Příklady estetického vnímání

Václav Hájek úhel listopad 2013

Na stůl jsem si postavil několik věcí, které jsem měl v určité chvíli u sebe poblíž v pokoji. Musel jsem si sundat botu, respektive pantofel, abych na ni viděl. Věci se ocitly ne úplně náhodně na stole v určité perspektivě. Hlavně zase ta bota se nějak zvláštně natočila, jak ji obvykle nevídám. Bota na stole obvykle neleží, proto vypadá v této chvíli nejpodivněji. Asi se nejvíce podařil její přesun z utilitárního kontextu do kontextu estetického vnímání. Hrnek i rádio na stole nepřekvapí, stejně jako pohlednice s vyobrazením uměleckého artefaktu, bota však má své místo většinou na zemi, pokud si ji fetišista či fetišistka nevystaví do poličky k tomu určené, do výše očí. Bota ve výši očí. Nicméně záměrem nebylo narušit běžný kontext věcí, vyjmout je z jejich systému užívání a odrámovat je tak všednosti a zarámovat je soudnosti.

Nikoli. Záměrem bylo zamyslet se nad hierarchií estetického vnímání. Věci, jimiž jsme obklopeni, se nalézají na určitých osách, třeba na ose utilitární funkce a na ose estetické funkce. Obě tyto osy jsou zřejmě horizontální; na jedné straně jsou kladná a na druhé záporná čísla. Možná tam však nejsou žádná záporná čísla ani nula. To je otázka. Pak existují i jiné osy. Jaké třeba? Osa memoriální funkce? Je jiná než estetická? Asi ano. Nebo existují jenom dva systémy: systémy užitku a potěšení? Je sentiment součástí systému potěšení? Nebo je součástí jakéhosi komunikačního systému – tj. systému mezilidských vztahů?

Bota

Mám dojem, že bota je z určitého hlediska postavena nejníže. Možná proto, že patří na zem, hrnek patří na stůl, historická maketa do vitríny a umělecká reprodukce na zeď. Jako by se tyto předměty postupně zdvihaly, ztrácely závislost na přitažlivosti, postupně dematerializovaly, odhmotňovaly se, zduchovňovaly. Jedná se tedy o jakousi materialistickou nebo hegeliánskou hierarchii? Jedná se o materiální pyramidu nebo duchovní trychtýř? Bota zjevně „trpí“ horizontalitou, zatímco reprodukce vertikalitou. Tyto čtyři věci se ve své posloupnosti postupně zdvihají na piedestal. Jediný hrnek na mém stole působí „normálně“, zdá se, že tam patří. Ostatní předměty působí na stole poněkud nepřípadně. Rádio má být na polici, obraz na zdi, bota na zemi. Bota a hrnek však tvoří jednu skupinu, zatímco maketa a reprodukce jinou.

V první převládá utilitarita, zatímco ve druhé symboličnost. Průnik těchto množin představuje memoriální kvalita: hrneček je po babičce, maketa rádia je dárek a odkazuje k historii, ke „starým dobrým časům“. Nicméně i ten zcela obyčejný pantofel jsem vybíral částečně podle tohoto klíče. Zdá se, že hlavními materiály pantoflu jsou materiály „tradiční“, zakotvené ve stabilitě minulosti: kůže a korek (zřejmě je to však jen úzká vrstvička korku – iluzivní povrch na umělohmotném těle). Mají kovové přezky připomínající mosaz. Na první pohled na nich nejsou patrné umělé prvky. Mohl jsem si vybrat pantofle se suchými zipy, pantofle vyrobené celé z měkké gumy, plyšové pantofle s hlavou koaly apod. Vybral jsem si však ze sentimentu věc, která se zdá přesahovat tuto dobu směrem do minulosti, tedy směrem k trvanlivosti, stabilitě, tradici. Boty, které drží zdánlivě pevně na zemi, nesugerují ani tak pohyb, jako spíš pevné spočívání, rovnováhu. Nicméně jsem od začátku měl v úmyslu tyto věci běžným způsobem užívat. Estetická funkce zde podporuje užitnou funkci, podporuje moji koncepci domova. Gumové pestrobarevné bačkory by mě dráždily. Možná se to někdy změní.

Hrneček

Jak jsem řekl, hrneček je po babičce. Nikoli po mojí, ale to nevadí. Má také starosvětský tvar, původ, dekor, technologii. Káva z něj se odlišuje od kávy z jiných hrnků, nedejbože z jiných nádob. Role estetického vnímání stoupá. Hrnek je „na očích“. Ještě navíc zde hrají roli chuť, čich a hmat jako sice méně „významné“ estetické smysly, nicméně tento předmět má synestetickou povahu. Když si vařím kávu a mám ještě na výběr z různých nádob, vybírám, volím, soudím. Ne vždy stejně, volby se mění, ale mají určité setrvalé principy, které se týkají tvaru, barevnosti, textury materiálu, paměti věci. Upřednostňuji opět zřejmě jakési harmonické, vyvážené struktury. To může znamenat leccos, nicméně to obnáší váhání, zvažování, hledání jako určité pohyby očí a ruky. Ruka pomáhá hledat, tápe ve vzduchu, ukazuje, stáčí směry pohledu.

Začali jsme nohou, botou, chůzí, postojem, určitou izolací mezi tělem a světem. Pokračujeme rukou, dotykem, obhospodařováním vnitřku těla stravou a nápoji. V případě makety rádia dojdeme částečně ke sluchu a v případě reprodukce ke zraku. Znovu se nám zde rýsuje poměrně tradiční a stereotypní hierarchie tělesných funkcí. Při výběru předmětů jsem měl dojem, že postupuji téměř náhodně, a hle! Kopíroval jsem své tělo, kopíroval jsem svůj svět, vybral jsem předměty, které alegoricky vyjadřují základní vlastnosti tohoto světa. Můj výběr neilustruje jen můj vkus, ale můj žitý svět. To jsem snad ani nechtěl, co naplat.

Maketa starého rádia

S touto maketou se dostáváme ještě „výše“ a také za hranici utilitárního světa do světa prožitkového. Toto rádio nemám proto, abych ho poslouchal, abych se poslechem informoval nebo bavil. Také jsem si na něm naladil stanici v jazyce, kterému nerozumím a který se zdá zvyšovat „stylovost“ tohoto produktu. Je to francouzština. Trochu jsem doufal, že budou hrát šansony, ale jsou tam jen diskusní pořady. To zásadně nevadí, i když je to trochu otravné. Maketa je zmenšeným modelem rádií z doby 30. let 20. století, myslím. Materiál připomíná bakelit. Starý dobrý páchnoucí bakelit, který ovšem v tomto případě bohužel nepáchne. Nejprve jsem se obával, že tento výrobek bude emanovat kýčovitost, což se nakonec nepotvrdilo. Dotvořil bezproblémovým způsobem můj domácí oltářík s kameny z cest, soškami apod. Ocitl se na místě vyhrazeném esteticko-memoriálnímu pohledu.

Reprodukce uměleckého díla

Vybral jsem pohlednici s abstraktní asambláží, která má „autora“. Pohlednici jsem si koupil v nějaké zahraniční, bezesporu kvalitní galerii. Řekl bych, že to bylo ve Vídni. To všechno ta pohlednice obsahuje. Zase paměť, vzpomínku, styl, prožitek, sebestylizaci atd. Jsem trochu na pochybách, jestli obrázek není vzhůru nohama, to mě občas znejistí. Nicméně jsem z určitých kompozičních důvodů vybral jeden způsob umístění a snažím se ho zachovávat s podporou určitých formalistických argumentů. Ani tento nemateriální, duchovní produkt nemůže jen tak poletovat v mém světě, ale musí mít určitou orientaci, pevnou identitu, jasnost. Obrázek vypadá jako volné umění, nic nezobrazuje atd. Trochu jsem si ho kupoval kvůli inspiraci. Také se mi in natura líbil na výstavě, kterou jsem v té kvalitní galerii zhlédl. Svědčí o mém dobrém vkusu, o mém porozumění avantgardnímu umění apod. Obrázek jsem i při psaní eseje umístil „nezáměrně“ na piedestal – na podstavec lampičky. Ostatní předměty k němu vzhlížejí ze své úrovně bazální reality, z níž ani maketa nevybředla.

Tento text není návodem k použití. Nemá být normativní. Je konstatováním a popisem určitého počínání člověka, který si přečetl pár stran z jedné knihy o estetické teorii a začal se rozhlížet kolem sebe. Tento text by se dal napsat mnohem serióznějším způsobem. Řada věcí v něm možná chybí. Hlavně argumenty a hluboká interpretace daných jevů. Je výzvou k reflexi rozhodování.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné