Petr Strouhal

Jiří Ptáček portfolio duben 2016

Objevování fotografické práce Petra Strouhala (*1977) ztěžuje jeho nechuť k dělání zvětšenin.

V současné době je plně zaujatý skenováním pohyblivých předmětů. Snímače skenerů upravuje k použití ve fotografické kameře. Předměty umisťuje na podvozky od dětských autíček nebo na malé pojezdy vlastní konstrukce. Různými pohyby předmětu po ploše, jejich postrkováním a popotahováním, případně jejich odstraňováním během procesu skenování deformuje a štěpí jejich tvary. V domácím fotografickém studiu tráví dlouhé hodiny vylaďováním souhry mezi mechanikou stroje a manuálními posuny věcí na ploše. „Nasnímání jedné fotografie může trvat třeba i dvacet minut. A povést se může jedna ze sta.“ Takto nedávno vzniklo například několik verzí fotografie s protáhlou koženou botou nebo zátiší s hruškou, v nichž kousky ovoce zmutovaly v plastické, jakoby soustružené abstraktní prvky.

Nejde ovšem o to, věc pouze protáhnout či zkrátit. Tyto kroky jsou součástí hledání výrazu, který se podle potřeby pohybuje mezi póly humoru a obskurnosti. Strouhal kříží horor s humorem v hybridní novotvar (hurror), vyrůstající z kořenů modernistické estetiky (od zjemnělého drobnopisu ve stylu Paula Klee až po hutnou materiálovou abstrakci informelu) a dobře známé věci jako boty, mince, poleno, plastovou láhev od aviváže nebo lidskou ruku mění v přízraky. Při monstróznosti všelijak oddělených údů, mimochodem motivu, ke kterému se podle vlastních slov vrací nejsoustavněji, přitom nelze nevzpomenout na domácího mazlíčka Addamsovy rodiny. Lidské dlaně, paže až k předloktí, popřípadě chodidla, jsou na jeho fotografiích představovány v širokém rejstříku gest a situací – od elegance mrtvolně vyhlížející balzamované paže až ke groteskním výjevům odloženého chodidla na nočním stolku hotelového pokoje.

Za důležitý aspekt své práce Strouhal považuje to, že jde o manipulaci obrazu bez užití grafických programů: „Pořád jde o přímou fotografii, i když zaznamenanou digitálně.“ Na jeho starších pracích bylo často možné vysledovat kombinace fotografie s kresbou, například promítáním kreseb přímo do fotografované kompozice. Nové fotografie mají blíž k postupům filmu a animace. Technologie skenování je založena na postupném snímání předlohy po řádcích, což Strouhalovi umožňuje uplatňovat možnosti střihu a zároveň střih umně skrývat. Z procesuálního hlediska bychom tak jeho přístup mohli nazvat animováním. Výsledkem je ovšem statický obraz založený na trikové iluzi. Kdybychom tuto tezi o povaze těchto obrazů dovedli do extrému, řekli bychom, že sledujeme políčka filmu, ale vzhledem ke sjednocení v jedno obrazové pole si to nemusíme uvědomit.        

V malířském ateliéru Martina Mainera na Fakultě výtvarných umění v Brně byl Petr Strouhal vždy anomálií. Jakkoli bychom mezi jeho pracemi z té doby našli řadu kreseb a malby, jeho pozornost stále více upoutávaly například práce s diapozitivy a animace. Příhodnějším prostředím mu byl Ateliér multimédia na stejné škole, kde v roce 2007 absolvoval. Téměř nevyhnutelné bylo také jeho sblížení se zdejším okruhem autorů laborujících na poli pohyblivého obrazu, reprezentovaný například Filipem Cenkem a Jiřím Havlíčkem, nebo o něco mladšími Janem Žaliem a Janem Šrámkem. S kdysi kultovním videem Solamil (2004), statickým záběrem chvějícího se černého pudingu odlitého do formy na bábovku, se Strouhal představil na první z dvojice Bienále mladého umění Zvon vybíraných Karlem Císařem v roce 2005. O tři roky později již na této přehlídce vystavil soubor fotokoláží, v nichž, Císařovými slovy řečeno, „neortodoxním způsobem přehodnocoval toto modernistické médium. Obrazový prostor fotografií drobného formátu byl zpravidla rozbit nalezenými samolepkami. V některých případech byl však takřka nepostřehnutelně doplněn, jako v případě fotografie stromu s dodatečně vyrytými iniciálami.“  

V Brně se Strouhal s Havlíčkem společně postarali o chod legendární Galerie Eskort poté, co se v Praze natrvalo usadila její zakladatelka Jana Kalinová (2006–2008). A přestože i on žije od roku 2008 v Praze, navazuje na své brněnské kořeny pokračující spoluprací s Havlíčkem. V uplynulých letech vyústila v účast na kolektivní výstavě Slepá láska (2012) a ve dvě z jeho nemnoha samostatných prezentací, výstavu Kočka tam byla zrcadlově, myslím v pražské Galerii Ferdinanda Baumanna (2010) a 6600 v brněnské Galerii Kabinet (2012). Naposledy se Strouhal sólově představil v pražské Fotograf Gallery (2013). „Fotografuji od doby, co jsem se přestěhoval do Prahy. Poslední dobou ale výhradně přes skenery a stále přitom přicházím na další možnosti.“ Pohlcením možnostmi experimentů vysvětluje i nezájem o veřejné prezentace a opomíjení závěrečného převodu digitálních dat do materiálních zvětšenin. „Mohu říct, že mě vystavování zdržuje od práce v ateliéru. Vytváření zvětšenin pro mě znamená docházet do fotografického studia a snímky nechávat třeba desetkrát předělat, dokud nejsou podle mých představ.“ Prozatím tak nezbývá než projevit vážný zájem o osobní prohlídku jeho digitálních archivů.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné