Radostný rok: Ročenka podle Antonína Nováka
Karolina Jirkalová staveniště červen 2017
Letošní ročenku Česká architektura 2015–2016 sestavil brněnský architekt Antonín Novák. Nese se v překvapivě radostném a optimistickém duchu. „Donedávna vznikala architektura téměř ‚zenovým‘ způsobem,“ říká Novák v úvodním rozhovoru. „Člověk, který vyšel ze školy, měl nezvratný pocit, že je architekt, a tvořil architekturu, i když o ni nikdo nestál. Přesto architektura vznikala. Teď to konečně vypadá, že architektura je vyžadována.“ Přitom ještě Jitka Ressová v loňské ročence mluvila o tom, že kvalitní architektura vzniká často jen díky osobnímu nasazení architektů, které je na úkor jejich volného času, navíc většinou bez adekvátního finančního ohodnocení. Daní za kvalitnější prostředí nás všech je tedy podle zkušeností Ressové únava především střední generace architektů.
Antonín Novák nepopírá význam osobní angažovanosti architektů, místních lidí či „osvícených“ starostů, ale vidí i další aktéry, kteří dnes dobrou architekturu vyžadují. Především soukromé investory, mezi nimiž jmenuje Karla Komárka a jeho Nadaci Proměny, majitele pražského centra DOX, nebo Vrbatovy boudy v Krkonoších. Mluví také o tom, že důležitější, než „kvalitní baráky“ je měnící se „názor na to, co má architektura být a co má přinášet“ a že se konečně posouváme „od kubíků betonu ke kvalitě života“. Podstatnější než stavby bylo podle Nováka „to, co se odehrálo kolem Pražských stavebních předpisů a okolo rozprášení týmu Institutu plánování a rozvoje“. Jeho radost pak pramení i z faktu, že jádro týmu i podstatné ideje nakonec v IPR zůstaly.
Antonín Novák je člověk, který si rád užívá všech vrstev kultury a je jedno, jestli s ním mluvíte o architektuře, umění nebo beletrii. A je to patrné i ve výběru realizací v letošní ročence. V rozhovoru sice mluví o společenském pozadí architektury, jako editor se však nechává vést především svou radostí z čistě architektonických a smyslových kvalit prezentovaných staveb. I v tom je jeho ročenka jiná, než loňský titul Jitky Ressové nebo výběr z let 2011–12, který dělal Michal Kuzemenský. Ti se snažili i výběrem realizací doložit svůj pohled na českou architekturu, zdůraznit tendence, které je zajímají. To u Nováka trochu chybí, nabízí však zas něco jiného – lehkost, nadhled, touhu vidět dobrou stránku i u staveb, které jsou třeba svým vznikem nebo dopadem na okolí trochu kontroverzní. Jeho ročenka je velmi rozmanitá co do typologie, lokalit, investorů i architektonických názorů. „Ročenka je výpovědí o tom, co se událo, je jako pohled ze všech možných úhlů,“ říká v úvodním rozhovoru. „Je ale samozřejmé, že se v ní ocitnou i věci, které máš rád.“ Tak zde máme spolkový dům v obci Ratíškovice u slovenských hranic od Létajících inženýrů, interiér baťovského domku od Pavla Míčka, instalaci výstavy románské madony v Litomyšli od Josefa Pleskota, prostorový experiment Dům v sadu Jana Šépky nebo konverzi letecké základny ve Velké Británii, jejímž spoluautorem je pražský ateliér FAM architekti. Z málo publikovaných realizací můžeme zmínit třeba vyhlídkovou věž na hradě Orlík u Humpolce od architekta Martina Fraňka, která vznikla vizuálním doplněním hmoty polozřícené hradní věže subtilní ocelovou konstrukcí. Nebo rekonstrukci městského domu z konce 19. století v centru Znojma, jejíž autoři z místního ateliéru ORA dům zároveň užívají. Jednu zálibu editora letošní ročenky však přeci jen z výběru vyčteme – je zde nebývalé množství staveb s výjimečnou atmosférou duchovní, umělecké či jiné transcendence. Až už zmíněná instalace madony z Osíka nebo kaple parlamentu od Josefa Pleskota, zakrytí Samsonovy kašny v Českých Budějovicích Jana Šépky, kruhový hřbitovní park v Dolních Břežanech od Zdenka Sendlera a Václava Babky, rekonstrukce interiéru kostela v Litomyšli od Ateliéru Štěpán nebo památník Jana Palacha od Johna Hejduky, který na pražské Alšovo nábřeží osadil atelier MCA.
Výběr staveb tentokrát skvěle doplňují i dva rozhovory ve faktografické části publikace – Jan Šépka mluvil s ředitelkou Nadace Proměny Jitkou Přerovskou, Petr Kratochvíl pak se starostou Dolních Břežan Věslavem Michalikem. Ročenka zkrátka i letos stojí za přečtení.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
