Richard Nikl
Michal Novotný portfolio květen 2016
Richard Nikl jako jeden z mála českých umělců odešel studovat na prestižní akademie do Vídně a do Frankfurtu. V roce 2013 byl nejmladším nominovaným, v 26 letech finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Světovost ani úspěch v mladém věku však jeho práci nevyčerpávají. Jak sám říká, soustředí se v ní hlavně na archetypální formy a poslední dobou tíhne k surrealistickému způsobu myšlení.
Richard Nikl svou uměleckou dráhu začal na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem v ateliéru Jiřího Kovandy. Zpočátku byl fascinován hlavně interiérovým designem a americkými autory, jako jsou Haim Steinbach nebo William Leavitt, kteří již na konci 70. let minulého století pracovali s napětím mezi definicemi toho, co je socha, nábytek a scénografie. Poličky, vitríny, lavice nebo regály, se kterými za dob studií pracuje a doplňuje je o květiny nebo jiné prvky interiéru, Richardu Niklovi zůstaly dodnes. Přechod od doslovné podpůrné struktury k metaforické se však objevuje již v roce 2011, kdy Nikl tiskne své první portfolio na tvrzenou forexovou desku a vystavuje jej stočené do jakési stužky ve velikosti člověka. Inkarnace virtuálního obrazu do skutečného objektu vznáší jednak otazník nad tím, do jaké míry je virtuální opravdu pouze virtuální, a zároveň výraz generačního postoje. Nadreálné, stojící reklamy připomínající digitální fotografie tvoří například převážnou část portfolia umělkyně Katjy Novitskové, která bude zastupovat Estonsko na příštím benátském bienále. Nikl svou prací nakonec také problematizuje fotografickou dokumentaci děl, která je dnes, alespoň z hlediska počtu zhlédnutí, často důležitější než výstava skutečná.
Designové modely evokuje i keramická hlína, kterou Nikl začíná používat po příchodu na Vídeňskou akademii. Ta mu navíc slouží jako kontrapost technologické vyspělosti dalších užívaných materiálů. Na výstavě v Domě umění města Brna (2012) například spojovala jako jakási neforemná uplácaná hrouda karbonové tyče. Nikl materiál dále zkouší v různých aplikacích – načervenalá hlína pokrývá celý povrch architektonů a ornamentu podobných objektů a nakonec jako grafický prvek, malířsky nanášený zezadu na průhledné plexisklo. I to je poté zkoušeno v řadě konstrukčních uplatnění, od jeho zasazení do lavic a vitrín po samostatný závěsný "obraz". Zobrazený motiv, který je zpočátku pouze grafický a vzhledem k dané situaci víceméně autonomní, se v Domě umění v Opavě v únoru 2013 poprvé transformuje do podoby informační cedule. Dvě prázdné vitríny v nadživotní velikosti nesou na svých sklech v hlíně ztvárněný název a datum tamní výstavy. V květnu téhož roku Nikl v Galerii Emila Filly poprvé vystavuje dnes již s ním pevně spjatou mřížku vylitou odlehčeným betonem. Tvrzené desky potištěné stránkami portfolia zde slouží jako betonářské bednění – forma na "sochu". V obměnách si v obou případech metaforicky pohrává s tím, do jaké míry může být umění užité a sloužit jinému než vlastnímu obsahu.
Asociace montáže, staveniště, infrastruktury se plně uplatňují na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v září 2013. Jejím výrazným prvkem jsou hliníkové profily – prefabrikovaný konstrukční materiál, který díky své jednoduchosti umožňuje vysoký stupeň přizpůsobení. Kabeláž propojující instalace je však až kresebná a z tvarosloví hlíny, plexiskla a hliníkových profilů vyvstává židle pro kustody nebo tabule zobrazující loga hlavních sponzorů. Nikl tak opět dává rukopisnou podobu existujícímu obsahu, zároveň však zdůrazňuje to, čeho si běžně nevšímáme, ale co vlastně výstavu vůbec umožňuje. Infrastruktura je tak jakýmsi zobrazením vnitřností dnešního světa – to, co jej velmi materiálně vyživuje a umožňuje jeho fungování.
Jen o rok později se se začátkem spolupráce s Janem Brožem Nikl obrací od průmyslové estetiky hladkých povrchů zcela opačným směrem. Modulární systém Kopyto, který společně vystavují poprvé v pražské galerie AM 180 na podzim 2014, tvoří papírové tiskárenské odpadky. Sestava, kopírující tvar místnosti, sama nicméně opět slouží jako pouhý nosič pro řezanou grafiku, která je jediným obsahovým motivem díla. Role a jejich držáky jsou ostatně převozním obalem samolepicích folií. A vyřezané samolepky slouží jako lepící páska a drží celou strukturu pohromadě. Problematizaci, snad až zesměšnění, definice formy a obsahu ještě zesiluje to, že jako grafické motivy jsou zužitkovány převážně emblémy firem, mimo jiné společnosti, která je právě výrobcem použitých folií.
Niklův přístup je tak vlastně sochařsky plastický a v aktuální podobě se dotýká klasických otázek hranic autorství, role kontextu nebo obecně otázky po tom, jestli dílo něco ze světa zobrazuje, nebo spíše odkazuje k sobě samému. „Já myslím, že je to nakonec hlavně o určitých archetypech, dá se říci, že přemýšlím vlastně neosurrealisticky,“ dodává Nikl.
Na konci ledna letošního roku otevřeli Jan Brož a Richard Nikl výstavu v pražské galerii Nevan Contempo. Přestože na první pohled se opět pohybujeme v oblasti nábytku, ocelová nahrubo obroušená žebra koster dvojice stolů, jež nesou na pružinách zavěšený naftový agregát, připomínají spíše Gigerova vetřelce. Setkáváme se zde s emotivností, která má daleko k ledovým vodám předchozí korporátní estetiky. Důraz na afektivitu ještě podporuje hra s měřítkem, kdy je jeden ze stolů ve vedlejší místnosti galerie nápadně zmenšený, podobně jako kontrast mezi sytými barvami duhy jednoho z nástěnných objektů a v čisté bílé vyvstávající konstrukční strukturou jeho protějšku. Přestože se stále ve své podstatě jedná o napínání hranic směrem k užitému umění – uměleckost plechového objektu na zdi je spíše ironizací dekorativnosti a komodifikace amerického minimalismu –, místo transparentní čistoty mrakodrapového lobby se ocitáme spíše v halucinatorní kanceláři drogami nabuzeného investičního brokera.
Nikl tak ve své práci neustále demonstruje, jak může být zdánlivá bezobsažnost ve skutečnosti nabitá asociacemi a jak vytváří situaci, která k nám promlouvá jako určité nastavení . Možná pak také nepřekvapí, že jako své v současnosti největší inspirace uvádí Georgiu O’Keeffe a Francise Picabiu.
Jakub Hájek a František Hanousek
Michal Novotný portfolio prosinec 2021
Za poslední dva roky se tvorba Jakuba Hájka a Františka Hanouska proměnila téměř k nepoznání. Podobně jako celé současné umění, které přešlo od postinternetového okouzlení technologickým, nelidsky dokonalým povrchem k osobní citové investici vtělené do rukodělného,
Mramorové schody a oranžový vztek
Michal Novotný recenze únor 2020
V polovině ledna skončilo 9. trienále současného umění v Moderní galerii v Lublani s podtitulem Mrtvé a živé (Dead and Alive), jediná loňská mezinárodní přehlídka kurátorovaná českým kurátorem.
Těla bez duše
Michal Novotný zahraničí září 2021
Samostatná výstava německé umělkyně Anne Imhof za účasti dvacítky dalších umělců opanovala až do 24. října celý tříhektarový prostor pařížského Palais de Tokyo.
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
