Představení malířky
Lucie Šmardová výstava prosinec 2015
Květa Pacovská v GHMP / Podle Květy Pacovské je kniha první galerií, se kterou se děti setkávají. O svých knihách říká, že jsou to „sochy na čtení a knihy na dívání“. Sama sebe považuje za malířku, oceňovaná je zejména za svou tvorbu v oblasti dětských knih, ilustrace a grafiky. V Galerii hlavního města Prahy do konce března probíhá retrospektiva Maximum Contrast, kde je její práce představena v rámci autorského, nikoliv kurátorského výběru.
Květa Pacovská patří do generace umělců, která nastoupila na pražskou UMPRUM brzy po válce. Ateliér monumentálního malířství Emila Filly navštěvovala mezi lety 1947–52 a k jejím spolužákům patřili například Čestmír Kafka, Jitka a Květa Válovy, Zbyněk Sekal, Karel Vaca nebo Milan Grygar, který se stal jejím životním partnerem. Každý týden pořádal Filla přednášky, jichž se účastnili i studenti z jiných fakult, studenty zval do svého ateliéru, kde je seznamoval se svou sbírkou mimoevropského umění, podněcoval je k diskuzi a vlastnímu přemýšlení.
Základem Fillovy pedagogické metodiky se stalo pochopení pevného kresebného řádu, plošné lineárnosti a prostorové konstrukce. Typickým pro Fillův ateliér bylo také malování zpaměti, kdy studenti nejdříve kreslili podle modelu, poté zaznamenávali to samé z hlavy. Ve Fillově vedení je patrná snaha o uměleckou všestrannost a ovládnutí technik, součástí jejich praxe byla monumentální výzdoba, tvorba gobelínů, mozaik a fresek pro novou architekturu. I když specializace čistě na malbu nebyla tím hlavním, přesto se většina studentů vycházejících z Fillova ateliéru se soustavně věnovala „práci na papíře“, tedy kresbě a grafice, a to jak volné, tak užité.
Grafiky a půdorysy
Raná tvorba Květy Pacovské je rovněž spjata s grafikami, kterými se prezentovala poprvé v Galerii na Karlově náměstí v roce 1961. Od poloviny 60. let otiskuje na zinkovou desku drobné kovové předměty, plíšky, štítky ke dveřím nebo náprstky, které nakupuje v železářství. Obkresluje je v různých hustotách a sestavách. Způsobem posouvání a opakováním vznikly grafiky s názvem Zhrnovadlo, Čekadlo, Počítadlo, Kyvadlo nebo Překrývadlo odkazující se svým názvem ke způsobu, jakým byly vytvořené.
Snaha o zachycení, konstruování prostoru v ploše pomocí jednoduchého systému se stává jedním z hlavních témat, která Pacovská začíná řešit a které rozvíjí i v další tvorbě – papírových objektech, později v knihách a obrazech. Z grafických prací tohoto období lze dále jmenovat například cyklus Půdorysná architektura. Vzniklé půdorysy vytvářejí architekturu uzavřenou, navzájem neprostupnou a zneklidňující.
Pacovská začíná postupně nazývat většinu svých kreseb půdorysy. Ke konci 60. let do grafik vstupuje text nacházející se buď přímo v nich, nebo jako doprovodný text obrazu. Vizuálně se jedná o práce minimalistické, mající pravidelnou strukturu; text i tvary jsou rozloženy do jednoduchých prvků. V Posunování pro sedm z roku 1969 vidíme sedm malých kruhů umístěné na bílé ploše, uvnitř nich se volně pohybuje text vztahující se na číslici nad ní – „pro pět, pro tři, pro pět bez dvou, pro sedm bez čtyř, pro dvě a jednu, pro“.
Mezi kresbou a akcí
Poučení z experimentální poezie, konkretismu je patrné stejně jako znalost konceptuálního umění, kterému se blíží v knihách-objektech i v textech, jež mohou sloužit jako návody na určitou činnost. Ze série Prostory ohraničené časem, která vznikla mezi lety 1968–70, lze jmenovat například Hru na bílou barvu, jež funguje jako samostatný text, návod na určitou činnost probíhající v určeném čase:
„pondělí
postavili jsme čtyři stěny
a natřeli je bílou barvou
úterý
udělali jsme strop
a natřeli ho bílou barvou
středa
oblékli jsme se do bílých šatů
čtvrtek
a nasadili si bílou čepici
pátek
natřeli jsme si obličej
bílou barvou
sobota
a na nose nám zbylo místo
pro malou směšnou tečku
neděle
udělali jsme sedm kotrmelců.“
V roce 1970 vzniká také objekt z papíru nazvaný Návod, jak napsat dopis 1) obchodní, 2) milostný, 3) přátelský. Na ramínku pověšená vesta s nohavicemi je vyplněna několikrát zopakovaným anglickým textem, jenž je v některých místech nedokončen nebo narušen tvarem objektu. K dílu je přidáno doporučení reading aloud (čtení nahlas).
V této souvislosti nelze nepřipomenout akce skupiny AKTUAL a experimenty se zvukem, které se v Praze odehrávaly po celá 60. léta. Ostatně Milan Grygar byl jedním z předních umělců, který se dlouhodobě věnoval tzv. akustickým a mechanickým kresbám, které byly rovněž koncipovány jako inscenovaná akce, jež byla dokumentována prostřednictvím fotografie i filmu. I díky této akci kresba nabývá nové prostorové dimenze. Na rozdíl od těchto akcí, které probíhají ve (veřejném) prostoru před lidmi nebo jsou jinak zaznamenávány, mají návody Květy Pacovské soukromější charakter, přímá akce probíhá v mysli a prostoru diváka.
V uzavřeném prostoru
Koncem 60. let vzniká také cyklus knih-objektů nazvaných THE CLOSED SPACE, ve kterém Pacovská vytvořila sérii pěti knih, kterými nelze listovat ani je otevřít, jen z přebalu knížky víme o jejich názvu – THE CLOSED SPACE about cooking, THE CLOSED SPACE about nothing, THE CLOSED SPACE about love, později pokračuje sérií knih EMPTY SPACE.
Ve své práci začíná Pacovská pracovat přímo se zinkovými plechy, z nichž vytváří samostatně stojící objekty, které doplňuje o náprstky. K plastikám Znění 1 a Znění 2 říká: „Socha může měřit 5 centimetrů anebo 5 metrů.“ Vzpomeneme-li si na asambláže Běly Kolářové, která rovněž pracovala s akumulací materiálů a věcí, estetikou předmětnosti související s dobovou aktualizací asambláže i objektu navíc skrze ryze ženský předmět, kterým náprstek bezpochyby je. Z konceptuálněji zaměřených prací rozvíjejících knihu jako umělecký objekt lze připomenout Plechový deník no. 17 z roku 1979, který tvoří desky, v nichž je místo textu zaznamenaného na papíru opět plechová deska.
Kromě znalosti místního dění může být zajímavé i v souvislosti s grafickou produkcí 60. let připomenout výtvarné události, jichž se účastnili mnozí výtvarní umělci. V roce 1959 navštěvuje Květa Pacovská Výstavu amerického malířství a sochařství v Moskvě, která je součástí Americké národní výstavy, jež proslula díky „debatě v kuchyni“, během níž Nikita Chruščov a Richard Nixon diskutují o tom, který politický systém dokáže svým občanům poskytnout větší blahobyt. Této přehlídka, kam kromě ruských umělců mohli přicestovat i autoři z jiných částí svazu, měla velký vliv na mnoho z nich, poprvé se zde mohli naživo seznámit s plátny Jacksona Pollocka. V roce 1964 se Květa Pacovská a Milan Grygar účastní zájezdu na benátské bienále společně se Stanislavem Kolíbalem a dalšími umělci, kde se seznamují nejen s díly americké abstrakce, ale i pop-artem. Hlavní cenu vyhrává Robert Rauschenberg, vystavuje zde i Julio Le Parc nebo Jésus Rafael Soto, na které Pacovská vzpomíná.
Dětský svět
Květa Pacovská patří do generace, pro niž rozhraní mezi volným a aplikovaným bylo dáno povahou doby, v níž žila. Aby se vystudovaní sochaři, malíři nebo architekti uživili, věnovali se vedle volné tvorby grafickému designu nebo ilustraci. Lze zmínit například Libora Fáru, Milana Grygara, Zbyňka Sekala nebo Stanislava Kolíbala, kteří přispívali k tomu, že český plakát a grafický design měly i v porovnání s evropským či světovým kontextem kvalitní úroveň. Šedesátá léta byla potom obdobím, během něhož se aktuální výtvarné styly a techniky objevují na titulních listech a obálkách knih, k veřejnosti se tak dostává strukturální abstrakce, op-art, pop-art, konstruktivismus nebo lettrismus.
Filmové plakáty nebo knižní grafika nebyly jedinými oblastmi, kterými se v rámci užité tvorby zabývali. Jedním z dalších příkladů se stala dětská ilustrace a práce pro nakladatelství Albatros vydávající kromě knih i časopisy pro děti (Sluníčko, Mateřídouška atd.), jež spolupracovalo například s Janem Kubíčkem, Stanislavem Kolíbalem, Kamilem Lhotákem nebo Daisy Mrázkovou. Paralelně s volnou tvorbou se tak i Květa Pacovská věnuje dětské ilustraci, vytváří plakáty i autorské knihy, které ji v 80. letech proslaví i v zahraničí.
V rámci dětské ilustrace má tvorba Květy Pacovské jasně rozpoznatelný rukopis, způsob vypravování i barevnost postavenou na dodržování kontrastních barev, nejčastěji červené. „Myslím, že často podceňujeme malé lidské bytosti, kterým říkáme děti – děti vědí o nás mnohem více, než se domníváme, a rozumí umění mnohem více než my všichni,“ říká o svém přístupu k dětem umělkyně. Pohádkové postavy jsou na stránkách knih často osazeny jako samostatné figury na jednobarevném (nejčastěji bílém) pozadí, stejně tak pracuje Pacovská s čísly nebo písmeny, která fungují samostatně.
Každý z těchto prvků se často nachází v pohybu, jeden vychází z druhého, komunikují uvnitř stran, jemným variováním probíhají napříč knihou. Jako celek jsou ilustrace náročné na čtenáře, od něhož vyžadují pozornost a spolupráci. Přijme-li tuto výzvu, nabízí mu Květa Pacovská svět plný fantazie. Základem jejích postaviček jsou často jednoduché geometrické tvary, postavičky mohou připomenout staré lidové hračky, které se díky jednoduchému mechanismu pohybují.
V prostoru knihy
Jedním z dalších zajímavých prvků, jež můžeme u Pacovské vidět, je práce s typografií. Písmena, slova nebo čísla fungují v sazbě jako samostatné výtvarné prvky, které dohromady vytvářejí kompozici sdělující obsah. Poutavá je i její práce s kresbou, kterou vyplňuje malířsky ztvárněný objem. Jednou z prvních knížek, jež sama autorka zmiňuje, jsou Pohádky z bramborových řádků od amerického básníka, spisovatele a novináře Carla Sandburga, za niž dostala první mezinárodní ocenění na Bienále ilustrace v Bratislavě v roce 1965.
Kniha, která měla být protikladem k evropským pohádkám, si klade za cíl více než vyprávět příběh, vyvolat obrazy. Díky spíše básnickému vyprávění je patná hudebnost celého textu. Objevují se zde mrakodrapy, koleje, skupiny postav jako oblizovači lžiček nebo bubeníci na plechové nádobí. Rytmizování, opakování a hudebnost byly pro Sandburga i Pacovskou společné, a proto je i výsledná kniha výjimečná. Z dalších zdařilých publikací lze jmenovat knihu Josefa Hanzlíka Pimpilim pampam nebo publikaci Jak se hraje na dvoře a jiné muzikantské pohádky od Ilji Hurníka. K dlouhodobým projektům patřily seriály, které byly publikovány v časopisech pro děti. Pro Sluníčko připravovala v 70. letech Malované čtení, Malovaná říkadla a později Malované písničky.
Vedle dětské ilustrace se důležitým tématem v tvorbě Květy Pacovské stala autorská kniha, s níž začala už v 60. letech nejprve pro své vlastní děti. Práce s ilustrací a typografií je zejména v těchto knihách zdařilá, sazba působí aktuálně a progresivně. První autorskou knihou se stal Svět pohádek bratří Grimmů (1984), z nichž vybrala a převyprávěla čtyři pohádky. Kniha leží na pomezí autorské a obrazové knihy, většinu publikace tvoří ilustrace stojící samostatně nebo v rámu na bílé stránce a jednoduše vysázený text, který doplňuje kurzíva nebo podtržítko tam, kde se posouvá děj.
Nejsilnější dekáda
K dalším autorským knihám se Květa Pacovská dostává až v 90. letech, kdy rozvíjí spolupráci s německým vydavatelstvím a vychází například kniha Eins, fünf, viele, která učí děti počítat, nebo Der kleine Blumenkönig vycházející v mnoha překladech. „Prostor, rytmus, dotek, fyzické vnímání a ostatní směry čtení je základna mých autorských knih,“ říká o svých dílech Pacovská. K nejvýraznějším dětským knihám fungujícím na tomto polysenzuálním základu patří Unfold/Enfold z roku 2005. Tato publikace obsahující sto obrazů, které jsou navzájem spojeny do jednoho pásu dlouhého dvanáct metrů, je prostorovým objektem, do něhož můžeme vstoupit, díky prořezávaným geometrickým otvorům vidíme skrz. „Udělej se maličkým a vstup do této knihy,“ říká Květa Pacovská, když představuje publikaci. V této práci s prostorovým objektem je patrná autorčina zkušenost s filmovým vyprávěním. Plynulé vedení diváka příběhem si zkusila v roce 1985, kdy se stala autorkou námětu, scénáře i výtvarného řešení animovaného filmu Nezbedníci, v němž ožívají barvy i štětce.
Devadesátá léta patří v kariéře Květy Pacovské k těm nejúspěšnějším. V roce 1992 získává prestižní ocenění v oblasti ilustrace – Cenu Hanse Christiana Andersena za celoživotní tvorbu. Ve stejném roce začíná učit na Höchschule der Künste v Berlíně, kde vedla ateliér vizuální komunikace až do roku 1993. O pět let později působila jako hostující profesor na Kingston University ve Velké Británii, kde obdržela čestný doktorát v oblasti designu. Z této doby lze připomenout projekt autorské knihy Papier Paradise, který byl koncipován jako pocta Kurtu Schwitersovi.
Začátkem 90. let vychází i její první elektronická kniha Miternachtsspiel nebo další multimediální příklad – abeceda vycházející z jejích ilustrací, grafických prvků a používané typografie. Interaktivní systém, v němž se pohybují tečka, čárka nezávisle na písmenu. Za CD-ROM Alphabet vycházející z knihy The Alphabet Book získala Pacovská několik ocenění. I z této realizace je patrná její zkušenost s animovaným filmem. Z volné grafiky můžeme připomenout sítotisky znázorňující kruh nebo sochu v ploše ryze kaligrafickým způsobem. Za zmínku stojí oblíbenost Květy Pacovské v Japonsku, Číně a Jižní Koreji, kde získala řadu cen na knižních veletrzích a tamní muzea uspořádala její samostatné výstavy, poslední probíhá v současné době na Tchaj-wanu. Mezi lety 1995–97 realizovala projekt zahrady v Chihiro Art Museum Azumino v Japonsku na území o rozloze 35 tisíc m2. Bližší informaci o koncepci ani fotodokumentaci z výsledné realizace na výstavě bohužel nenalézáme.
Obrazy bez kontextu
Výstava Maximum Contrast, která právě probíhá v městské knihovně, svým názvem odkazuje na dříve proběhlou retrospektivu z Muzea užitého umění ve Frankfurtu nad Mohanem. Užití kontrastu ve své práci popisuje Pacovská takto: „Barva. Bílá a černá nejsou zařazeny v barevném spektru, pro mne jsou barvou a znamenají maximální kontrast. Maximální kontrast je maximální krásno. O maximální kontrast usiluji. Červená a zelená. Kladení barev vedle sebe. Kladení barev přes sebe. Záleží, v jakém vztahu, proporci, rytmu, velikosti, množství a jak k sobě barvy řadíme. Je to jako v hudbě. Každý jednotlivý tón je krásný sám o sobě a určitým seskupením vytváříme nové prostory, harmonie, disharmonie, symfonie, opery a knihy pro děti.“
Hranice mezi volným a aplikovaným v tvorbě Květy Pacovské je velice tenká. Podíváme-li se na její plakáty, vidíme obrazy, a naopak principy použité v grafice či v ilustraci vidíme ve vystavených objektech. Instalace, jejíž autorkou je sama Květa Pacovská, je promyšlená, obrazy v místnosti na sebe reagují a komunikují i napříč výstavními sály jak samy se sebou, tak s divákem. Nelze ale říct, že bychom se o Květě Pacovské dozvídali něco navíc, obsahově podobně uspořádaná výstava proběhla v roce 2010 v Galerii Smečky. Ke konci výstavy se naopak zdá, že něco chybí.
Podobně působí i doprovodná publikace, která se z velké části omezuje na výčet ocenění, která Pacovská po zásluze dostala, ale nepodává očekávanou interpretaci jejího díla. Z nemnoha katalogů, které o Květě Pacovské máme k dispozici – jedná se zejména o publikaci Plechy, papír, hry a řeči, kterou vydala Moravská galerie dohromady se Severočeskou galerií Litoměřice –, získáváme více informací o práci z 60. a 70. let, která je zajímavá a zasloužila by si větší pozornost. Výstava je divácky vděčná, namísto retrospektivy zkoumající komplexní dílo autorky vidíme spíš oslavu jedné části její práce. Soustředění se na obrazy a sochy z posledních dvaceti let by samo o sobě mohlo být zajímavé, kdyby výsledek neznamenal zredukování autorčiny tvorby. Vzájemné prolínání volného a aplikovaného je totiž v tvorbě Květy Pacovské tím zásadním.
Květa Pacovská: Maximum Contrast
pořadatel: Galerie hlavního města Prahy
místo: Městská knihovna
kurátorky: Magdalena Juříková, Hana Larvová
termín: 11. 11. 2015–27. 3. 2016
www.ghmp.cz
Nestačím kreslit…
Lucie Šmardová recenze červenec 2022
Výstava Hlavu vzhůru! Furt se de! představuje dílo Marie Fischerové-Kvěchové (1892–1984), absolventky pražské Uměleckoprůmyslové školy (dnešní UMPRUM) u profesora Jakuba Schikanedera, která se svými ilustracemi a knižní tvorbou zapsala do vizuální paměti několika generací....
ČAR 2014-2015
Lucie Šmardová architektura červen 2016
Aktuální díl České architektonické ročenky je zprávou o tom, že architektonické vstupy nemusejí být výrazné, práce architektů nemusí být drahá a profese architekta není „jen“ o budování staveb. Podprahově, ale důrazně je apelem na osobní angažovanost, ekonomičnost a...
Slova mezi obrazy
Lucie Šmardová recenze červenec 2014
VII. nový zlínský salon / Salon jako formát výstavy současného umění je dnes již přežitý. Přesto se každé tři roky snaží Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně tento model naplnit. Organizátoři si jsou přitom vědomi limitů, které si sami od počátku dávají....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
