Sbírkotvorná činnost
Marcela Chmelařová téma duben 2013
Nové akvizice veřejných galerií / Navštívili jste v loňském roce výstavu Miloše Jiránka, Karla Nepraše, ostravská Černá slunce, brněnské Obrazy mysli či novou stálou expozici v Chebu? Žádný z těchto kvalitních projektů by se neobešel bez desetiletí pečlivě budovaných sbírek regionálních muzeí umění. Sbírky galerií, které dnes většinou spadají pod správu krajů, obsahují často unikátní díla získaná v minulosti díky prozíravosti tehdejších kurátorů za ceny, které dnes vypadají až směšně nízké. Zajímalo nás, co pořídili do svých sbírek v minulém roce instituce sdružené v Radě galerií.
Situace veřejných sbírkotvorných institucí už roky není vůbec jednoduchá. V převážné většině institucí se dnes ve zřizovatelem schváleném rozpočtu s akviziční činností vůbec nepočítá. Přitom péče o sbírky, jejich odborné zpracovávání, prezentace a také vytváření a rozšiřování je těmto institucím uložena zákonem a de facto je primárním důvodem jejich existence. Ve skutečnosti však dlouhodobě nepříznivá rozpočtová situace většině z galerií neumožňuje zásadní a systematickou akviziční činnost vykonávat.
Ředitelé jsou tak zpravidla nuceni své případné akvizice financovat z provozních prostředků, pokud nějaké při neustále rostoucích nákladech a nejrůznějších rozpočtových omezeních a škrtech zbydou, případně z darů. Rozpočtová situace jednotlivých galerií se liší kraj od kraje. Někde musí ročně vyjít sotva s deseti miliony a z této částky financovat provoz dvou budov, dvou desítek zaměstnanců a veškerou výstavní činnost, jinde hospodaří s dvoj- i trojnásobkem. Nelze se tak divit, že některé instituce si už roky nemůžou akviziční činnost dovolit vůbec nebo jen ve velmi omezené míře.
Blíže neurčená budoucnost
„Peníze na náš loňský nákup pocházely z daru. Náš zřizovatel, který trvá na tom, že se sbírkové předměty pořizují z investic, nám doporučil nákup do sbírek odložit do blíže nespecifikované budoucnosti,“ vykresluje situaci mladý ředitel jedné z nejprogresivnějších regionálních galerií.
„Naším největším handicapem je nedostačující finanční příspěvek od zřizovatele. Situace se zhoršila v posledních dvou letech, kdy do rozpočtové politiky zasáhla úsporná opatření,“ říká naopak zkušená ředitelka jedné z menších galerií na druhém konci republiky. „Snažíme se ji řešit dlouhodobými zápůjčkami v návaznosti na výstavní program a „testováním“ kandidátů na zakoupení začleněním do stálé expozice. Pomocí této metody si ověřujeme kvalitu i kontext díla a jeho vhodnost k získání do sbírky,“ doplňuje.
„Po dlouhých šesti letech vloni ‚zbylo‘ na akvizice. Je to bída. Není ani na katalogy, všechno děláme na koleně a ‚nadřízený orgán‘ nás nutí shánět finance. Celý podzim jsme psali žádosti o granty, aby bylo alespoň na realizaci výstav,“ líčí neutěšenou situaci o tři sta kilometrů dále. A tak by se dalo pokračovat.
O částkách, které se točí na aukcích výtvarného umění, si galerie mohou nechat jen zdát. I když na nové akvizice nemají takové finanční možnosti jako soukromí sběratelé, mohou jim konkurovat svým specifickým postavením, společenskou prestiží a kreditem, kterých požívají, stejně jako zkušenostmi a vzděláním svých zaměstnanců i řadou cenných osobních kontaktů na žijící výtvarníky, sběratele či pozůstalé. Díky těmto faktorům nakonec i loni některé instituce rozšířily své sbírky o řadu pozoruhodných děl, jaká se v srovnatelné kvalitě na „běžném“ aukčním a galerijním trhu ani neobjevují. Vědomí, že dílo bude vystavené veřejně a v kontextu zajímavé sbírky, je pro umělce mnohdy silnější motivací než finance. Žádný souborný přehled děl zakoupených z veřejných prostředků neexistuje, uvádíme zde ty instituce, které byly ochotné se s námi o akviziční informace podělit.
Od Ještědu po Lipno
Začněme třeba v Liberci. Zdejší Oblastní galerie právě dokončuje velkorysou rekonstrukci budovy městských secesních Lázní Františka Josefa, v níž chce představit své sbírky už v únoru 2014. „Poslední jednání nákupní komise se uskutečnilo na konci roku 2011. Komise tehdy doporučila nákup devětatřiceti uměleckých děl v celkové hodnotě asi milion korun. Bohužel vzhledem k finančním možnostem jsme se museli s autory dohodnout na postupném proplácení, které se protáhlo až do letošního roku,“ říká ředitel Jan Randáček. Zdejší unikátní sbírku tzv. českých Němců tak v minulém roce obohatil olej Jana Alstera Orákulum z 20. let minulého století. Soukromému sběrateli za něj galerie zaplatila půl milionu korun, a to díky podpoře Ministerstva kultury a Státního fondu kultury. Galerie také získala secesní autoportrét málo známé malířky Anny Plesingerové-Božinové, na němž v roce 1904, tedy šest let před Milošem Jiránkem, zpracovává whistlerovské téma studie ženy v bílém. Tato zajímavá akvizice galerii vyšla na 35 tisíc korun. Zakoupena byla také kolekce kvašů Lubomíra Typlta, soubor leptů Jindřicha Zeithammla z 90. let nebo plátno jiného secesního česko-německého umělce Walthera Klemma.
V Litoměřicích, které spadají pod správu Ústeckého kraje, rozšiřovali svou unikátní kolekci naivního umění. Získali do ní působivý olej Františka Mottla Hořící stodola z 90. let a také abstraktní malbu insitní malířky Cecílie Markové, které galerie pod kurátorským vedením Arséna Pohribného před pár lety připravila výstavu. Díky Pohribnému viselo dílo Markové i na Expu 67 v Montrealu. Zakoupená malba Astrální květy pochází z roku 1974 a ve sbírce doplní její další práce. Také Mottl je zde již reprezentativně zastoupen.
V nedaleké Roudnici nad Labem staví na stoleté tradici sbírky Augusta Švagrovského. „Řada umělců vystavujících v sousedství stálé expozice si uvědomuje kulturněhistorický i umělecký význam sbírky, a ráda proto daruje galerii svá díla,“ říká ředitelka Alena Potůčková. V roce 2010 zde tak například získali výjimečný obraz Otakara Slavíka, konvolut 98 kreseb a grafik Jitky a Květy Válových, který věnovala Jitka Válová, jejíž tvorbou se galerie programově zabývala. Získali zde také tapiserii roudnické autorky Evy Brodské či obrazy Pavla Šmída a Milady Poliánové a plastiku Dagmar Šubrtové.
Specifický sbírkový program má ve středních Čechách Muzeum umění a designu Benešov. Hlavní akviziční oblastí je zde grafický design. „Povinností odborných pracovníků sbírkotvorných institucí je rozeznat hodnoty dříve než trh s uměním, a získat je proto pro veřejné sbírky za netržní ceny. V případě grafického designu nejlépe v kontejneru na papír, u designu doslova na skládkách a na smetišti, k čemuž se hrdě hlásíme. Pokud jdeme na aukci, už bychom se měli stydět, že jsme to nezvládli a že jdeme pozdě,“ říká zdejší ředitel Tomáš Fassati. Mezi sbírkovými přírůstky tak letos v Benešově mají například židli z lakovaného železa s plyšovým polstrováním z konce 60. let, která pochází z obřadní síně na benešovské radnici. Dobře zapadá do kolekce židlí ze zdejších obřadních síní z dalších desetiletí, nejmladší z nich je z dílny Josefa Pleskota. Dalšími letos získanými zajímavými kousky jsou běžkařské boty Botas z konce 80. let nebo odpadkový koš ze 70. let 20. století.
V západních Čechách je poslední dva roky hodně slyšet o galerii v Chebu. Zdejší ředitel Marcel Fišer po dlouhých letech vystřídal ve funkci nestora české galerijní praxe Jiřího Vykoukala. „Když jsem před dvěma lety nastoupil do galerie, panovala tam už asi pětiletá cézura v nákupech. Důvodem byl neustálý pokles rozpočtu, který v roce 2012 dosáhl nejnižší hodnoty po roce 1989,“ vypráví Fišer. „Pro mě to byla do jisté míry výzva, protože akvizice jsou pro muzeum něčím naprosto zásadním. Navíc už předtím se nákupy zastavily v generaci, která nastoupila v 70. letech. Proto jsem oslovil několik špičkových výtvarníků mladší generace, které dobře znám, s prosbou o dar – zároveň tam byla podmínka, že musí jít o díla galerijní hodnoty.“ Kladně tehdy zareagovali Jakub Špaňhel, Michal Pěchouček a Luděk Rathouský a jejich díla jsou dnes součástí stálé expozice. Její součástí jsou i nově zakoupené velkoformátové práce na papíře od Václava Stratila a Vladimíra Skrepla z 80. let, objekt od Krištofa Kintery či obraz od Josefa Bolfa. „Jiří Kovanda udělal speciálně pro nás edici objektů podle skic ze začátku 80. let. Zde jsme se domluvili na velkých slevách a několikaletých splátkách, přesto to pro náš rozpočet byla ohromná zátěž. Ale nakonec nás čekalo milé překvapení, když jsme speciálně na to dostali letos dotaci od zřizovatele,“ dodává Fišer.
Stejného zřizovatele má i Galerie umění Karlovy Vary. I zde se loni po delší odmlce podařilo ušetřit na nákupy. Galerie získala především skvělou velkoformátovou malbu Postava Otakara Slavíka z roku 1978 (180 x 100 cm), a to za 240 tisíc korun. Za třetinovou částku pak koupila větší plátno Richarda Konvičky, za 50 tisíc korun plastiku Vznášející se hrob Michala Šarše. Také kresby Pavla Šlegla, grafiky Ivo Křena a Šimona Brejchy. Darem získala galerie například kresbu Aleše Veselého nebo soubor propalovaných kreseb Svatopluka Klimeše. Tak jako jinde, i zde velká část návrhů na nákupy pochází z proběhlých výstav. Aleš Veselý, Pavel Šlegl i Michal Šarše v galerii vystavovali v loňském roce, Richard Konvička již o rok dřív.
V Západočeské galerii v Plzni loni do svých sbírek získali obraz Kurzschluss (Zkrat) Gabriela von Maxe, který zde měl před dvěma lety soubornou výstavu. Za zajímavou malbu, na níž se autor zobrazil společně se svou milenkou a pozdější druhou ženou Ernestinou Harlanderovou, galerie zaplatila v přepočtu 750 tisíc korun, z toho 200 tisíc korun činila dotace Plzeňského kraje. O rok dříve galerie podobným způsobem získala rozměrnou ranou malbu Václava Brožíka Ve smrti spojeni. Za toto dílo zaplatila s přispěním kraje i Ministerstva kultury 1,55 milionu korun.
O dalších sto čtyřicet kilometrů dále na jihovýchod, v Hluboké nad Vltavou, kde sídlí Alšova jihočeská galerie, získali cenný asamblážový reliéf Zbyňka Sekala z poloviny 60. let z cyklu Bludiště / Zelené bludiště, reliéf s krajně minimalistickým dělením plochy, podřízeným jasnému geometrickému řádu, vyšlo galerii na 350 tisíc korun a doplní zdejší kvalitní sbírku českého poválečného umění.
Významná akvizice se začátkem roku 2012 podařila Husitskému muzeu v Táboře, jehož zřizovatelem je Ministerstvo kultury. Muzeum získalo dvě oltářní křídla z Roudník, pozdně gotické deskové malby nesoucí unikátní výjev upálení Mistra Jana Husa. Objeveny byly náhodou při restaurátorských pracích v kostele sv. Václava v Roudníkách. Neobvyklé jsou i okolnosti, za nichž muzeum obrazy získalo. Oltářní křídla byla zakoupena za částku 4,5 milionu korun od insolvenčního správce majetku farnosti Trmice v litoměřické diecézi, která byla nucena vyhlásit úpadek kvůli neúspěchu v podnikaní. Na provozu pily farnost prodělala víc než 30 milionů korun. Peníze na vykoupení obrazů poskytlo Ministerstvo kultury, řada dalších uměleckých památek i liturgického vybavení byla rozprodána v aukci.
Od renesance po Kinteru
Galerie výtvarného umění v Náchodě, sídlící na náchodském zámku, půvabném místě nad městem, je institucí s velmi specifickým sbírkovým zaměřením. Jednou z akvizičních a výstavních priorit, v rámci České republiky zcela unikátní, je zde již padesát let ruské malířství, kresba a grafika 19. a počátku 20. století se zřetelem k ruské emigraci. Ve sbírce jsou však i díla druhé poloviny 20. století a početný soubor ruských ikon 17. až 19. století. Loni zde kolekci doplnili o 48 děl ruského malíře, ilustrátora a typografa Romana Sirotského. Získali také cenný archiv jeho korespondence a písemností. Do sbírky českého umění galerie získala plastiku Hlava – co víme? od pražského sochaře Jiřího Středy, který pochází z Náchoda.
V nedalekém Hradci Králové, jehož galerie má s tou náchodskou stejného zřizovatele, i loni, tak jako jinde, doplňovali především akviziční mezery ve sbírce poválečného a současného umění. Přibyl ocelový a kamenný objekt Kumulace od Aleše Veselého (2008), konvolut Reynkovy grafiky, z regionálních autorů díla Milana Langera nebo Jany Matějkové-Middleton. O rok dříve pak práce Jaroslava Róny, Tomáše Císařovského nebo Jiřího Samka. Zdejší sbírka tíhne svým zaměřením spíše ke konceptuálnímu umění, minimalismu a nové citlivosti. Výrazná je také vazba na region. I zde je plánována zásadní rekonstrukce, kterou si provoz galerie v prostorách sto let staré secesní záložny od Osvalda Polívky již vyžaduje. Pokud se bude dařit, měla by začít na podzim letošního roku.
Po čtyřech letech se loni nakupovalo také v Pardubicích. Zdejší galerie pořídila především objekt Krištofa Kintery Fatal Egoist No. 2, upravené horské kolo z roku 2007, vystavené v Pardubicích už na zdejší autorově přehlídce v roce 2008. Dále soubor děl Františka Skály, především jeho dřevěnou skulpturu Datel, objevující se v autorově dobovém komiksu Velké putování Vlase a Brady, uhlovou kresbu Lesojan, obojí z roku 1987, a objekt Zaklínač z počátku 90. let, vystavený loni na monografické přehlídce v Olomouci. Cenné akvizice zde zůstaly také z výstavy současného linorytu, za zmínku stojí především velkoformátové linoryty Jana Vičara a Vojtěcha Kováříka či práce Michala Cihláře.
V souvislosti s činností Středoevropského fóra při Muzeu umění Olomouc zde rozšiřují sbírky především o autory ze zemí visegrádského prostoru. Zatímco v minulých letech soustředili pozornost na východní (Jozef Jankovič, Jana Želibská) a jihovýchodní sousedy (Lászlo Fehér, Dóra Maurer), loni dostalo přednost Polsko. Určující roli v nově vytvářené sbírce přitom sehrál Tadeusz Kantor a jeho rozměrná olejomalba Postać martwa (Mrtvá postava) z roku 1950. S tou se počítá jako s jedním ze základních stavebních prvků příští stálé expozice. Kromě Kantora pořídili v Olomouci také další díla generačně spřízněných polských výtvarníků.
Akvizicemi se vloni chlubili i v moravské metropoli. Nejdůležitějším nákupem brněnské Moravské galerie, která je stejně jako olomoucké Muzeum umění příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla vzácná cínová křtitelnice z 1. poloviny 16. století, původem z Vysokého Mýta. „Byla v mnichovské sbírce bratří Kirschů a jejich následníků. Teprve počátkem roku 2006 se křtitelnice dostala na trh prostřednictvím aukce Sotheby’s v Amsterdamu. Zde byla zakoupena soukromým sběratelem, který ji dlouhodobě zapůjčil do expozice Moravské galerii v Brně a minulý rok se ji podařilo zakoupit do našich sbírek,“ říká mluvčí galerie Martina Vašková. Pro novou část stálé expozice Prostřený stůl Josefa Hoffmanna galerie zakoupila sedmnáct menších předmětů. Mezi nimi hodiny, vázičku, krabičku na zápalky nebo mísu na ovoce, vše s proveniencí Wiener Werkstätte z přelomu 20. a 30. let.
V nedalekém Muzeu města Brna, jež spadá pod město, se snaží současnou akviziční činnost orientovat na díla brněnských výtvarníků od druhé poloviny 20. století do současnosti, kde pociťují největší deficity. I zde však bojují s nedostatkem finančních prostředků a krácením příspěvku zřizovatele. V minulém roce zde přesto koupili velkoformátový akryl Milana Kovaříka Atlantida a kombinovanou techniku Tanečník Laca Garaje, obojí ze závěru 80. let. Oba autoři jsou spjatí s brněnskou výtvarnou scénou. Dalších šestnáct děl, mezi nimi i Bohumíra Matala, pak získalo muzeum převodem.
Velmi zodpovědně a koncepčně pojímají akviziční činnost v Ostravě, kde jsou podmínky skýtané zřizovatelem zřejmě příznivější než jinde. V minulém roce zde nákupní komise schválila jedenačtyřicet položek, z toho šestnáct grafických listů z nově vydaného cyklu Hommage à Wittlich, na němž se podíleli nejznámější soudobí autoři jako Josef Bolf nebo Mark Ther. Především zde však získali více než dvoumetrové plátno Jaroslava Vožniaka Svatovítský poklad z roku 1975, známou třímetrovou světelnou sochu Krištofa Kintery My Light is Your Life nebo dvouapůlmetrové plátno Jakuba Špaňhela Baroque. Všechna tato díla byla zakoupena již s ohledem na využití v nově koncipované expozici. Ze současných regionálních autorů přibyl konvolut prací Dity Pepe, Františka Kowolowského, Svatoslava Böhma, Jana Vytisky a další. V rámci dlouhodobého akvizičního programu zaměřeného na díla německo-židovské provenience galerie získala ještě čtveřici prací secesního malíře Huga Baara.
Ve východním cípu republiky, v Krajské galerii ve Zlíně, do sbírek získali dvě díla, která byla v létě k vidění na zdejší přehlídce IV. zlínský salon mladých. Jde o práce, které ze souboru vystavených na salonu získaly Cenu Václava Chada a Cenu Igora Kalného, tedy o instalaci Matyáše Chocholy Pohovory o nicotě a objekt Juraje Gábora Sen o UNC 060. Zlínskou galerii letos na jaře čekají velké změny, neboť se má spolu s krajským muzeem a knihovnou stěhovat do nově zrekonstruovaných budov 14 a 15 v areálu někdejší Baťovy továrny. Nová stálá expozice má být v tzv. Baťově institutu zpřístupněna veřejnosti již na jaře letošního roku.
Nezbývá než si přát, aby do úspěšného konce byly dotaženy i další plánované rekonstrukce a výstavby nových galerijních budov, o nichž se ještě nedávno hovořilo v Olomouci, Ostravě a Plzni, a že pro vás bude tento stručný výčet nových přírůstků inspirací k výletům za uměním. Malá ochota veřejnosti cestovat za výstavami je vedle nedostatku financí dalším z chronických problémů, s nimiž se regionální galerie potýkají.
Křehké sny
Marcela Chmelařová recenze květen 2008
Veronika Holcová v Galerii Jiří Švestka / Od poslední výstavy Veroniky Holcové (1973) v Galerii Jiří Švestka uplynuly již tři roky, nyní se její kmenová autorka vrací se svým aktuálním dílem. Z projektu nazvaného Memory (Paměť) je na první pohled zřejmé, jak velký kus...
Obrazy mysli
Marcela Chmelařová výstava prosinec 2011
Lidská mysl jako téma umění i vědy / Moravská galerie v Brně připravila unikátní mezinárodní projekt mapující způsoby zobrazování lidské mysli ve vědě a ve výtvarném umění. Na výstavě nazvané Obrazy mysli / Mysl v obrazech budou návštěvníci konfrontováni s rukopisy...
Krotká generace po padesáti letech
Marcela Chmelařová recenze prosinec 2007
Máj 57 na Pražském hradě / Když v roce 1957 skupinka umělců z Máje vystoupila poprvé pod hlavičkou „Mladé umění“, nejeden kritik se ušklíbl, že „nejsou všichni právě mladí“. Mezi vystavujícími byli třicátníci i čtyřicátníci. Nebyla to jediná výtka. Ti z Máje...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
