Pussy Riot a spol.
Tomáš Glanc k věci březen 2013
Pražská MeetFactory hostí do 24. března výstavu ruského kurátora Andrej Jerofejeva nazvanou Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru. Punková kapela Pussy Riot je dnes nejznámějším reprezentantem politicky angažovaného umění, navazuje však na linii, která má v ruském umění dlouhou tradici.
Politické umění nepředstavuje žádnou estetickou kategorii, není to výtvarně specifický způsob uměleckého vyjádření. Politickou dimenzi obrazů bychom v ruské kulturní tradici našli už v ikonopisectví. Od 19. století lze vysledovat moderní, provokativní linii obrazů s výraznou politickou intencí, způsob jejich ztvárnění se pochopitelně výrazně proměňuje v souvislosti s estetickými rámci jednotlivých období. Realisté peredvižnici se vymezovali proti petěrburské akademii svým zájmem o trable mužiků, trestanců a sociální nespravedlnost, jejich putovní výstavy se staly svéráznými happeningy.
Někteří avantgardisté v prvních letech po revoluci věřili, že nová politika a nové umění uzavřou nebývalý pakt, umožňující umělci formovat člověka budoucnosti a jeho estetické vnímání prostřednictvím státních institucí, zajišťujících propojení každodenního života a „výrobního procesu“ se světem artefaktů. Vrcholný socialistický realismus, jenž tyto ideály zrůdně kanonizoval, přerostl v Sovětském svazu v mýtus, jenž se projevil v malířství, sochařství, architektuře i užitném umění a desítky let okupoval celý umělecký diskurz.
Na tuto státní politizaci umění reagoval od začátku 70. let soc-art, jenž podobně jako jeho starší sourozenec z USA řešil zároveň otázky umělecké, politické, konzumní a potažmo i náboženské. V soc-artu jistě bylo hodně ironie, ale od výtvarné publicistiky jeho nejvýznamnější díla odlišovalo stanovisko, které ideologický systém interpretovalo jako imperiální znakový systém s vlastní symbolikou, hierarchií, ikonografií. Toto „uznání“, vymezující umělci roli archeologa podivné totalitní civilizace a její sebereprezentace, přineslo do umělecké praxe úlevu, která byla dobře srozumitelná i v zahraničí a zajistila soc-artu mezinárodní uznání.
Od soc-artu dále
Právě soc-artem započíná svoji expozici v MeetFactory i legendární ruský kurátor Andrej Jerofejev, který už v 90. letech, dávno předtím, než roku 1999 vzniklo Moskevské muzeum současného umění, a dříve, než o díla těchto autorů projevila zájem Treťjakovská galerie, vytvořil rozsáhlou sbírku, kterou schraňoval v podzemních bunkrech vlastivědného muzea na moskevské periferii. Jako kurátor svůj přístup nezměnil ani poté, co byl i se svou sbírkou přijat do Treťjakovské státní galerie.
Na několika výstavách mimo Treťjakovskou galerii pak kladl otázku, co v současném postsovětském kontextu může úřady vyprovokovat k zásahům proti umělcům nebo jak autoři reagují svými prostředky na proměnu role pravoslaví a pravoslavné církve ve společnosti, která je podle ústavy sekularizovaná, ve skutečnosti však nechává stále častěji a intenzivněji svůj establishment legitimizovat, obsluhovat a oslavovat církevními hodnostáři a rituály. Jedna z těchto expozic ho přivedla před soud a připravila o zaměstnání – výstava Pozor, náboženství se stala nejdříve cílem devastačního útoku pravoslavných vandalů a poté předmětem žaloby, v níž obvinění absurdně nebyli výtržníci, nýbrž kurátoři expozice, která údajně urážela city věřících.
Na pražské expozici, která bude putovat dále do Paříže a Milána, si Jerofejev klade otázku, jaké strategie volí autoři, kteří ve svých dílech tematizují vzdor vůči politické moci. V 90. letech 20. století umělecká veřejnost napjatě sledovala vlnu radikálních performerů, kteří dvacet let po vídeňských akcionistech experimentovali s hranicemi tělesnosti, morálky, s možnostmi beztrestně intervenovat do veřejného prostranství a zanechávat v něm své podpisy v podobě křiku nebo štěkání, grafických značek, výkalů, spermatu, transparentů, barikád. Z tohoto heroického období moskevského akcionismu jsou na výstavě k vidění především práce jeho nejznámějších představitelů Olega Kulika, Anatolije Osmolovského a Alexandra Breněra.
Modré nosy a Vojna
V následujícím období můžeme vysledovat dvě odlišné tendence. Jednu představuje skupina Modré nosy, která aktivizuje repertoár lidového umění současnosti a adaptuje jej politicky. Ikona se v pojetí skupiny, kterou tvoří dva autoři, Alexandr Šaburov a Vjačeslav Mizin, vrací ke svému původnímu určení – k motivu lidové úcty. Tu ale umělci nechápou teologicky, nýbrž jako kánon pro široké masy. Ikona v jejich výkladu není Božím obrazem, odkazujícím k Praobrazu, nýbrž lidovou maskou, kterou si nasazuje triviální tělo. Podobně jarmareční jsou i hlavy uctívačů lidové ikony, tvořící společně s ní svéráznou heretickou trojici: básník a car, tradičně nejvyšší autority ruské civilizace. U Modrých nosů jsou tyto role obsazené aktuálně: Puškinem a Putinem.
Modré nosy inscenují ruská klišé s hypertrofovanou naivitou. Tak jako ve svém cyklu Kuchyňský suprematismus „reprodukovali“ Malevičova metafyzická díla za pomoci chleba, salámu a sýra, převedli na ruský způsob i slavnou Banksyho kompozici líbajících se britských policistů. Ruští milicionáři při své něžné chvilce v březovém hájíčku pak obletěli svět, protože ruské celní úřady obraz zadržely, aby nemohl být vystaven ve Francii. Dostalo se mu tak privilegia, které v dnešním umění je i v Rusku velkou vzácností: na provokativní umělecké gesto reagovali představitelé moci perzekučním zásahem.
Druhá tendence se zformovala v posledních letech a jejím nejvěhlasnějším projevem je punková modlitba skupiny Pussy Riot, která Jerofejevově výstavě propůjčila jméno. Prvním výrazným projevem tohoto typu byly akce skupiny Vojna, která na rozdíl od dřívějších autorských performancí na veřejnosti vystupovala anonymně a kolektivně. Některá jejich díla byla dokonce podmíněna velkým počtem účastníků, z nichž si nikdo autorství a z něj vyplývající privilegia či nebezpečí nepřivlastňuje.
Na prvním místě to platí o jejich umělecky nejsilnějším obraze, který několik desítek osob vytvořilo během 22 vteřin těsně před tím, než se zvedl jeden z nejznámějších petěrburských mostů (mosty na Něvě se každou noc otevírají, aby umožnily lodní dopravu). I zde se inscenovala radikálně jednoduchá, dětská symbolika folklorní vulgarity, kódovaná politicky. Na vozovku aktivisté namalovali schematický penis, který se následně mechanickou „erekcí“ zvedl proti hlavnímu sídlu státní policie, dříve KGB, dnes FSB. Lidové veřejné graffiti zazářilo nad městem a nový typ propojení politického opozičního aktivismu se sférou aktuálního umění se pociťoval jako natolik naléhavý a trefný, že dílo získalo hlavní cenu za současné umění, která se v Rusku uděluje pod názvem Inovace.
Pussy Riot z Vojny vzešly, i ony používají jednoduchá lidová gesta, vystupují anonymně a kritizují umělecký provoz. Ten je ale dostihl a vtáhl do svých procesů, jak o tom svědčí i recenzovaná výstava, kde se punková modlitba dokonce stává i retrospektivně měřítkem a výzvou pro starší díla ruského politického umění.
PUSSY RIOT A RUSKÁ TRADICE UMĚLECKÉHO VZDORU
pořadatel: MeetFactory
kurátor: Andrej Jerofejev
termín: 7. 2.–24. 3. 2013
www.meetfactory.cz
UMĚLECKÁ ESKALACE ZA VÁLKY
Tomáš Glanc Alice Nikitinová září 2022
Následující text si klade za cíl představit několik vybraných ukrajinských umělkyň a umělců vyrovnávajících se s fenoménem války, kterou proti Ukrajině vede ruská armáda – v brutální verzi od 24. února, ale vlastně už od roku 2014. Nezaměřujeme se přitom na dnes už...
Východoevropský ZuZug v Zugu
Tomáš Glanc recenze červen 2021
Kunsthaus Zug se už od 90. let minulého století profiluje jako instituce objevující hodnoty za fasádou populárních jmen a módních trendů.
Zamilovaný agent jménem Pivovarov
Tomáš Glanc knižní recenze květen 2020
Viktor Pivovarov je píšící výtvarný umělec. Slovo neodmyslitelně patří k jeho výtvarnému projevu, především k žánru alba, ve kterém ilustrace a text vstupují do „mystického sňatku“ a vytvářejí svébytný typ „procesuálního“ konceptuálního díla, které v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
