Počítadlo z Bajkonuru

Kateřina Černá rozhovor duben 2010

S Lukášem Jasanským a Martinem Polákem o principech / Fotografie dvojice Jasanský-Polák nás rozčilují proto, že se nebezpečně blíží skutečnosti, jaká je. Tedy nudná, šedá a prázdná. Chceme-li jejich tvorbě přijít na chuť, existuje jen jedna cesta – čelní náraz. Odvahu k němu možná seberete po přečtení následujícího rozhovoru.

V březnu jste byli zastoupeni na souborné výstavě 50 % šedá v Muzeu současné fotografie v Chicagu. Máte na tuto výstavu nějaké ohlasy?

Polák: Víme, že studenti školy, která patří k muzeu, si okopírovali jednu naši fotografii z cyklu Abstrakce a pověsili si ji do třídy vedle vypínače. To je myslím velká pocta.

Jak výstava v Chicagu vlastně vznikla?

Polák: Kurátorka Karen Irvine studovala u Štěpána Grygara. Chtěla mu udělat výstavu, rozšířenou o další české fotografy. Na české straně se kurátorství ujal Karel Císař, který ke Grygarovi přidal Michala Pěchoučka, Markétu Othovou, Jirku Thýna a naše cykly Abstrakce a Brussels Sprouts.

V současnosti probíhá také vaše výstava v Galerii Klatovy / Klenová. Vystavujete tam dvě série: Chlapi a 10 000, tedy snímky magnetofonového počítadla s čísly od 0 do 9999. Proč jste zvolili právě tyto cykly?

Polák: Když jsme probírali různé možnosti, narazili jsme na oblast nedokončených, vesměs dost starých prací. A najednou se nám ta sestava zdála docela pěkná. 

Jasanský: Jsou to věci, které nikdy nebyly vystavené. Chlapi byli nafocení, ale čísla nebyla vůbec realizovaná.

Polák: Od Chlapů jsme navíc ztratili negativy. Měli jsme pro sebe udělané jen malé fotečky, které jsou teď v Klatovech pod sklem, aby je nikdo nemohl vzít, protože to jsou unikáty.

Proč se vám tyto dva soubory zdály dobré dohromady?

Polák: Je tam společné téma nesplněných prací.

Jasanský: Určitou roli sehrálo i vydání naší diplomové práce, kterou galerie koupila.

Před rokem měl v Klatovech retrospektivu Lukášův otec Pavel Jasanský. Na výstavě byly jeho aranžované dramatické figurální fotografie, tedy naprostý protiklad toho, co děláte vy. Je vaše tvorba třeba i reakcí na jeho práci?

Jasanský: Myslím, že ne. Ale je fakt, že když jsme začínali, tak jsem s ním naše věci konzultoval. Také nám půjčoval svůj domácí ateliér, kde jsme mohli řádit.

Polák: Byl velice energický a naše počínání často hodnotil.

Jak vaši tvorbu komentoval?

Jasanský: Od určité doby už byla mimo rámec jeho vnímání. Ale byl rád, že něco děláme. Sám měl komerční zakázky, ale vedle toho si vždycky dělal něco svého. Třeba živou fotku a pak v 80. letech obří fotoplátna, která přemalovával.

Dá se tedy říct, že jste se k fotografii dostal díky němu?

Jasanský: Oba jsme měli otce fotografy.

Polák: Dali nás na školu a už to jelo.

Jak to vypadalo na FAMU? Rychle jste začali dělat věci, které se jim tam asi příliš nelíbily.

Polák: S učiteli jsme se nechtěli vůbec konfrontovat. Škola byla povinnost, od které se odvíjel profesní život. Školou jsme opovrhovali, ale cpali jsme se tam tak dlouho, až nás přijali.

Jasanský: Když chtěl mít člověk volné povolání, tak to jinak nešlo. Zatímco střední grafickou v Hellichově ulici jsme měli hodně rádi, na FAMU se nám moc nechtělo.

Máte pocit, že vám FAMU něco dala?

Polák: Bez ní bychom třeba teď nemohli vydat tu nepodařenou diplomku.

Vaše fotografie z 80. let jsou blízké poetice Františka Skály...

Polák: K Tvrdohlavým jsme se dostali tak, že jsme fotili na novém židovském hřbitově, kde měl ateliér Jaroslav Róna.

Jasanský: Po střední škole jsem šel na vojnu a Martin pracoval v Muzeu hudby. Vypadli jsme ze školy a byli úplně mimo. Jak jsme tak lakýrovali, napadl nás prostor hřbitova. Že bychom tam mohli něco vykoumat. Vyrazili jsme tam s velkým deskovým fotoaparátem, dřevákem 18 x 24. Z grafické školy jsme byli naladění na velkoformátovou technickou fotografii. Bylo to tam děsně zarostlé a mělo to takovou potemnělou atmosféru. Na hřbitově jsme strávili skoro rok.

A tam jste potkali Rónu?

Polák: Nikdy jsme ho nepotkali, ale věděli jsme, že tam sídlí, takže nám připadalo, že je skoro u nás. Jednou jsme se rozhodli, že vezmeme fotky a zajdeme s nimi za tím malířem. A on se nadchl a hned chtěl něco vyfotit. Pak jsme se seznámili s dalšími Tvrdohlavými a na prvním místě s Frantou Skálou, který nás hodně ovlivnil.

Jeho vliv je vidět hlavně na aranžovaných fotografiích…

Jasanský: Jasně. Jsou tam ty materiály, ladění věcí, kožešinky a kůry. Martin pak Skálovi fotil cyklus Šark.

Teprve nedávno mi došlo, že se v Šarkovi Skála nefotil sám. Měl o cyklu přesnou představu? Domluvili jste se, jak mají fotky vypadat?

Polák: Určitě měl nějakou představu. Eva Skálová ho podle jeho instrukcí namaskovala a šlo se na louku v Dřevíči. Ještě nebylo v plánu, že vznikne toto, ale zároveň to nebyla úplně jenom sranda. Šlo o jednu z mnoha tamních aktivit, mezi které patřilo například hraní divadla. Takže Franta dělal figury a já jsem to mačkal. Podle toho, jestli se směju, nebo ne, do nich něco dával. A výsledek je známý.

Dá se nějak pojmenovat vaše tehdejší poetika? Určitě jsou tam prvky trapnosti…

Jasanský: Ta prolíná skoro všemi našimi věcmi.

Polák: Když jsme viděli, že jedeme v nějaké zavedené poetice, tak jsme od ní rychle utíkali.

Přišlo vám, že to moc tuhne?

Polák: Zapadlo to do určité osvědčené formy.

Jasanský: To bylo hodně vidět na těch aranžovaných fotkách. Soubor Pragensie už takový není. To byla najednou jiná, čistá věc.

Jak vůbec vznikl nápad udělat snímky míst, která se jinak moc nefotí?

Jasanský: Pracovně se to jmenovalo Parky. Nevím, jestli jsme chtěli chodit po parcích nebo je fotit. Nevěděli jsme, jak to bude vypadat.

Polák: Nešlo nám moc o Prahu. Byla tam spíš představa takové normální prázdné fotky. Ta pak rychle vykrystalizovala do všedních staveb někde mezi periferií a centrem. Jsou tam budovy z různých období, ale v té době byly všechny pokryté jedním stylem takové té šedé opršenosti. Zdálo se nám, že je to něco charakteristického a že si toho nikdo nevšímá.

Jasanský: Spíš jsme se vyhýbali barákům s hesly a rudými hvězdami. To jsme nechtěli.

Chtěli jste zachytit tu opršenost…

Jasanský: Jenom to samotné prostředí.

Polák: Jak město působí, když po něm člověk jde.

Nebyl v tom také určitý rys objevitelství? Že najdete dům, který je tak obyčejný, že ho určitě ještě nikdo nikdy nefotil?

Jasanský: Ne, prostě jsme chodili Prahou a intuitivně vybírali věci, které by byly dobré.

Polák: Málokdy šlo o jeden dům. Jsou to spíš takové výseky. Nic tam nesmělo vadit…

Nesměl tam být žádný člověk…

Polák: Když tam byli lidé, tak jsme se je snažili vypudit.

Jasanský: S lidmi jsme to nechtěli, protože tam vnášejí další rozměr. Lidé nás rušili.

Jak si vlastně vybíráte témata, která budete fotit?

Jasanský: Některé věci na sebe trochu navazují. Třeba Pragensie a Vesnice. To je podobně dělané, jen v jiném prostředí. Pak jsou úplně jiné věci, jako třeba Vtipy.

Polák: Něco se vymyslí a musí se to trochu zastřít. Aby nebylo příliš patrné, o co jde.

To je ta redukce, o které občas mluvíte?

Jasanský: K té dochází až při práci. Že se to ořezává od všech krajností. Aby to třeba nebylo moc estetické. Tam dochází k tomu oklešťování. Často se stává, že máme nahozené téma, které se vycizeluje až při focení, protože věci vypadají jinak, než jsme si mysleli.

 

Dá se říct, co vás z celku světa, nebo toho, co je kolem vás, zajímá? Co chcete zachytit?

Polák: To se právě hledá… to, co je zachytitelné.

Jasanský: Vždycky jsme vycházeli z naprosto reálných věcí. Když člověk vyleze tady ve Vršovicích a chce něco fotit, tak musí vymyslet co.

Polák: Ale také jsme naopak měli série, kde jsme programově chtěli nic nezachytit.

Jasanský: Nebo zachytit něco tak marginálního, aby to neříkalo vůbec nic. To byla naše velká snaha skoro všude.

Říkali jste, že v Pragensiích vůbec nešlo o Prahu…

Jasanský: Nikdy není moc podstatné, kde to je.

Polák: Ale pak se to zařadilo a s odstupem času to dostalo takový dokumentárně místopisný nádech.

Jasanský: Asi i díky tomu názvu.

Polák: Ale ten jsme sérii dali až na výstavě na Staroměstské radnici, což bylo s desetiletým odstupem.

Jasanský: První výstavu z Pragensií, kterou skoro nikdo neviděl, jsme měli v roce 1988 na Lenince (Leninova ulice, dnešní Evropská – pozn. red.) v knihkupectví v metru.

Vrátím se ještě k výběru témat. V souvislosti s cyklem Jan Merta jste říkali, že bylo štěstí, že se vám místa spojená s jeho životem hodila. Že se nevzpouzela vaší práci. Které věci byste naopak nikdy nefotili? Které se vzpouzejí tomu, co děláte?

Polák: Trošku se vzpouzí všechno. Tohle byl perfektní nápad a šťastná okolnost v tom, že se Jan Merta od mládí hodně pohyboval.

Jasanský: Vznikl nápad udělat to o něm, ale neměli jsme tušení, jak ta jeho místa budou vypadat.

Polák: Ale že byl otec farář, to jsme věděli. To už vypadalo slibně. Že to budou nějaké kostely a tak. Díky tomu to mimo jiné získalo pestrost.

Jasanský: S Mertou to bylo opravdu trochu štěstí. Výborně nám to sedlo, protože skoro každé místo, kam jsme zajeli, bylo perfektní pro nás, nebo přesně v tom našem duchu.

A co je ten duch?

Jasanský: Já nevím, co to je. Vždycky je tam od všeho kousek. My tomu říkáme „chuda“. Taková obyčejnost, trocha trapnosti, trocha zasutého humoru, lehoulinká parodie.

Jak jste říkali to slovo? Chuda?

Jasanský: To je zase od Franty Skály a spol.

Polák: To by vám nejlépe definoval on. Jde o takové umazání obyčejností. Člověk chce udělat, vytvořit něco nádherného a vždycky se to nějak zvrtne.

Jasanský: To už jsme si říkali kolikrát. I když vyfotíme něco úplně současného, tak se to pak umaže…

Polák: … a vždycky nám z toho vyleze taková poválečná nálada.

Jasanský: Všechno to vypadá jak z roku 1952. I to počítadlo v Klatovech vypadá jako z Bajkonuru. Asi na to máme nějaký talent.

Někteří fotografové se snaží vyjádřit českost nebo českého člověka. Snažíte se i vy zachytit atmosféru typickou pro postkomunistické prostředí?

Polák: Asi ano. Ale vždycky nám šlo o co největší zobecnění. To se týká i Chlapů. Nešlo nám o českého nebo komunistického člověka, ale spíš o nějaké psychické rozpoložení, které přiměje chlapa, aby takhle chodil po ulici. V tom, co má na sobě.

Jasanský: Ale chlapi se dají fotit i dneska. A asi by byli dobří.

Polák: A dají se fotit i v Itálii nebo ve Finsku. Není to takové specifikum.

Determinuje vaši tvorbu nějak místo, kde bydlíte? Nebydlí někdo z vás v Braníku?

Jasanský: Já bydlím v Braníku. To je poznat?

Snad z té příchylnosti k periferii...

Jasanský: Naše bydliště v tom myslím nehraje roli, ale periferii jsme používali. Na Václavák jsme nechodili.

Z městských fotografií, na kterých nejsou žádní lidé, mám tísnivý pocit. Jako by se stala nějaká katastrofa.

Polák: To je trošku dané i postupem focení. Dělali jsme to dva, měli jsme foťák na stativu a museli jsme se do něj oba podívat. Už tím jsou nějaké momentky v podstatě vyloučené. Takže šlo o to, rozhodnout se pro určitý výsek, přesně to zvážit, promluvit o tom.

Ale mohli jste počkat, až někdo půjde kolem…

Polák: To jsme taky občas dělali. A někdy to byl docela fofr. V Krajinách je dost stafáže. A tam jsme byli strašně zbrklí, abychom to stihli.

Jasanský: Tam nastaly situace, že jsme lidi naopak chtěli. A to byl pak úprk. To byla hektika.

Jakou roli hrají ty zvláštní, podvratné postavy na Památkářské fotografii?

Jasanský: To jsou podvratné stafáže, které jsme si často vytvářeli sami.

Polák: První fotka byla vyšehradská brána s chlapem v bundě. Řekli jsme si: „Hele, ten není špatný, jak tam jde.“ Tak jsme ho zmáčkli.

Jasanský: Pak se nám ten princip zalíbil a protkali jsme jím celý cyklus.

Jak funguje vztah architektury a stafáže?

Polák: Říkali jsme si, že když fotíme památky, musí tam být také turisté. Stafáž je tam místo nich. Rozostřenost fotografií, která odkazovala k piktorialismu, zastřela lidi i baráky.

Jasanský: A protože se to rozostřilo, museli jsme zaujmout nějakou výraznější pozici.

Polák: Takže se šlo docela odvázat.

Jak vznikla automobilová série Kuranda?

Jasanský: Důvody byly zcela pragmatické. Máme rádi auta a po revoluci sem začaly najíždět nové značky.

Polák: Objevila se tu korejská auta a my jsme se jim začali posmívat. Hlavně proto, že jsme je neznali.

Jasanský: Proto jsme se je rozhodli zmapovat. Jezdili jsme po Praze a vybírali si „Korejce“. A najednou nás napadlo: „To vypadá výborně tady u plotu, jak je.“

Polák: Hyundai Sonata.

Jasanský: Pak už jsme po tom šli cíleně.

Je rozdíl fotit chlapy nebo auta? Myslím, co se týče vztahu k fotografovanému objektu.

Polák: Je to podobné.

Jasanský: S lidmi je ale vždycky potíž.

Polák: Zaprvé se pohybují, zadruhé se mohou naštvat.

Jasanský: Navíc to předpokládá určitý kontakt, kterému jsme se vyhýbali. Byli jsme nesmělí.

Polák: I když je ten člověk výborný, může se blbě zatvářit, takže musíte udělat víc snímků. A my jsme vždycky razili zásadu „fotit co možná nejmíň“. Jen když jsme si oba úplně jistí.

Jasanský: To je ale normální.

S nástupem digitální fotografie to přestalo být tak normální…

Jasanský: Mohlo by se to dělat podobně. Jen lidé jsou tak zblblí, že mohou fotit, fotit, fotit. Když jsme dělali reportážní cyklus, tak jsme vyšli ven s kinofilmem, ale cílem bylo fotit věci, které opravdu skoro nic neříkají.

Polák: Což se dělá špatně.

Jasanský: Ačkoli tam byli lidé, zvířata, směs úplně všeho, tak jsme na ten kinofilm vyfotili maximálně tři čtyři fotky za den.

Nemohli jste najít scény, které by byly dostatečně nic neříkající?

Jasanský: Asi máme hodně vyhraněnou představu o tom, co je nic neříkající.

Polák: Tím, že vlastně nebylo dané téma, tak bylo snadné cokoli navrhnout i zavrhnout.

Nechcete tím, že svůj cyklus nazvete Pragensie nebo Humanistická fotografie, provokovat historiky a teoretiky fotografie?

Polák: Možná ano. Jedním z našich nesplněných snů zůstává protiválečná fotografie.

Jasanský: Zmiňovaná série reportáží měla postupně asi tři názvy.

Polák: A Zemská fotografie se jmenovala také Vrchlabí, protože šlo o Polabí, ale to se nám zdálo příliš jednoduché.

Jasanský: Někdy se to jmenovalo tak a jindy jinak. Líbilo se nám, že je to matoucí. Ať si to historikové dohledají.

Na jednu stranu používáte úplně klasické postupy, na druhou stranu se klasickým fotografickým hodnotám úmyslně vyhýbáte. Mám na mysli třeba práci se světlem, nebe na vašich fotkách je skoro vždycky šedé...

Jasanský: Ale není to tak, že bychom od začátku chtěli všechno porušovat. Trochu ano, ale není to vždycky naschvál.

To se týká i kompozice: Plečnikův kostel na vašem snímku má seříznutý vršek a celou levou stranu…

Polák: Protože tak často víc vynikne to, o co běží.

Jasanský: Když je něco moc vysoké, je dobré to trochu seříznout. Nebo věc, která by se měla fotit na šířku, vyfotit na výšku.

Polák: Se světlem to vzniklo asi tak, že když je nějaké výrazné světlo, člověk té atmosféře snadno podlehne a pak se mu líbí kdeco. Ve chvíli, kdy se tyhle dojmy odstíní, víc vykrystalizuje věc, která se fotí.

Vybíráte si pro fotografování dny, kdy není dobré světlo, nebo vytváříte svou typickou šedou až při vyvolávání?

Polák: Spíš to děláme trošku šedší.

V sérii Vesnice je naopak jeden velmi kontrastní snímek ulice s postavou starého pána. Proč jste tuto fotografii, která vybočuje z vašeho suchého stylu, nevyhodili?

Jasanský + Polák: To jsme nemohli. Byla výborná. Tu jsme měli vždycky rádi.

Jasanský: Nevadí nám, když jedna fotografie z cyklu vybočuje. Podobný případ je snímek kostela sv. Ignáce ze série Památkářská fotografie, který je jediný ostrý.

Uvažujete o kategorii nudy? Chcete lidi svou tvorbou trápit?

Jasanský: Vždycky jsme je chtěli trochu trápit. Jak tématem, tak počtem fotografií. Návštěvníci našich výstav nám často říkali, že si z nich nic nepamatují. Možná jednu dvě věci. Jinak se všechno slilo do jednoho šedého oparu.

V reportážní sérii jste se dokonce rozhodli, že vás vybraný výjev nesmí vůbec zajímat...

Polák: Buď je to opravdu nezajímavé, anebo je tam patrná snaha o něco zajímavého, co se ale nepodařilo dobře zachytit.

Jasanský: Jsou to takové lehké parodie. O něco důležitého se jedná, ale ta fotka to úplně nevyjadřuje. Jde třeba trošku o nějaký příběh, ale jen v náznaku. A to máme rádi.

Používáte od začátku stejnou techniku?

Jasanský: Střídáme různé techniky. Televizi jsme fotili Pentacon Sixem 6 x 6, krajiny a architekturu děláme Magnolou 13 x 18. Reportáž, auta a počítadlo ze série 10 000 byly na 35milimetrový kinofilm.

V celé tvorbě máte jen tři barevné série. Proč pracujete hlavně s černobílou fotografií?

Jasanský: Černobílá fotografie nám nejvíc vyhovuje. Samozřejmě, že něco setře, ale něco zase docela příjemně skryje. Pořád vévodí.

Barevná série pro výstavu Bílý papír, černá nevěsta vůbec nezapadá do vaší ostatní tvorby…

Polák: Když Edith Jeřábková s Jirkou Kovandou vytvářeli tuto sekci pro loňské karlínské bienále, tak všem rozeslali svůj text, kde bylo docela hezky řečeno, o co jim jde. A my jsme ten text ilustrovali.

Jasanský: Vytáhli jsme si pár myšlenek nebo doslovných sousloví.

Takže jde o ilustraci teoretického textu?

Polák: Dalo by se to tak říct. Třeba u sousloví „krátkodobý exces“ je Lukáš, jak sedí v kostele jako věřící. Což by byl krátkodobý exces.

Oba děláte i něco, čemu se dá říct užitá fotka. Martin fotí umělecká díla, Lukáš památky. Má vaše užitá práce vztah k volné tvorbě? Vyžaduje od vás fotografování obrazů nějakou zvláštní kvalitu?

Polák: Je to řemeslo, které má svá úskalí, ale ne zas tak velká. U obrazů se to tolik nepozná, ale když se fotí nějaký objekt, tak tam třeba trochu té naší estetiky je. Zvlášť když to není úplně ateliérová fotka. Jeden čas jsem dost fotil umělcům, kteří chtěli použít fotografii přímo jako dílo.

To ale znamená, že o tom spolu musíte komunikovat…

Polák: Musíte se vlastně poddat tomu, co umělec chce, a tak to vyfotit.

Není těžké podřizovat se cizímu záměru?

Polák: Není. Zaprvé jsem zvyklý na týmovou práci a zadruhé je tam přímá reakce. Když se na fotce podaří naplnit umělcovu představu, tak vás pochválí.

Jak je pro vás při společné tvorbě důležitá samotná akce, tedy výlet za fotografiemi?

Jasanský: Jeden čas jsme měli takový řád, že jsme vyráželi dejme tomu jednou týdně.

Polák: A mimo to jsme po tom ani nevzdechli.

Jasanský: Měli jsme ten jeden den a věděli jsme, že pojedeme někam na vesnici. Což nám dávalo určitý odstup. Myslím, že je to na naší práci znát. Možná proto ty fotky vypadají trochu studeně, odtažitě nebo ořezaně. Jako výhodu jsem vždycky bral i to, že jsme dva. Když najedeme jednu věc, mnohem rychleji ji vycizelujeme.

Podnikáte stále takové výlety, nebo teď máte přestávku?

Jasanský + Polák: Čtyři pět let jsme měli přestávku. První velká práce pak byl Jan Merta.

Jasanský: V poslední době se stává, že nás k práci donutí nějaká výstava nebo termín, což docela funguje. Ale byly doby, kdy jsme fotili třeba soustavně dva roky, aniž bychom věděli, jestli se to vystaví.

Dochází ve vaší „tvůrčí jednotce“ ke sporům?

Polák: Ne, my nejsme hádaví. Někdy něco někoho baví víc. Když jsme fotili Chlapy, měli jsme rozdělaný také soubor ženských. Ale tam jsme se moc neshodli.

Každému se líbila nějaká jiná?

Jasanský: Samozřejmě. To je dost logické. Mě to pak přestalo bavit. Stát dva metry před tou ženou a ještě ve dvou. Z toho jsem byl otrávený.

Měli jste už svou první výstavu na „Lenince“ podepsanou jako Jasanský-Polák?

Polák: Ano, to už bylo po nějaké době, co jsme spolu fotili, a chtěli jsme udělat výstavu. Ten princip vznikl už na střední škole. Některá cvičení jsme dělali společně, abychom je splnili snáz, a pak jsme si jen rozdělili, co kdo odevzdá.

U souboru Zemská fotografie se mi zdá, že se vám krajina trochu vzpírá. Fotografie už nejsou tak neosobní a odtažité jako dřív. Města byla šedivá a beznadějná, ale krajina taková není.

Polák: Krajina je líbivá sama o sobě. Ale jinak jsme používali podobný princip jako u měst.

Jaký je váš vztah ke konceptu? V některých cyklech je docela silně cítit. Myslím třeba ta auta. Na začátku ho jistě máte…

Jasanský: Ale porušujeme ho.

Polák: Nevím, jestli se tomu dá říkat koncept. Je to spíš jenom námět nebo téma. Myslím, že nejsme vyslovení konceptualisté.

Je vám blízký někdo ze současných českých fotografů? Třeba z těch, s nimiž jste vystavovali v Chicagu?

Jasanský: Velmi rychle jsme se zařadili mimo skupinu fotografů. Vystavovali jsme spíš s malíři, za což jsme byli jednoznačně radši.

Polák: Máme rádi i ty, se kterými jsme byli v Chicagu.

 

 


Lukáš Jasanský (1965) a Martin Polák (1966) spolupracují od roku 1985. Základní ladění jejich tvorby vychází právě z této doby, patří k ní lehké náznaky a kolektivně pěstovaná parodie. Tehdy vzniká i slavný a často vystavovaný cyklus Pragensie (1986-90). Po revoluci dokončila dvojice studium fotografie na FAMU souborem Report – Humanistická fotografie (1990–1991). Na podzim roku 1994 vystavila ve výloze Britské rady sérii Vtipy, jíž byla zastoupena na stěžejní přehlídce Česká fotografie 20. století (GHMP, 2005) a kterou nyní můžeme vidět na výstavě Po sametu. Následovaly cykly Abstrakce (1994–1996), Kuranda (1998), Krajiny – Zemská fotografie (1998–2000), Vesnice (2000–2002), Ignác (1996–2002). Posledními výhonky společné práce jsou soubory Brussels Sprouts (2007) a Jan Merta (2009). Za svou „subtilně zásadní tvorbu, která posouvá hranice fotografického diskurzu“ získala dvojice loni Cenu od Adrieny Šimotové.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard