Proč potřebujeme SEFO
Prosincová lekce Manuálu pro milovníky současného umění, ve které se Ondřej Chrobák pustil mimo jiné do kritiky projektu Středoevropského fora Olomouc (SEFO), přiměla k reakci bývalého ředitele Muzea umění Olomouc Pavla Zatloukala.
Pavel Zatloukal: Pokus o odpověď
Pro člověka, který strávil celý život ve sféře galerií a muzeí umění a který si mimo jiné vždy cenil kolegiality v této sféře po léta vládnoucí (jež samozřejmě nevylučuje kritičnost, která ovšem respektuje fakta), se může stát překvapením ostentativní jízlivost „jednoho z nás“. Leč – časy se zřejmě definitivně mění.
Mám namysli příspěvek šéfkurátora Moravské galerie v Brně Ondřeje Chrobáka Manuál pro milovníky současného umění, jímž se pokusil odhalit pozadí dvou připravovaných kulturních projektů. K problematice Národní galerie se nebudu vyjadřovat, pozastavím se u olomouckého Muzea umění a jeho projektu Středoevropského fora (SEFO).
Pan Chrobák hned na začátku odhalil, že nynější rozhodnutí ministra kultury o vypsání architektonické soutěže na SEFO je vlastně zastíracím manévrem, který má tento projekt odsunout do nedohledna. Možná má pravdu. Ale pozoruhodná je Chrobákova další argumentace: „není třeba brečet“, vždyť projekt SEFO byl od začátku nesmyslný, drzý, ba co hůř trapný. Vymyslet něco takového na „kulturní periferii“, jež se ve 20. století může vykázat leda socialisticko-realistickým orlojem, myslet si, že bude možné nakupovat výtvarná díla ze středoevropského prostoru, o něž je dnes přece taková sháňka, že jejich ceny strmě stoupají, a vtělit SEFO „absurdní“ dispoziční řešení – to se skutečně může vylíhnout pouze na Hané. Stručně řečeno, od začátku všechno špatně! A úplně na závěr, odvážně, originální ulevení si.
Originální? Autorovi této repliky naopak připadá, že se pan Chrobák zařadil do zástupu těch kritiků SEFO, kteří stavěli na šosáctví a klišé. Copak mají Achilles a jeho pata společného s tím, že v roce 2008 přivítalo několik ministrů kultury V4 projekt SEFO? A nejen stavbu objektu, ale především myšlenku na vytvoření expozice, knihovny a dokumentačního centra. To, že se budovu přes veškeré úsilí tehdy nepodařilo postavit, nesouviselo s nebohým antickým hrdinou, ale s ostudnými machinacemi kolem evropských fondů.
Jakpak souvisí pokus o vytvoření stálé expozice výtvarné kultury ve střední Evropě z let 1945-1989 s periferií? Asi tak jako muzea umění v malých jihofrancouzských městečkách, jež zrovna neoplývají současným výtvarným ruchem? Ovšem, Olomouc neleží v Provence... Má-li však pan Chrobák na mysli, že na kulturní periferii nutně zeje duchovní prázdno, mohl by navštívit současnou výstavu olomouckého muzea „Rozlomená doba“ věnovanou právě střední Evropě. Třeba jen proto, aby se ve svém přesvědčení utvrdil. Nebylo by možné i onen nešťastný orloj vnímat jako jeden z výmluvných exponátů SEFO?
Přestože Ondřej Chrobák soudí, že špičková umělecká díla střední Evropy jsou pro hanáckou instituci apriori nedostupná, jakýmsi politováníhodným nedopatřením se muzeu daří již celé desetiletí tato díla získávat (Vasarely, Abakanowicz ad.). A nejen to, ale vytvářet i databázi jejich tvůrců. Snad neprozradím tajemství, když podotknu, že nemálo autorů z Polska, Maďarska, Slovenska i těch, kteří dlouhodobě žijí v exilu, myšlenku SEFO s velkým zájmem a zadostiučiněním vítalo a vítá a vycházelo a vychází muzeu u akvizic mnohdy velkoryse vstříc.
A k onomu architektonickému řešení interiérů. Je skutečně nutné, aby muzejní budovu představovala pouze rozlehlá hala, nejlépe prosklená – ona muzejní hantýrkou řečeno „stodola“? Nekončí stejně ve většině případů interiéry takových objektů rozčleněny přepážkami nebo panely? Co asi lépe ztělesní ducha doby, jíž se SEFO hodlá věnovat – „stodola“ nebo „labyrint“ anebo dokonce „bunkr“? Ostatně SEFO má být přístavbou staršího objektu, v němž Chrobákem postrádaný velký výstavní sál již dlouhá léta existuje.
Rozhovor s Pavlem Zatloukalem AA 6/2011
Obsah
web zima 2019
Starým mistrům se věnujeme hned třikrát, a to v souvislosti s novou expozicí Národní galerie ve Schwarzenberském paláci a vídeňskými výstavami Albrechta Dürera a Caravaggia s Berninim. Na kontext se v další části svého seriálu o zásadních pojmech teorie umění soustředil...
Obsah
web listopad 2019
Co si počít s „epidemií“ starchitektů? Nad tuzemskou i zahraniční situací se zamýšlí Karolina Jirkalová. Laterně magice, jejímu výzkumu a výstavním prezentacím se věnuje Jan Wollner. O české egyptologii jsme hovořili s Miroslavem Vernerem. A neztrácíme s převládajícím...
Výtvarníkem roku se stal Zbyněk Baladrán
zpráva tisková web
Cenu Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin roku 2014 získal jednačtyřicetiletý Zbyněk Baladrán.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
