Pohyb myšlení
Pavel Kappel výstava květen 2014
Retrospektiva Jana Kubíčka / Dvacet let od velké výstavy v německém Ludwigshafenu se v Galerii hlavního města Prahy otevírá retrospektiva jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého konstruktivně-konkrétního umění. Poprvé od 90. let tak má české publikum možnost spatřit ucelenou přehlídku autora, který byl dosud neprávem mnohem známější v zahraničí než ve své rodné zemi.
Jan Kubíček se narodil v roce 1927 v Kolíně a začátky jeho díla jsou s tímto městem pevně spojeny. Zde se poznal s Jiřím Balcarem, který mu zprostředkoval svět aktuálního umění a se kterým jej pojilo silné přátelství až do Balcarovy tragické smrti. Kolín a městské prostředí vůbec se také staly prvním osudovým tématem a východiskem jeho dalšího výtvarného směřování. V tom se lišil od mnoha svých kolegů konstruktivního zaměření, kteří, jako například Zdeněk Sýkora nebo Karel Malich, začali tvořit v přírodě.
Kubíček na rozdíl od nich vzpomínal spíše na to, jak dlouhé hodiny procházel ulicemi, vnímal architekturu, uskupení staveb, ruch ulic, nebo naopak noční ticho a umělé osvětlení. Své tehdejší zážitky zpracoval v grafických listech Město svítí, Město v noci, Zelená noc nebo Velkoměstská galaxie. V nich se přiblížil tvorbě Františka Hudečka, i když jeho snaha o hledání výtvarné paralely městského prostředí byla spíše intuitivní a obrazy Skupiny 42 poznal až později. Nicméně již v této etapě je možné pozorovat Kubíčkův silný vztah k racionálnímu uspořádání obrazové plochy. A odtud také vedla cesta k osamostatňování obrazové struktury v další fázi jeho tvorby.
Koncem 50. let se zároveň věnuje informelní malbě, která převládala i na umělecké scéně té doby. I v tomto případě však postupuje odlišně od svých kolegů. Namísto zviditelňování niterných stavů, pracuje ve svých tzv. litých lacích s metodou drippingu. Proces lití ale koriguje, sleduje při tom určitý kompoziční záměr. Nešlo tedy o spontánní akci, i zde se jiným způsobem projevil jeho smysl pro řád a racionální uspořádání. Těmito svými pracemi se podle některých teoretiků dokonce přiblížil tomu nejaktuálnějšímu, co se tehdy odehrávalo například v případě německé skupiny ZERO.
Cesta z města
Kubíčkova silná vazba k městu a možná i zkušenost grafika jej ale opět přivedly k tomu, co sám nazýval městským folklorem a co podle jeho vlastních slov bylo potřeba na výtvarné rovině zpracovat nejprve v sémantické malbě, která měla připravit logickou cestu dál, tedy ke geometrii a konkrétní malbě. Jak sám dodával: „Jsem z generace, která nemůže překlenout problémy skokem.“
Jan Kubíček se pak na několik let stává vrcholným představitelem českého lettrismu. Příznačné pro jeho práce z té doby i pro další tvorbu je přitom prolínání jednotlivých výtvarných problémů napříč různými výtvarnými médii. V malbě, grafice i fotografii zachází různým způsobem s podněty, které nalézá ve městě i okolo sebe. Ať jsou to plakátovací plochy, opadané zdi, fragmenty nápisů, které ztrácejí původní smysl, noviny, hračky, nebo předměty denní potřeby.
Na městě Jana Kubíčka přitahuje to, co bychom snad mohli označit jako jeho komunikační kód, který tvoří fasády, rytmus oken, obkladů, říms, výklenků, lizén. Všímá si řazení univerzálních elementů, celkem volných, ale přesto s určitým úmyslem svázaných do řad a rytmů. Takto vzniklé rastry tvoří základ pro formulaci vlastního výtvarného jazyka. Vše, co vidí nebo má po ruce, skládá do nových struktur a forem. Když fotografuje například plakátovací plochy tvořené mnoha vrstvami roztrhaných plakátů, pokouší se je pak znovu interpretovat ve svých kolážích, monotypech i objektech.
Zrušení obrazu
Stále více z tohoto chaosu, který se snaží různým způsobem nově uspořádat, vystupují zřetelně písmena a grafémy, které poutají stále více Kubíčkovy pozornosti, až se jako téma postupně zcela osamostatňují. Zásadní roli v tomto procesu představuje písmeno L, které se svým pravidelným tvarem složeným ze dvou obdélníků nejlépe hodilo k formálním experimentům. Z nich pak Kubíček vyvinul stále přísnější formální obrazovou řeč, kterou zbavoval odkazů k sémantickému významu písmen. Lettrismus tak zcela přirozeně postupným zjednodušováním překonal a posunul se ve své tvorbě do nové etapy. Zároveň se tak vzdálil velké části tehdejší umělecké scény, která vždy preferovala spíš literárně podmíněné umění.
Koncem roku 1965 si ke zlomovému okamžiku své tvorby poznamenává do deníku: „Udělal jsem obrazy se znakem L. Je to oproštění od lettrismu, vyňaté písmeno je nyní jen geometrickým znakem, který sám o sobě ve čtverci má dokonalý řád proporcí. Původní písmeno stalo se najednou samo o sobě znakem oproštěným od sémantiky a je dál možné s ním pracovat na novém základě. Ještě se ale vracím k Signálům – neonům. Není možné všechno stihnout, musím se živit a na tyto obrazy si vydělat. Nikdo je nezná, nikdo je nekupuje. Chci však tuto sérii dokončit, abych mohl dál. Přeskočit a začít úplně jinak neumím.“
Jako malíř ale pocítil úlevu a uvědomil si, jak velkou svobodu mu tento další krok nabízí. Obrazy s písmem sice již měly geometrizující formu, ale stále ještě balancovaly mezi sémantikou a konkrétním tvarem. Byly však poslední před rozhodujícím posunem dál. Úkol, který si Kubíček pro další práci stanovil, zněl: vyčistit plochu, nechat barvu zářit zcela plošně, zbavit ji jakékoli stopy po tahu štětcem, vzít základní geometrické tvary jako prostředek k projevení řádu. A na jiném místě zní jeho slova ještě odhodlaněji: „Obraz je ohraničeným výřezem z plošného prostoru. Tato obrazová projekční plocha, pokud hledíme k její vlastní podstatě, má své elementární zákony a řády.
Jeho nová svoboda vycházela z toho, že od teď již šlo opravdu jen o obraz a elementární zákonitosti výtvarných prostředků, autor těchto obrazů konečně ustoupil v celém procesu vzniku výtvarného díla do pozadí. Nevyčerpatelná množina formálních možností, která se před ním otevřela a která vyzývala k formulaci a další artikulaci logického a vnitřně soudržného formálního kánonu, byla odměnou i výzvou na další desítky let jeho tvorby. V necelých čtyřiceti letech se tak Kubíček i podle vlastních slov ocitl na úplném začátku.
Krása elementárních vztahů
V roce 1964 přijel do Československa na svou druhou návštěvu mladý německý novinář Hans-Peter Riese. Jak sám vzpomíná, jako vzácná návštěva ze zahraničí, která se navíc opravdu zajímala o umění, šel z ruky do ruky a putoval po všech pražských ateliérech. Stále však nemohl narazit na něco, co by ho opravdu zaujalo. Ve všech pražských ateliérech se setkával s různými podobami surrealismu. Až jednou v noci, když si po jedné z dlouhých procházek potřeboval nutně odskočit a v centru tehdy nebyla žádná otevřená kavárna nebo restaurace, vzpomněl si jeho průvodce Zdeněk Felix, že zná umělce, který má nedaleko ateliér se záchodem, což tenkrát nebyla žádná samozřejmost.
Zanedlouho tedy společně zvonili ve dvoře u Jana Kubíčka. Co všechno se tehdy během jejich seznámení odehrálo, už se asi nikdo nedozví, Jan Kubíček ale prý ještě dlouhá léta vzpomínal, jak se obličej jeho nečekaného nočního hosta rozzářil a jak stále dokola opakoval: „Tohle jsem hledal, tohle jsem celou dobu hledal.“ Hans-Peter Riese se pak s Janem Kubíčkem velmi rychle spřátelil. Německý novinář a teoretik díky českému umělci získal kontakty na ty správné místní umělce a Hans-Peter Riese naopak do budoucna otevřel cestu nejen Janu Kubíčkovi do zahraničních galerií a k mnoha jeho kolegům konstruktivistům a konkrétistům, jako Hartmut Böhm, Heijo Hangen, Eberhard Fiebig nebo Richard Paul Lohse.
V roce 1968, těsně po okupaci, spolu dokonce dobrodružně – s Kubíčkovými plátny na střeše vozu – odjeli do Německa, kde se chystala Kubíčkova samostatná výstava v Galerii Teufel v Koblenci. Tam Jan Kubíček zůstal dva měsíce a intenzivně uvažoval o emigraci. Zájem o jeho práci byl značný a jeho kariéra by jistě úspěšně pokračovala. On se ale rozhodl vrátit domů. Kontakty, které zde navázal, udržoval alespoň korespondenčně i v dalších letech. Mezi hlavní osobnosti, se kterými se tehdy seznámil, byl sběratel Hans Thörner a galeristka Heidi Hoffmanová, která jako jedna z prvních vytiskla ve své edici Kubíčkovy grafiky a v roce 1990 mu v Německu uspořádala samostatnou výstavu.
Po návratu do Československa stihl ještě Kubíček během následujícího roku uspořádat samostatnou výstavu v Galerii Václava Špály. Výstava byla velmi radikální a svou koncepcí, založenou na kontrastní poloze černé a bílé a nejjednodušších geometrických tvarech, si v ničem nezadala s tím nejlepším z amerického minimalismu. Po roce 1970 se stejně jako ostatním jeho kolegům – představitelům „nesocialistických“ tendencí, jejichž dílo nebylo v souladu s novou kulturní politikou – nadlouho dveře československých galerií zavírají.
Nicméně jeho práce se stále objevují díky zájmu zahraničních organizátorů na výstavách v zahraničí. Společně s Hugem Demartinim, Karlem Malichem, Zdeňkem Sýkorou a Milošem Urbáskem vystavuje v Saint Gallenu na přehlídce Konstruktive Kunst aus der Tschechoslowakei, na výstavě 50 Jahre Konstruktivismus in Europa v kolínské Galerii Gmurzynska, tamtéž na výstavě Konstruktivismus – Entwicklungen und Tendenzen seit 1913, v Norimberku na přehlídce Von der Fläche zum Raum – Beispiele geplanter Kunst nebo v roce 1979 v Chicagu na výstavě Construction, Relief and Color v Jacques Baruch Gallery.
I přes naprostou izolaci od tehdejšího současného dění a bez možnosti přímého srovnání se světovou scénou došlo v 70. letech alespoň k několika zázračným setkáním, která malíři pomohla ujistit se, že přes mnohé pochyby, kterými celý život trpěl, není ve svém snažení sám. V roce 1972 se díky Hansi-Peterovi Riesemu v Praze setkává s Güntherem Ueckerem z düsseldorfské skupiny ZERO a s jeho uměleckými kolegy Thomasem Penkem a Georgem Karlem Pfahlerem. Společně stráví celou noc debatami o umění, a jak vzpomíná Riese, ráno všichni dost opilí seděli v nějaké kavárně v centru Prahy a společně brečeli, protože situace byla tak hrozná. Jan Kubíček si pak s úlevou do deníku píše: „…jiný svět, jiní lidé, a přece pracujeme na stejných problémech jako oni, jen na úplně jiné rovině podmínek.“
Zásadní setkání pro Jana Kubíčka pak představovala návštěva jedné z hlavních postav systematicko-konstruktivního umění, Švýcara Richarda Paula Lohseho. I tento kontakt pomáhá Janu Kubíčkovi v době osamoceného hledání a nejistot ujistit se o smysluplnosti svého tehdejšího výtvarného směřování.
Pohyb myšlení
Přibližně od poloviny 60. let se Jan Kubíček, jak jsme si již všimli, zabývá myšlenkou zrušení klasického jednopohledového do sebe uzavřeného obrazu. Místo toho hledá metodu, která mu umožní vytvářet řady, fáze nebo variace jedné myšlenky. Začíná se tak zabývat systematickým vizuálním výzkumem. Pomocí některých dílčích experimentů se podle něj obsah myšlenky může vyčerpat, nebo může naopak dojít ke kvalitativnímu posunu, kdy zpracování původního problému naznačí nové možnosti, které pak mohou být dále rozpracovány v novém cyklu.
Podle Kubíčka tedy v žádném případě nejde o vytváření klasických obrazů muzeálního typu, ale o průzkum, vyvíjení a dokumentaci pohybu myšlení, což je umožněno rozšířenou komunikací. Shrnout, konstatovat, předložit a ukázat existující nádherný poznatek o objeveném řádu jest konkrétním důvodem této malby-projektu a zároveň smyslem volby. Sám se přitom brání redukci vlastního díla na pouhou geometrii. Jde podle něj o omyl, protože ač používá elementů, které mají geometrický charakter, zdůrazňuje, že mu jde o mnohem víc, když tvrdí, že to, k čemu je používá, je úplně jiný druh myšlení.
V období deseti let zhruba od poloviny 60. do poloviny 70. let vznikají některé z Kubíčkových nejlepších prací – mezi ně patří např. Variamobily (čtyři fáze) z roku 1967, Tři L-Elementy ze stejného roku, Systém s kruhy a dělením (čtyři fáze), Výzkum čtverce v pozitivu a negativu (obojí 1970) nebo Struktury s T-elementy (1975).
Zajatcem vlastního systému
Rok 1975 je pro Jana Kubíčka přelomový. Nejprve umírá umělcův otec, kterého o rok později následuje i maminka. Z jeho deníků se dozvídáme, že práce ilustrátora, na které je v té době existenčně závislý, jej velmi vysiluje. Odvádí ho od volné tvorby, protože zakázky kvůli svému perfekcionismu nedokáže odbýt: „Dělám na ilustracích od rána do noci, abych stihl krátký termín, abych také na vše ostatní zapomněl… Musím zapomenout, že jsem malíř, že chci malovat. Zatím finančně dojdu vždy do konce měsíce a dost. Doplácím na několik měsíců volné tvorby v minulém roce.“
Ve stejném roce dochází také k přesvědčení, že ho omezuje vlastní malířský systém a že se zacyklil v tématech i metodách. Tento pocit předznamenává nastávající významnou proměnu jeho výtvarného uvažování. Podobně jako někteří jeho kolegové malíři systematicko-konstruktivního zaměření – zejména Zdeněk Sýkora a Hugo Demartini – dochází po letech systematického rozvíjení své racionální výtvarné metody k náhodnosti jako jiné instanci řádu.
Kompozice jeho nových obrazových struktur je tedy spoluurčována náhodností. V napětí mezi tímto principem a jeho protikladem – logikou a řádem – nyní vidí jednu z možností, jak obnovit a uvolnit dosavadní myšlení. Dále se tak pokouší o spojení a symbiózu obou těchto prvků.
Akce a dislokace
Je rok 1978 a na rohu Spálené a Purkyňovy ulice se připravuje stavba obchodního domu Máj. Pro Jana Kubíčka to bohužel znamená ztrátu ateliéru, který má právě v Purkyňově ulici. Musí se bez náhrady vystěhovat. Mnoho z jeho kreseb končí v popelnici. Nové útočiště nalézá na Malé Straně na Kampě, kde zároveň začíná nová etapa jeho tvorby. Usilovně pracuje, přichází s novými tématy a metodami, veliké množství jeho myšlenek a nápadů však zůstává nerealizováno v jeho skicácích a kresbách. Večer navštěvuje malostranské bary a vinárny. Mnoho ze štamgastů zdejších podniků na něj s láskou vzpomíná dodnes. V jeho ateliéru ho navštěvují kolegové a kamarádi – třeba herec Petr Čepek nebo dramatik Josef Topol, výjimečně i někteří z jeho zahraničních kolegů či přátel.
Jedním z výrazných principů, se kterým Kubíček přichází na přelomu 70. a 80. let, je princip dislokace. Linie nebo čtverec představují jednoduché základní formy, do kterých zasahuje různými akcemi – dělením osami, dislokacemi částí celku a jejich pohybem ve formátu plochy. Tento princip rozvíjí nejen v obrazech, ale i kresbách a fotogramech.
Téma dislokace rozvíjí série Forma-akce, v níž se v Kubíčkově práci po letech znovu objevuje kruhový tvar. Nová série ukazuje na mnohostranné možnosti proměny základního tvaru-formy, podobně jako v předchozím případě nějakou akcí, zásahem do jeho struktury. Divákovi nechává možnost porovnat výchozí tvar s výslednou akcí, a sledovat tak autorův záměr. Podle Kubíčka tento cyklus znovu dokumentuje neustálý pohyb výtvarného myšlení, jeho proměny a možnosti, posuny a aktivitu. Kruhy a půlkruhy jsou pak již natrvalo jeho hlavním tématem. Obrazy s dislokacemi jsou v průběhu let stále komplexnější, a kompoziční metody sofistikovanější.
Cesty a stěhování
Jan Kubíček nikdy moc necestoval, nikdy dokonce nevlastnil auto. Když se v roce 1989 otevřely hranice, byla jeho cesta do Německa následující rok první po více jak dvaceti letech. Zúčastnil se výstavy konkret zehn v Norimberku – osobně zde poznal řadu svých zahraničních kolegů. Dieta Saylera, Doru Maurer, Gianniho Colomba, Garryho Woodleyho či Imreho Kocsise.
Nedlouho po převratu se dočkal i prvních větších výstav – nejprve v Brně v roce 1992, kde ji v Domě umění připravil Jiří Valoch, a následující rok ve Wilhelm-Hack-Museum v německém Ludwigshafenu. Roku 1999 také za své celoživotní grafické dílo převzal Cenu Vladimíra Boudníka.
V roce 2002 ale při velkých povodních vyplavila velká voda jeho ateliér na Kampě a Jan Kubíček společně s přáteli a rodinou na poslední chvíli musí stěhovat své obrazy z ateliéru do bezpečí.
Dva roky trvalo, než se mohl do opraveného ateliéru vrátit. Voda však zásadně narušila řád, který se snažil přenést nejen do svých obrazů, ale kterému je podřízen do velké části i jeho život a podle kterého měla dosud i nejmenší věc v jeho ateliéru své přesné místo. Tato ztráta se bohužel nesmazatelně podepsala na jeho psychice a nikdy se s ní již zcela nevyrovnal. Pro svou práci potřebuje klid, a protože nemůže malovat, hodně kreslí. Později se k malbě přece jen vrací, ale pracuje již jen na malých formátech. Vytvořil početný soubor velkých kreseb s názvem Progrese a po delší odmlce se také vrátil ke grafikám. V části z nich zpracoval nerealizované návrhy ze 60. a 80. let a také se vrátil k L elementu, s nímž nyní pracuje volnějším způsobem.
Závěrem
Protože Jan Kubíček zemřel loni v říjnu během příprav výstavy, a nedožil se tedy bohužel jejího otevření, dovolím si závěrem krátkou osobní vzpomínku. Když jsem ho v roce 2002 žádal o návštěvu a rozhovor k tématu své diplomové práce, zastihl jsem jej právě uprostřed onoho nešťastného stěhování během povodní. Z návštěvy tak nakonec sešlo. Potkali jsme se poprvé až o mnoho let později právě díky Hansi-Peteru Riesemu. Tehdy ale ještě nebyla řeč o jeho výstavě. Sešli jsme se v malostranském ateliéru a pokračovali do jeho oblíbeného Barbaru. V budoucnu jsme tento rituál ještě párkrát zopakovali.
Znal jsem ho krátce, ale budu si ho pamatovat jako mimořádně milého, laskavého a vtipného člověka, ale také jako neuvěřitelně tvrdohlavého a sveřepého umělce, který v pro něj zásadních otázkách týkajících se umění neustupoval z pozic, které považoval za zásadní. Proto jsme se, když Galerie hlavního města Prahy nabídla termín jeho retrospektivy, začali připravovat společně na to, jak zařídit, aby nás jako již v jiných případech v minulosti neodmítl. Věřili jsme ale, že Hansi-Peterovi jako starému příteli neodřekne, a těšili jsme se na to, jak se o výslednou podobu výstavy budeme muset „porvat“.
Do toho ale bohužel opět zasáhly povodně. Nového stěhování obrazů z ateliéru se ale Jan Kubíček už nezúčastnil. Tou dobou už jen výjimečně opouštěl byt v Kolíně. A bohužel, nakonec jeho výstavu otvíráme až po jeho odchodu. Magda Juříková v předmluvě katalogu vzpomíná, že Kubíček vždy hořce vyhrožoval, že se své retrospektivy stejně nedožije, protože zdejší scéna (na rozdíl od zahraniční) jej příliš nevnímá.
Nezbývá než věřit za všechny, kteří se na současné výstavě podíleli, že by se mu výstava těch jeho „kýčů“, jak svým obrazům občas v legraci říkal, líbila a že si na ní najde cestu i co nejvíce domácích návštěvníků. I přes veškeré pochybnosti, které o svém díle Jan Kubíček měl, totiž určitě zůstane jedním z nejvýraznějších a nejradikálnějších českých konstruktivních umělců, který svým dílem přirozeně překračuje hranice své rodné země a ve světovém kontextu zcela samozřejmě reprezentuje to nejlepší z českého umění.
Jan Kubíček: Retrospektiva
místo: Městská knihovna
pořadatel: Galerie hl. města Prahy
kurátoři: Hans-Peter Riese, Pavel Kappel
kniha: Kant, 264 str., 1390 Kč
termín: 23. 4.–10. 8. 2014
www.ghmp.cz
Hledám, zkouším, vyrábím
Pavel Kappel Vladimíra Brucháčková Závodná profil červenec 2020
Letos dvaadevadesátiletý Julio Le Parc, argentinský umělec žijící ve Francii, je jedním z hlavních představitelů op-artu a kinetického umění. Průřezovou výstavu jeho tvorby – od kvašů z padesátých let přes malbu, reliéfy, závěsné objekty z nedávné doby až po...
#kUmeniZady?
Pavel Kappel úhel prosinec 2015
MoMA, New York. Obraz první – Matissův Tanec. Skupinka čtyř žen se mačká jedna na druhou vedle plátna, cupitavými krůčky se posouvají sem a tam, aby se vešly do hledáčku fotoaparátu. Obraz druhý – Picassova socha. Německý turista hledá vhodnou pozici za plastikou a nasazuje...
Kosmos
Pavel Kappel recenze červenec 2010
Kamil Linhart v Galerii Benedikta Rejta v Lounech / Galerie Benedikta Rejta věnuje práci lounského rodáka Kamila Linharta dlouhodobou pozornost. Po čtyřech letech přichází s novou přehlídkou, představující tentokrát závěrečnou etapu jeho tvorby, obrazy z let 1977 až 1999.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
