Přemysl Procházka

Viktor Čech portfolio červenec 2019

Opravdový malíř / Přemysl Procházka (*1991) je absolventem brněnské FaVU VUT, Ateliéru Malba 1 Vasila Artamonova. Studium završil diplomovou prací Práce (Hunt Kastner, 2018). Dále vystavoval například v pražské galerii 35m2 (Pauza, 2018) a záznam fotbalového zápasu Žilina–Vsetín přestavil v rámci výstavy Poslední československá výstava v Nové synagoze v Žilině (2018), v Galerii města Blanska se letos představil výstavou To bych zvládl taky (2019). V roce 2017 získal v soutěži Cena kritiky za mladou malbu Cenu sympatie diváků.

Může být i dnes malba něčím víc, či možná – z hlediska pokory – méně než komodifikovaným definitivním estetickým artefaktem vhodným pro investice? Je zde ještě nějaká možnost, jak malování chápat ve smyslu aktivního tvůrčího gesta, které samo sebe nepetrifikuje namyšleností galerijního snobismu, ale ani nerelativizuje svou materiální podstatu teatralizováním gesta malířské práce? Umět dobře prodat sebe jako umělce, a následně také své obrazy, každopádně určitě úzce souvisí se schopností elegantně balancovat na hraně mezi jistotou využité techniky a umem ji odklonit směrem k osobnímu výrazu. V poslední době už jsem o tom začínal dost pochybovat, i přes řadu kvalitních realizací a talentovaných malířů, a neustále mi v mysli tanula parafráze jedné věty, kterou jsem kdysi zaslechl o videoartu – „současná malba mne nudí“. Jinak řečeno – pozice dnešní malby se dostala do institucionální pasti komercializujícího se galerijního provozu. To se projevuje například v jisté neschopnosti řady malířů zabydlit prostory obrazů smyslem překračujícím stylizované módní gesto. I většina pokusů současných tvůrců o propojení malby s širším kontextem aktuálního umění prostřednictvím různých instalačních aranžmá působí sice velmi atraktivně pro instagramové kanály, nicméně v reálu galerijního prostoru vyvolává často buď chladný dojem aranžérského designu nebo prostě jen bezradné rozpaky.

I proto je u nás tvorba Přemysla Procházky svěžím pobavením, ale především impulzem pro trochu jiné zamyšlení nad malbou. Jeho přístup k procesu tvorby i práce s velice konkrétní rolí uplatněných materiálů a technik je stejně osvobozující jako ledová sprcha v letošním rozžhaveném létě. Přímočará bezprostřednost, s níž spojuje „koncept“ díla s jeho výtvarným provedením, je naprosto odzbrojující ve své pokorné, ale jisté realizaci. Například v obraze Stavba domu (2015) autor skutečně malířsky vybudoval dům z daných materiálů – betonu, cihlové drtě a hlíny. Podobně ve svém Autoportrétu (2015), poučen dilematem klasického umění, jak znázornit lidskou anatomii nejen v jejím povrchním vzhledu, ale v celé její i do vnější podoby se promítající komplexnosti, vyřešil tento úkol tím nejmalířštějším způsobem: V na sebe postupně kladených vrstvách namaloval všechny anatomické jednotlivosti až po výsledný povrch. Nešlo při tom jen o konceptualizované gesto, ale o proces ověřování toho, nakolik se toto strukturální vrstvení ve výsledku projeví. Podobně je tomu v Procházkových dílech často.

Malba jako médium a obraz jako figurativní prostor je pro něj neustálým prostředkem ověřování. Současně je také filozofickým postojem ke světu, ohledávajícím otázky vnímání hmoty, bytostí, věcí a dění. Tento můj pokus o vymezení autorova přístupu však vyznívá vzhledem k pragmatičnosti, s níž vše řeší, poněkud pateticky. Když si postavy na jiném jeho obraze nemohou v ploše plátna zakouřit, jelikož je tam znázorněn i zákaz kouření, jednoduše jsou autorem vystřiženy a postaveny v klidu kouřící do reálného prostoru před něj. Právě v této věcné logice je spolu s výtvarnou citlivostí a zájmem o materiální strukturu malby síla Procházkovy výrazné solitérní pozice. Figurativní rozměr jeho tvorby je ostatně dalším zajímavým momentem. Jelikož lidská těla jsou organická, akrylové barvy jsou pro jejich znázornění prostě příliš umělé. Autor proto kombinuje modelaci lidských těl z hlíny s neživými předměty kolem malovanými akrylem. Stejně jako vždy jsou tyto strategie přímočaře propojující význam A se závěrem B blízké přístupům naivních umělců (a jistě i jimi inspirované). Nicméně právě autorova systematičnost v jejich aplikaci, která je spojena i s neustálými posuny a uvědomělým vývojem, jej od uzavřených světů těchto autorů značně odlišují. Což je dobře patrné i díky autorovým komentářům doprovázejícím každé jeho dílo.

V novější Procházkově tvorbě lze sledovat ještě větší zájem o časový rozměr malířského procesu a jeho vztah k figurativní naraci i proměnám kompozice. Je to patrné především v jeho „sportovních“ obrazech, které vznikají jako výtvarně zpomalené verze sportovních utkání, ať již fotbalu, hokeje či baseballu. Jsou založeny na autorových postupných návratech k obrazu a přemalbám vrstveným na sebe spolu s proměnami znázorňované hry. Vedle až kontemplativního zpomalení jinak dramatického a dynamického děje, jak jsme na něj zvyklí z televize, se autor zase svým svébytným způsobem přiblížil i jedné ze základních tradic historické malby, která se snažila ve statickém médiu znázornit dramatickou akci. Procházkovy pentimenti jsou jistě systematičtější než ty vytvořené při hledání vhodné pointy renesančními či barokními autory, ale obojí spojuje chápání obrazu a malby jako živé události.

Z toho, co už bylo napsáno, je víc než zřejmé, že pro umělce je samotný proces vzniku obrazu stejně zásadní jako jeho výsledná podoba. Odtud je už jen krůček k performativním tendencím, spočívajícím v malířově vystoupení z ateliéru před své publikum. S těmi se v jeho tvorbě můžeme setkat v poslední době právě při malbě některých zmíněných sportovních obrazů, kde diváci mohli sledovat vznik a proměny jednotlivých fází díla v podobě jakési malované reportáže. Bezprostřednost, s níž dokáže autor akt malby spojit s řečí obrazu, má sílu oslovit i publikum mimo běžnou poučenou komunitu diváků. Přemysl Procházka jistě není realista v jakémkoliv dogmatickém smyslu tohoto termínu, neřadí se určitě ani mezi autory hledající vyhraněnou stylovou formu, zato je však určitě jedním z mála malířů, který je dnes schopen učinit své obrazy prožívanou realitou.  

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné