Projekty za babku
Karolina Jirkalová architektura červen 2018
Náznaky jsou slyšet už léta, ale je čas to říct naplno: Kvalitní současné architektuře, zvlášť v klíčové oblasti veřejných staveb, se v Praze nedaří. A to nejen ve srovnání s Brnem, Ostravou nebo Litomyšlí, ale dokonce i s malými obcemi v bezprostřední blízkosti metropole, jako jsou Dobřichovice nebo Líbeznice.
Naprosto nulový vztah některých členů magistrátní rady k architektonickým hodnotám nedávno vyplul napovrch v souvislosti s Libeňským mostem. A nemám teď na mysli rozhodnutí o jeho odstranění a nahrazení novým, kdy se radní dostali do rozporu s Gremiální radou Institutu plánování a rozvoje (IPR), ale vyjádření náměstka pro dopravu Petra Dolínka (ČSSD) o tom, jak má být postaven most nový. Koncem dubna mluvil o tom, že by nový most vznikl v režimu „takzvaného žlutého fidicu“: „Objednatel popíše ve svém zadání pouze účel, standardy, rozsah a další například výkonová kritéria. Cena je pevná i termín je pevný. Ve světě jsou stavby v režimu žlutého fidicu běžné, v Česku zatím spíše výjimečné.“
K tomu je třeba dodat alespoň krátké vysvětlení. Tradiční způsob zadávání zakázek v procesu navrhování a stavby počítá se dvěma navazujícími kroky – v tom prvním získáme od architekta projekt, v tom druhém nám stavební firma podle tohoto projektu stavbu zrealizuje. Dolínek pak má na mysli způsob zadání, kterému se ve světě říká design–build (design & bulid) a který spočívá ve sloučení projektování a stavebních prací do společné zakázky, za niž odpovídá jeden dodavatel. Systém design–build se hodně prosazuje ve Spojených státech a v posledních letech také v Británii, ale hodí se především pro jednoduché inženýrské stavby, kde nejsou velké požadavky na architektonické řešení, ať už z hlediska programu, kontextu, nebo estetických nároků. Problém je v tom, že v design–build režimu není architekt (případně projektant, stavební inženýr) odpovědný přímo zadavateli zakázky, ale společnosti, která kompletní zakázku získala, tedy stavební firmě. Nehledá tak nejlepší řešení stavby pro zadavatele a budoucí uživatele, ale kreslí projekt, který bude pro stavební firmu nejsnáze a nejlevněji realizovatelný. A ten tajemný „žlutý fidic“? Jde o tzv. Žlutou knihu Mezinárodní federace konzultačních inženýrů (FIDIC), manuál obsahující metodiku a obchodní podmínky zadávání projektů v režimu design–build.
Pokud tuto metodu aplikujeme na nový Libeňský most, jak navrhuje Dolínek, možná ho postavíme levněji, než když budeme postupovat standardním způsobem, ale zcela jistě nezískáme žádnou kvalitní architekturu, ale maximálně utilitární „dopraváckou“ stavbu. „Zboření cenného mostu a jeho nahrazení mostem bez architektonické soutěže je barbarství,“ reagoval na Dolínkovy plány starosta Prahy 7 Jan Čižinský. S tím nelze než souhlasit. Libeňský most spoluvytváří také městské prostředí na obou březích, je nedílnou součástí rytmizované kaskády pražských obloukových mostů a také se významně krajinářsky uplatňuje v celku pražské kotliny. Nic z toho však zřejmě Petr Dolínek nevnímá jako hodnotu, počítá jen cenu stavby, dopravní kapacitu a zcela iluzorní bezúdržbovost.
Bolavá místa
Rozkrýt složitý propletenec důvodů, proč v Praze nevznikají architektonicky kvalitní občanské stavby, by byla práce spíš pro investigativního novináře než pro kritičku architektury. Velkou roli hrají peníze, kterých se v oblasti stavebnictví a realit v Praze točí (případně netočí) víc než jinde. Jiným problémem je komplikovaný systém rozdělení kompetencí a způsobu financování mezi magistrátem a městskými částmi. Rozpočty městských částí většinou stačí jen na provoz a údržbu, o investice musejí žádat magistrátní pokladnu. Samosprávných jednotek je v Praze 57 a jejich velikost se pohybuje od několika stovek obyvatel bývalých obcí na okraji metropole až po téměř 130 tisíc obyvatel Prahy 4, která je tak v podstatě pátým největším městem republiky.
Chybí však především jasně deklarovaný a také v praxi uskutečňovaný zájem politického vedení města i většiny městských částí o kvalitní architektonické realizace. V posledních letech Praha víc významných staveb boří (nebo nechává spadnout), než staví. Jen s velkou námahou si lze vybavit architektonicky zdařilou realizaci financovanou z městských peněz – snad pár úprav náměstí a parků, tělocvična Gymnázia Jana Keplera (ateliér Sporadical), knihovna v přízemí bytového domu na Žižkově (Projektil architekti), úprava jednoho z bastionů historických hradeb na Karlově (MCA architekti), konverze plynárenského domku na Kampě (ateliér D3A)… To je asi všechno. V hlavním městě. V jednom z nejbohatších regionů Evropy.
Díky Tomáši Hudečkovi, jedinému politikovi s ucelenější vizí rozvoje města, který v posledních desetiletích usedl (byť jen krátce) do primátorského křesla, tu máme Institut plánování a rozvoje (IPR), rozumnější Pražské stavební předpisy a schvaluje se Metropolitní plán. Do kvality nových veřejných staveb se to však zatím nepromítlo. IPR se několikrát otřásl v základech, představy urbanistů, architektů a dalších odborníků o rozvoji Prahy nejsou vždy v souladu s představami vedení města ani s mašinerií úřadů. Ponechme ale stranou Metropolitní plán i Pražské stavební předpisy a podívejme se na konkrétní realizace financované z rozpočtu města. Otěže zde nedrží v rukou IPR ani politici, již dlouhá léta za ně tahají hlavně mocní úředníci Odboru strategických investic (OSI) a vedení servisních organizací, především Technické správy komunikací (TSK) či Dopravního podniku hl. města Prahy (DPP). Co za tímto nastavením stojí a pro koho je výhodné, rozkrýt nedokážu, to je otázka pro politické investigativce nebo opoziční politiky.
Jak vybrat projektanta
Strategicky investovat znamená především důkladně promyslet, do čeho své peníze vložím. V případě staveb tedy připravit rozumné zadání a najít dobrého architekta, v další fázi pak solidní stavební firmu. Jen tak za své peníze získáme budovu, která bude dotvářet kontext místa, bude nám dobře a dlouho sloužit a budeme se v ní cítit příjemně. Právě tvorba promyšleného zadání a výběr architekta, který pro ně najde to nejlepší architektonické řešení, jsou však paradoxně kroky, na kterých se nejvíc šetří – časem, energií i finančními prostředky.
Magistrátní Odbor strategických investic, který od roku 2015 vede Karel Prajer, však většinou volí cestu mnohokrát oprávněně kritizovaného výběrového řízení na základě nejnižší ceny. Investor tím uchazečům říká, že je úplně jedno, jakou budovu nám navrhnou, jak bude fungovat, jakou vytvoří atmosféru, jak vstoupí do okolního prostředí; důležité je, aby projekt nakreslili za co nejnižší honorář. K architektuře tak OSI přistupuje stejně jako k jakékoli jiné zakázce – zatímco hledání nejlevnější firmy na výkopové práce nebo sekání trávníku většinou dává smysl, u architektury to neplatí. Kvalita nabízené služby, v tomto případě projektové dokumentace staveb, se může vzájemně velmi, velmi lišit. Tvorba promyšlené a komplexní architektury vyžaduje množství času a energie a za nejnižší cenu tak zkrátka získáme mnohem horší projekt (a tedy i výslednou realizaci), než kdybychom vypsali otevřenou či vyzvanou architektonickou soutěž a vybranému autorovi pak za projekt adekvátně zaplatili.
Na architekturu občanských staveb a veřejného prostoru bychom přitom měli klást ty nejvyšší nároky. Jsou to klíčové realizace pro lokální komunity a v souhrnu tvoří jakousi páteřní síť života celého města. Možná se to zdá nadnesené, ale právě veřejné budovy a prostranství spoluvytvářejí naši identitu obyvatel Prahy a měli by je navrhovat ti nejlepší současní architekti.
Hlavně žádnou architekturu
Ukázkovým příkladem, jak Odbor strategických investic nejenže neusiluje o vznik architektonicky kvalitních realizací, ale svým přístupem jejich stavbu v podstatě znemožňuje, je projekt nové základní školy v Uhříněvsi (městská část Praha 22). Nejde o žádnou vesnickou jednotřídku, ale o velký školní komplex pro více než 800 dětí, včetně odborných učeben, družiny, školního klubu, jídelny s kuchyní, dvěma tělocvičnami, fotbalovým hřištěm a atletickou dráhou. Městská část v roce 2016 koupila pro novou školu ne zrovna ideální pozemek v bezprostřední blízkosti frekventované silnice. Vzhledem k tomu, že rozpočet na novou budovu se pohybuje kolem 350 milionů korun, což řádově přesahuje možnosti městské části, další postup už řešil magistrátní OSI.
Investorský odbor koncem září roku 2016 vypsal veřejnou zakázku na zhotovení kompletní projektové dokumentace uhříněveské školy ve zjednodušeném podlimitním řízení, jejíž předpokládaná hodnota byla 5,7 milionů korun (bez DPH), a jako jediné kritérium výběru OSI stanovil nejnižší cenu. Zarážející jsou hned dvě věci: Zakázka byla vypsána tři dny před tím, než 1. října 2016 nabylo účinnosti nové znění zákona o veřejných zakázkách, které již nedovoluje vypisovat veřejné zakázky na projektové práce nad dva miliony korun jen na základě nejnižší ceny. Zcela ostudná je pak předpokládaná cena zakázky. Podle kalkulačky Českých stavebních standardů by kompletní projektová dokumentace novostavby základní školy měla stát 7–8 procent stavebních nákladů – tj. při rozpočtu 350 milionů korun zhruba 23 až 28 milionů korun, nikoli odhadovaných 5,7 milionů.
A když se do zakázky ponoříme hlouběji, vynořují se další podivnosti. Například zařazení do kategorie podle typu veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že jde o projekt základní školy, tedy významné veřejné budovy, očekávali bychom, že zakázka bude vypsána v rámci kategorie Architektonické a související služby. Namísto toho však OSI zařadil výběrové řízení do kategorie Technické projektování, kam se běžně řadí buď projektování inženýrských staveb (mostů, přehrad), případně nosných konstrukcí či základů staveb nebo projekty elektroinstalací či topení. Zajímavý je i pohled do požadovaných kvalifikačních předpokladů – ani tam nenajdeme jedinou zmínku o architektuře, požadováno je VŠ vzdělání stavebního směru a autorizace v oboru pozemní stavby. Kritéria jsou navíc šita na míru velkým projekčním kancelářím – OSI například v posledních třech letech požaduje od uchazeče minimálně 15 zaměstnanců, projektovou dokumentaci na „stavbu pro výuku a výchovu“ za minimálně 75 mil. Kč a alespoň dva projekty na „občanskou stavbu“ s rozpočtem minimálně 75 mil. Kč za první a 40 mil. Kč za druhou stavbu (vše bez DPH).
A nejlevněji to navrhne…
Takto nastavená kritéria by pochopitelně drtivá většina předních českých architektonických ateliérů nesplnila, a není tak žádné překvapení, že je mezi zájemci o zakázku (navíc v kategorii Technické projektování) ani nenajdeme. Za předpokládanou cenu zakázky, a už vůbec ne za vysoutěžených 2,9 milionů korun (zhruba desetina standardní ceny), se žádný, natož kvalitní architektonický projekt udělat nedá. A tak se chtě nechtě ocitáme v nejnižších patrech utilitárního stavebnictví. Způsobu výběru projektanta ostatně odpovídají i studie, které vítěz výběrového řízení, mamutí projektová kancelář Obermeyer Helika, předložil – mechanicky poskládané objemy, bez jakéhokoli smyslu, výrazu, kontextu. Uhříněveští občané, když chcete peníze od OSI, berte nebo nechte být.
Uhříněves v tom ale není sama – ve stejný den, tedy těsně před začátkem platnosti nového znění zákona, a úplně stejným způsobem byla vypsána výběrová řízení na projekty základních škol v Kolovratech (420 žáků) a Dolních Počernicích (540 žáků). Obě tyto zakázky získala rovněž společnost Obermeyer Helika, s nabídkovou cenou 2,73 milionů korun v případě Kolovrat a 2,27 milionů v případě Dolních Počernic, vše bez DPH. Cena, za niž Obermeyer Helika své projektové práce nabízí, se tak u těchto tří budov překvapivě příliš neliší, přestože škola v Kolovratech má sloužit jen polovičnímu množství žáků než ta uhříněveská.
Není bez zajímavosti, že tendru na školu v Kolovratech se účastnil i jeden menší architektonický ateliér – Adam Rujbr Architects. Ve výběrovém řízení však skončil až na posledním místě, jeho nabídka byla oproti vítězi více než dvojnásobná (6 milionů korun).
Jaké město chceme?
Kvalita architektury se po roce 1989 nestala veřejným tématem ani zájmem. A v Praze je toto konstatování ještě bolestnější než jinde – stačí u příležitosti stého výročí vzniku Československa srovnat množství a kvalitu veřejných budov postavených zde za první republiky a v polistopadové éře. Architektura meziválečné moderny je dnes široce přijímána a obdivována, především v 90. letech z ní také architekti formálně hojně čerpali, ale její myšlenkové pozadí, role architektů ve společnosti i způsoby zadávání veřejných zakázek zůstávají opomíjeny.
Ostatně i v 60. letech, od jejichž násilného konce letos uplyne půl století, kladla společnost na architekturu a tvorbu prostředí větší důraz, než je tomu dnes. (Nejen) v Praze byla vypsána řada architektonických soutěží, jichž se účastnili nejlepší architekti své doby. Stavby, které z nich vzešly, přestože byly často dokončeny až v 70. nebo dokonce 80. letech, patří dnes k architektonicky nejcennějším realizacím druhé poloviny 20. století.
Cesta ke změně dnešní situace vede jedině přes politiky na všech úrovních, a tedy i občany-voliče. Architektonickou kvalitu veřejných prostranství, ulic, parků i staveb je třeba aktivně vyžadovat. Některé osvícenější městské části, kterým na architektuře nových občanských staveb záleží, se nespoléhají na výběrová řízení OSI a prosadí si vlastní postup. Například Praha 6 vyhlásila v posledních dvou letech nejméně pět architektonických či urbanistických soutěží, je mezi nimi parkovací dům, mateřská škola, náměstí či pěší lávka. Praha 7 vybírala prostřednictvím architektonické soutěže nejlepší řešení nové radnice, ale i úpravu páteřní letenské ulice Františka Křížka, soutěže se snaží dělat i Praha 2. Také IPR bylo v posledních letech svěřeno několik architektonických soutěží na celoměstsky významné stavby, ať už je to lávka přes Vltavu spojující Karlín, ostrov Štvanici a Holešovice, nebo řešení Karlova náměstí. Vznikl propracovaný Manuál tvorby veřejných prostranství, byly schváleny smysluplnější Pražské stavební předpisy.
Kontroverze kolem právě připomínkovaného Metropolitního plánu i celý spor o nešťastný Libeňský most jsou možná nakonec také dobré zprávy. Stejně jako neúspěšná snaha občanských aktivistů a politiků Trojkoalice dodatečně vypsat architektonické soutěže na řešení nových stanic metra D, které už měl Metroprojekt vyprojektované a schválené.
Lze je brát jako důkaz toho, že architektura a urbanismus se přece jen pomalu stávají veřejným a politickým tématem. A to natolik důležitým, že se kvůli nim (kauza Libeňský most) rozpadá pražská magistrátní koalice. I Brno má své velké politické téma z oblasti urbanismu – ponechání Hlavního nádraží v centru nebo jeho odsun na periferii. Všude nakonec rozhoduje nastavení žebříčku hodnot a priorit, našich i námi volených zástupců.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
