S Irenou Fialovou o způsobu navrhování Franka Gehryho
Karolina Jirkalová architektura duben 2007
Po snímku Můj architekt Louis Kahn se v kinech objevil další celovečerní dokument o architektuře. Před kameru svého přítele, režiséra Sydneyho Pollacka se postavil architekt Frank O. Gehry. Asi nejzajímavější z filmu s názvem Skici Franka Gehryho je poodhalení způsobu práce tohoto architekta a jeho kanceláře. Abychom oponu popotáhli ještě o kousek dál, zašli jsme za architektkou Irenou Fialovou, která je autorkou knihy Tančící dům a v kanceláři Franka Gehryho strávila 14 dní. „Mě zajímal jeho vývoj, jak ve své praxi dospěl k tomu, že ty domy dělá tak, jak je dělá.“ říká Irena Fialová. „Když seřadíte za sebe všechny jeho realizace podle data zahájení projektu, nikoli dokončení realizace, tak zjistíte, že geometrie jeho staveb je stále komplexnější a komplexnější. Začíná to wrightovsky orientovanou architekturou, ta se pak pomalu drobí – Gehry fragmentuje větší stavby, aby si mohl hrát s jednotlivými částmi a vytvářet poloveřejné prostory. Do toho přichází volnější geometrie.“
K velkým posunům v Gehryho tvorbě došlo víceméně náhodou. U nějakého projektu došlo k jisté události, nebo dokonce chybě ve fázi realizace, která se pak promítla do dalších projektů v kladném smyslu. Klíčovým momentem v životě i kariéře Franka Gehryho byla existenciální krize, kterou prodělal v roce 1978, kdy mu bylo 50. let. Sám o tomto období ve filmu říká, že zbankrotoval finančně, psychicky i profesně. Uvědomil si, že dělá domy, které se jemu osobně v podstatě vůbec nelíbí. Rozpustil ateliér, kde pracovalo více než 40 lidí, a začal úplně od nuly. A jinak.
Důležitá byla především změna přístupu ke klientovi, Gehry s ním přestal bojovat, podřídil se jeho představě a paradoxně tak získal netušenou svobodu. „První fáze projektu se odehrává nad dřevěnými barevnými kostkami, které se na sebe a vedle sebe vrší tak, aby vyhovovaly funkčním požadavkům klienta,“ popisuje Irena Fialová. „Klient něco potřebuje, má nějaké představy o místnostech a jejich velikosti, a teď si to společně skládají jako nějakou dětskou hru.“ Tenhle přístup se pro další fáze projektování ukázal jako velmi výhodný. Nad kostkami sedí Gehry s klientem tak dlouho, až je klient spokojený. Teprve potom hledá architekt vnější formu, obal takto vytvořené hmoty. „Při tomto způsobu práce nemůže žádná změna ohrozit váš projekt. Zatímco když tvoříte ten projekt tak, že jednotlivé prvky jsou spolu naprosto přesně a dokonale provázané, tak jakákoli změna ze strany klienta vás může úplně zničit.“
I další zlom v tvorbě Franka Gehryho a jeho kanceláře zahájila krize. Koncem 80. let začal narážet na to, že řemeslná schopnost dodavatelů výrazně klesla. Najednou nebyli ochotni realizovat to, co začátkem 80. let běžně dělali. „Tehdy rozjel Gehry další dějství své kariéry, krizi překonal tím, že přešel na 3D modelování. To bylo v roce 1992 a Gehrymu bylo už 63 let.“ Jeho kancelář dnes používá při navrhování jak fyzické modely, tak i digitální 3D modelace. Ty se výborně doplňují – to, co vymyslíte na fyzickém modelu, ověříte v digitálním 3D modelu a naopak. Sám Gehry však digitální modely vůbec nesleduje, pracuje jen pomocí fyzických modelů. „V digitálních modelech je zkreslená hloubka zorného pole, chybí tam perspektiva a klame to,“ vysvětluje Irena Fialová. Fyzické modely používá Gehry v různých měřítcích, aby se nezakoukal do jedné velikosti a měl představu, co s tím dělá zvětšení. Fyzické modely se dělají pro každý dům, vytvářejí se vnitřní prostory, ověřuje se cit pro materiál a statika. „Také některé vnitřní prostory mají své vlastní modely, Gehry měl například model koncertního sálu, který byl nasazovací na hlavu,“ popisuje své zkušenosti Fialová. „A to nemluvím o tom, který byl tak velký, že se do něj vešel člověk, aby v něm měřili akustiku.“
Pollakův dokument se bohužel soustředí převážně na poslední, sochařskou etapu Gehryho práce, všechno ostatní opomíjí. Místy vyznívá skoro jako pomluva architektonické profese. Frank Gehry sedí u stolu, před sebou má papírový model, občas z něho kus ustřihne, některý díl sundá, upraví a zprohýbaný kus papíru nalepí zpět a dům je hotov. Jak prosté. Skutečnost je samozřejmě trochu jiná. Řešení pláště a koncepce prostoru vznikají zároveň. „Když používáte 3D modelování, tak už nepotřebujete řezy a půdorysy,“ říká Irena Fialová. „Vy je máte jen proto, abyste si ověřili své řešení, abyste zkontrolovali, že jste v normě, že tam projdete, že máte dost místa. Ale při 3D modelaci pracujete tak, jako byste se pohybovali v reálném prostoru. To naše projektování ve 2D, ta klasika svislých a vodorovných řezů, která vypadá tak jako odborně, že to je ta architektura, tak je vlastně jen berličkou k zobrazení prostoru. A Gehryho kancelář tu berličku nepotřebuje.“
Tým spolupracovníků Franka Gehryho je velmi široký, v jeho kanceláři pracuje kolem 180 lidí. Mají velice přesně danou hierarchii, ti, kteří se věnují vývoji projektu, pracují buď rukama na fyzických modelech nebo na počítačích na modelech digitálních, jiné týmy se věnují realizaci stavby. Nejbližšími spolupracovníky Franka Gehryho, kteří se často objevují i ve filmu, jsou dva „design architects“ – Craig Webb a Edwin Ghan. Ti podle Gehryho pokynů řídí další vývoj projektů. „Zajímavé je, že projekty, vedené jedním nebo druhým jsou od sebe odlišitelné,“ říká Irena Fialová. „Ghan stál například za Bilbaem nebo za Prahou a teď pracuje na muzeu nadace Louis Vuitton v Paříži.“ Tvarově už tento pařížský projekt odchází od naprosto svobodných křivek, evokuje spíše přírodní tvary. Dům je celoskleněný, má několik vrstev skla za sebou. „Té vnitřní vrstvě se pracovně říká Iceberg, ledovec,“ říká Fialová. „A když se na to podíváte, tak si uvědomíte, že architektura už je schopná replikovat přírodní tvary. Proto si myslím, že se Gehry pořád vyvíjí, jde dál. Tady má opět klienta, který je ochoten zaplatit neuvěřitelné peníze za to, aby v Paříži vzniklo něco jako je Bilbao. Práce se sklem je ještě o krok složitější než s plechem. Může se vám to líbit nebo ne, ale v každém případě je to technologický i tvůrčí vrchol současné architektury. Je to expedice na Mars.“
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
