První Topičův salon

Pavel Vašíček k věci prosinec 2014

Topičův salon byl pro mne kdysi pojmem, o kterém jsem skoro nic nevěděl, jménem, které se však vždy vyslovovalo s respektem. Pamětníků prvorepublikového Salonu však rok od roku ubývalo a sousloví „Topičův salon“ stále častěji vyvolávalo maximálně úsměv a údiv: „Topič a salon, to je snad nějaká blbost, ne?“ Ostatně děje se to tak dodnes.

Ano, byl jsem k onomu místu přitahován. Dokonce přitažen. Když Jiří Rybář hledal nové pražské sídlo pro svou aukční síň, byly mu nabídnuty prostory v prvním patře domu na Národní 9. Tehdy mi vzrušeně volal: „Pane Vašíčku, pojďte se podívat. Topičův salon, to musím mít!“ Okamžitě jsem přišel a díval se s úctou. Tak to byl Topičův salon! Zanedbaný a opuštěný. Přesto však ve mně tento první styk s Topičovým salonem vzbudil nadšení, protože i v onom zuboženém stavu to bylo místo krásné.

Podle uměleckohistorického dělení Lenky Bydžovské to bylo místo třetí etapy Topičova salonu. Rekonstrukcí jsme z něho udělali nový Topičův salon, v pořadí pátý. Každý Salon se podle tohoto dělení lišil nejen v čase, ale i v místě. Vždy se přesunoval. Česky: byl vždy někde jinde, ale v podstatě stále na jednom místě. Rozšířením o Klub jsme tuto podmínku dodrželi.

V dobré společnosti

Ten konec ulice, Národní třídy, je myslím trochu jiný než jiné, běžné ulice. Jiný obsahem, jiný svým duchem. Nynější Národní třída, kdysi Ferdinandova, byla minimálně od druhé půle 19.  století vlasteneckým a slovanským protipólem německým Příkopům. Zatím co na Příkopech se tehdy buršáci vzájemně zdobili šrámy a jizvami, Češi zde společně pěli Hej Slované! Český národ se v té době s nadšením a s úspěchem odrážel ode dna a chtěl to taky dokázat a ukázat. Nové honosné, reprezentativní novorenesanční stavby na Národní, v čele s Národním divadlem, jsou toho příkladem.

Ano. Bylo to pěkné společenství. Přímo naproti divadlu, v přízemí Lažanského paláce, je kavárna Slavia, hledící jedním okem na Národní divadlo, druhým na Hrad. Slavia byla podle Kollára pravlast všech Slovanů. Slavme slavně slávu Slávů slavných, byl Kollárův příkaz radostně plněný i v této vlastenecké kavárně, kam pochopitelně chodili tento úkol plnit a slavit odnaproti herci a jejich obdivovatelé. A nejen slavit. Byla místem častých schůzek řady lidí od kultury, intelektuálů, kteří se kromě do sklenic dívali na Pijáka absintu od Viktora Olivy, hlavního afišéra a ilustrátora Topičova nakladatelství. Je to dobrý obraz, ale ne zrovna nejlepší příklad.

A hned kousek vedle, v domě na Národní 7, dříve Ferdinandově třídě 9, bylo Topičovo knihkupectví. Předtím na tomto místě bylo knihkupectví Josefa Bašteckého, který prý pro vysoký nájem musel odejít. Mladý a průbojný František Topič, podporovaný novinářem a nakladatelem Františkem Šimáčkem, jehož neteř Terezii Šulcovou si Topič vzal, se však nezalekl. Jelikož byl dobrý obchodník a velký vlastenec, uměl předvídat. Měl čich. Topič byl první! Topič zde totiž otevřel své knihkupectví již 10. října 1883. Národní divadlo se trochu opozdilo a otevřelo po požáru pět týdnů po něm. Kavárna Slavia teprve 30. srpna 1884.

Místo s historií

Jak bylo psáno nad výkladci: F. TOPIČ – Knihkupectví, nakladatelství, obchod s výrobky uměleckými a hudebními. Nápis na knihkupectví byl napsán česky, rusky, francouzsky a polsky. Nikoli německy. Byl opravdu dobrým obchodníkem a upřímným vlastencem a zvolil si to správné místo. Své knihkupectví a od roku 1885 i nakladatelství Topič postupně rozšířil na celou šíři domu. Navíc, v říjnu 1894, tedy právě před sto dvaceti lety, zde otevřel v přízemní nádvorní přístavbě, se skleněnou střechou navrženou Janem Zeyerem, „intimní“ výstavní síň – první Topičův salon.

Zde byl počátek všech Salonů. Nyní, po pravé straně tohoto domu, září knihkupectví Akademie, navazující na zdejší slavnou knihkupeckou tradici jak rozsahem, tak kvalitou nabízeného knižního sortimentu. Krásné místo a tradice sem nyní, přesně 120 let od vzniku prvního Salonu, přivedla i galeristu Martina Kodla. Obsadil levou polovinu původního knihkupectví, to jest tedy právě to místo, kde se prodávaly kromě knih i výrobky umělecké, jak je psáno nad původním výkladem. Myslely se tím ovšem jen tištěné reprodukce, plakáty a dekorativní předměty. Vlastní Topičův salon sídlil hned vedle v místech nynějšího průchodu, kterým se prochází do Violy, dnes již slavné literární kavárny.

Pomalu se dostávám k věci, kvůli které píši tento článek. Salon letos slaví výročí svého vzniku, které si připomeneme výstavou Sto dvacet let Topičova salonu. Rozhodli jsme se věnovat se jen prvnímu Topičovu salonu (1883–99), protože si myslíme, že na velkou rekapitulaci celé historie Salonu ještě neuzrál čas. Dlouho jsme se rozhodovali a promýšleli obsah a podobu výstavy k tomuto významnému výročí. Taková výstava nemůže být výstavou galerijního typu, ale spíše typu muzejního, což pro nezávislou instituci financovanou z grantů není věc jednoduchá. Při všem nutném minimalismu by to však měla být výstava dostatečně vypovídající o prvním Topičově salonu, či alespoň o určitém aspektu, který byl pro něj charakteristický nebo důležitý.

Umění plakátu

Za základní předmět výstavy o prvním Topičově salonu jsme vybrali plakáty, které byly přímo navrhovány a tištěny pro jeho propagaci nebo které byly v Salonu vystavovány. Ví se totiž málo o podpoře Topičova „domu“ novému fenoménu konce 19. století, plakátu, který, jak píše Petr Štembera, Topič jako jeden z prvních u nás cíleně a vědomě užíval k propagaci i jiných než materiálních statků. Publicitu Topičovy firmy totiž od počátku obstarával malíř, kreslíř a ilustrátor Viktor Oliva. Jeho plakáty jsou dokladem oboustranně prospěšné spolupráce umělce s galeristou a vydavatelem. Vedle stovek ilustrací a desítek obálek knih totiž Oliva pro Topiče navrhoval právě i plakáty tyto knihy propagující.

A že to byly plakáty par excellence! Olivův plakát byl například v roce 1898 reprodukován v prestižním pařížském periodiku Les Maitres de l’Affiche, což vlastně bylo jeho velkým ohodnocením a uznáním kvalit českého plakátu. Navíc byly tyto afiše vystavovány na velkých výstavách uměleckého plakátu v Remeši v roce 1896, v Petrohradu v roce 1897 a na výstavách dalších. Druhým, a asi i největším vrcholem plakátové produkce Topičova prvního období 1894–99 jsou obě afiše Arnošta Hofbauera pro první dvě výstavy SVU Mánes.

Nejznámější je plakát s lodí Topičův salon, ze které se hází záchranný kruh v bouři tonoucímu, zcela s určitostí mánesákovi. Je nezpochybnitelným faktem, že to byl právě Topič, který poskytl mladým a dosud většinou neznámým umělcům prostor k jejich výstavám. Dále to byl Alfons Mucha, který ke konci roku 1897 vystavil v Topičově salonu řadu svých prvních plakátů (např. Gismonda, Dame aux Camelias, Lorenzaccio a další). Topič zakoupil desítky exemplářů od každého plakátu, které pak po léta nabízel ke koupi v obchodě i ve svých nabídkových katalozích. A v roce 1899 byl pak Topičův salon místem české premiéry obrovského (4 x 6 metrů) Maroldova plakátu Imre Királfy Historical Production of India, velké to podívané nejen na Indické výstavě (Empire of India Exhibition) v Londýně 1895, ale i u Topičů. Ten na naší výstavě bohužel není, ale jeho zmenšená varianta ano.

Výstavní program

Druhá část výstavy přiblíží současnému divákovi to, co mohl tehdejší návštěvník Topičova salonu na výstavě zhlédnout. Celkem 35 výstav, které v Topičově salonu do roku 1899 proběhlo, mělo velmi pestrou skladbu. Zahraniční výstavy se střídaly s domácími, společné s monografickými. Výběr výtvarníků byl rozmanitý, zaměřený především na české současné umělce a středoevropský okruh (zejména berlínské a mnichovské symbolisty a slovanské umění). Na Výstavě akvarelistů a Výstavě grafických umění Topičův salon uvedl autory také z Anglie, Francie, Itálie, Belgie a Nizozemí.

Pro stodvacáté výročí prvního Topičova salonu bylo vybráno několik výstav, které v průřezu odpovídají právě popsanému schématu výstavního programu a které měly silný vliv na pražskou výtvarnou scénu. Dílo Viktora Olivy bude představeno především jako dílo ilustrátora Topičova závodu. Spolu s knihami, na kterých se výtvarně podílel, budou mít návštěvníci možnost seznámit se s i originály jeho kreseb pro Kratochvilnou historii o ptáku Velikánu Velikánoviči od Svatopluka Čecha. Slavné první dvě výstavy SVU Mánes představí malý soubor plastik, kreseb a maleb generace umělců, která výrazně ovlivnila české umění na přelomu 19. a 20. století.

Německé symbolisty zastupuje Berlíňan Sascha Schneider reprodukcemi obrazů z vydání J. J. Webera z roku 1896 Zwölf Zeichnungen von Sascha Schneider. Tvorbu starší generace připomíná František Bohumír Zvěřina, známý svými kresbami z Bosny a Hercegoviny, evropskou grafickou produkci pak Výstava grafických umění z konce roku 1896, kde František Topič uvedl také současné slavné umělce, francouzského afišistu Henriho de Toulouse-Lautreca nebo člena umělecké kolonie Worpswede Heinricha Vogelera. V poslední řadě připomeneme Gerlachovu druhou edici Alegorií a emblémů z roku 1898, a to jak kresbami, tak tisky původního vydání.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné