Shomei Tomatsu – Toulavý pes japonské fotografie

Denisa Kasl Kollmannová výstava leden 2007

Galerie Rudolfinum vstupuje do nového roku obsáhlou retrospektivou japonského fotografa Shomeie Tomatsua, který je ve své rodné zemi řazen k nejvýznamnějším fotografům poválečné éry. Výstava je reprízou akce, která měla premiéru v Muzeu moderního umění v San Francisku loni na jaře. Otcem celého projektu je americký fotograf a esejista Leo Rubinfien, jehož k Tomatsuovi poutá nejen dlouholeté osobní přátelství, ale i společné téma: otázky národnosti, tradice, porážky i každodenního boje o smysl života.

Shomei Tomatsu se narodil v roce 1930 v průmyslovém městě Nagoji, v rovině na cestě mezi Tokiem a Kjótem. Prožil zde celou druhou světovou válku i bombardování tamní průmyslové zóny, která byla těžištěm japonské válečné výroby. Později napsal, že přestože naprostá většina jeho sousedství shořela na prach, nebavilo ho při každém zvonění, ohlašujícím nové nálety, běhat do sklepa a schovávat se. Namísto toho ležel v posteli, vnímal dunění a otřesy a díval se – jak sám říká – na „oslavu metalické krásy“.

Těžko posoudit, zda to byla pouze mladická nerozvážnost, zda padající bomby a plameny Tomatsuovi připomínaly krásu tradičního japonského svátku ohňostrojů hanabi za letní noci, nebo zda se cítil být připraven přijmout smrt v okamžiku, který je mu dán osudem, stejně jako při nečekaném zemětřesení.

I první poválečná léta se táhla v podivné kombinaci letargie  „apure-geru“ (z franc. aprés guerre, tedy poválečný) a snahy o přežití. Tomatsu se stejně jako ostatní přizpůsobil modu vivendi, kdy dítě, které neumělo krást, prostě nemělo co jíst. Přesto za to, že na černém trhu vyměnil za jídlo matčinu sbírku kimon, dostal po matčině návratu z úkrytu v horách pořádně vynadáno. Jako chlapec totiž nevěděl, jakou mají ženská kimona ve skutečnosti cenu.

Válečný lup

Z posedávání pod Dalího reprodukcemi ve studentských kavárnách a návštěv univerzitních přednášek v improvizovaných podmínkách ho na samém sklonku čtyřicátých let vytrhl jeho bratr, navrátiv se jako válečný veterán z Číny. Spíše než o jeho zážitky se však Tomatsu zajímal o válečný lup, který se skrýval v bratrově batohu – byla to sbírka různého fotografického náčiní.

S fenoménem apure se tak Tomatsu začal vyrovnávat stejně, jako třeba Kurosawa ve své film-noirové detektivce Toulavý pes, kterou natočil roku 1949. Tomatsu začal vytvářet obrazy, které zobrazovaly soudobou japonskou společnost, kladly otázky morálky a smyslu života, a přitom byly neuvěřitelně „cool“. Stejně jako Kurosawův detektiv Sato neumí pořádně vyslovit slova aprés guerre a nakonec si je sám raději vymění za apure, znějící jako apple, jablko, ani Tomatsu přesně nevěděl, co chce dělat či proč. V polovině padesátých let mu po skončení univerzity od nezaměstnanosti pomohl jeho učitel, který jej představil v Iwanamiho Fotografické knihovně v Tokiu.

Jediné, co si Tomatsu již tehdy uvědomoval, bylo, že fotografie se nedá pořídit nikdy zpětně – pouze v tom okamžiku, v jakém stiskneme spoušť. „Fotíme-li tisíciletý strom, je to tisíciletý strom tak, jak vypadá dnes,“ říká Tomatsu. Tomatsu proto fotí, fotí na plný úvazek – nikoli pouze z rozmaru či z povinnosti. Snaží se svá estetická i obsahová kritéria vtisknout každému obrázku, který vyvolá – ať se jedná o sérii fotografií Domov, zobrazující starý dům rodiny jeho ženy, záplavy v Nagoji v roce 1953 nebo děti nejchudších vrstev, přepravující na lodích odpad přes tokijský záliv.

Po dalších sériích Osorezan, Chindon a mnoha fotografických pracích v různých japonských časopisech se Tomatsu stále více přibližoval tématu, které ho přitahovalo od samého začátku: působení amerických vojáků na japonské půdě. Tomatsu, který do té doby nikdy nepřekročil hranice japonského souostroví, vnímal vojáky se stejnou ambivalencí, jako většina japonské společnosti. Japonci byli poraženým národem, donuceným přiznat kapitulaci a odmítnout božský původ císaře, což pro ně údajně bylo ještě horší a nepochopitelnější, než vojenská porážka.

Pokořený drak?

Své pokořitele nenáviděli a jejich přítomnost vnímali jako „nutnost snést nesnesitelné“, slovy, kterými japonský císař teprve po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki vyhlásil kapitulaci. Na druhou stranu ovšem od okupantů a přemožitelů očekávali mnohem drsnější a krutější chování – možná takové, jaké sami prováděli na okupovaných územích v Mandžusku, na Filipínách a v Indonésii. Místo toho, aby Američané přišli a začali si svou válečnou kořist vybírat násilím i na civilních obyvatelích (i když i k tomu samozřejmě docházelo), uzavírali se ve svých vojenských objektech a ven vycházeli jen za regulérními prostitutkami.

Pohrdání, které vidíme v očích krásné nagojské profesionálky, na nás sice působí změtí pocitů nabízeného a poníženého. Nedá se ale srovnat s němým děsem obětí tzv. comfort women, uspokojovatelek, jichž byly statisíce nuceny za nelidských podmínek obšťastňovat japonské vojáky v zámoří, mezi nimiž mohl teoreticky být i Tomatsův bratr. Možná je to paradox, že to byl zrovna on, který Tomatsuovi přivezl z hrůzy válek první fotografické náčiní a pouze skrze technologii v něm objevil tvůrčí vášeň.

Nynější retrospektiva nám umožňuje vidět, že Tomatsuova tvůrčí síla se zřejmě nejsilněji projevila během deseti dnů v Nagasaki, při projektu, který dělal spíše náhodou. Zimu roku 1960 trávil v pohodlí kanceláře fotografické agentury Vivo, kterou založil společně s dalšími pěti spolupracovníky. Hodně času trávili díváním se na sumo, filosofováním o smyslu fotografie a čekáním na to, až zazvoní telefon. V jeden takový okamžik do agentury přišli dva zástupci Gensuikyó, tedy Japonské rady proti atomovým a vodíkovým bombám, aby se zeptali, zda by Tomatsu nevěděl o někom, kdo by nafotil knihu fotografií o Hirošimě a Nagasaki. Kniha byla plánovaná k vydání pro americké a ruské publikum s cílem ukázat hrůzy, které použití bomb způsobilo.

Hlavním fotografem projektu Hirošima-Nagasaki 1961 byl uznávaný Ken Domon, který fotil Hirošimu. Tomatsu souhlasil s juniorskou pozicí. Nagasaki mělo dlouho pověst „až té druhé“ bomby. Sám Tomatsu přitom na svržení atomových bomb nijak zvláštní názor neměl a nelišil se tím příliš od svých současníků. Civilní obyvatelstvo během války umíralo po desetitisících a bombardování zasáhlo téměř všechna důležitá centra japonského souostroví. Jen během jediného kobercového náletu na Tokio v březnu 1945 se například hlavní město proměnilo v rozžhavený kotel, ve kterém zemřelo na sto tisíc lidí. Poválečná situace byla všude stejná – zoufalý nedostatek jídla, spálená města a demoralizované obyvatelstvo, takže Japonci nepřemýšleli příliš o tom, že by někde mohlo být ještě hůř.

Patnáct let od výbuchu

Když ovšem Tomatsu do Nagasaki přijel – poprvé ve svém životě a patnáct let po svržení bomby –, byl natolik otřesen, že ani nemohl fotit, jak se mu třásly ruce. Nagasaki, dříve prosperující přístavní město, odkud se dokonce prostřednictvím portugalských misionářů šířilo křesťanství, se sice již vzpamatovalo z nejhoršího a hodně silnic, domů a infrastruktury již bylo obnoveno, ovšem lidé s válečnými jizvami žili ve městě dál. Nejvíce poznamenané a dosud žijící oběti však nebyly příliš vidět, neboť žily v ústraní v horách, v nemocničních ústavech. Ani my je proto na Tomatsuových fotografiích nevidíme příliš zřetelně, vnímáme spíše prázdnotu, která je – jako na fotografii starce na pojízdném lůžku – vyplňuje.

Mnoho žen, zejména neprovdaných dívek, neuneslo pohled na své zhanobené tělo a spáchalo sebevraždu. Tento fakt si je třeba uvědomit, díváme-li se například na již tak mrazivě působící portrét Tsuyo Kataokové. V den výbuchu, 9. srpna 1945, jí bylo čtyřiadvacet let a byla obletovaná nápadníky, jak později vzpomínala. Ve čtyřiceti, kdy ji Tomatsu fotografoval, bylo už jisté, že zůstane neprovdaná. Přesto vidíme její životní sílu udržovat veřejnou tvář – elegantní šál, snad i náznak šňůry perel a naondulované vlasy – v ostrém kontrastu s podezřívavě pátravým pohledem zapadlých očí.

Tomatsu se stejnou působivostí nefotografoval jen lidi, ale také předměty, které si vypůjčil v nagasakském muzeu – helmu, do níž se obtiskla lebka jejího nositele, láhev, roztavenou žárem do tvaru, připomínajícího zdeformovaný plod, hodinky, které se zastavily přesně v 11.02, tedy v čas dopadu bomby. Celý cyklus Tomatsu nazval právě 11.02, jako by chtěl zdůraznit jen ten jediný moment, který může fotografie zachytit a ve kterém může být změněn lidský život.

Dobrovolný vyhnanec

Jakkoli byl zhruba do šedesátých let Tomatsu vnímán jako fotograf, kterého zajímají ponejvíce témata sociálního či veřejného významu – jako jsou oběti války, povodní, proces amerikanizace a ztráta tradičních hodnot –, po první dekádě s fotoaparátem se začal obracet k abstraktnějšímu vyjadřování. Série Asfalt z roku 1961 naznačuje, že Tomatsua zajímá už jen samotná fotografie.

Vzdal se svého domu a většiny majetku, přespával v kanceláři Viva nebo v některém z laciných rjókanů (penzionů). Kritik umění Koji Taki vypráví, jak jednou zahlédl Tomatsua fotit kanál hned u Tokijského nádraží – byl prý naprosto nevšímavý k davům lidí, kteří spěchali kolem, k hluku i špíně. Když se na to Leo Rubinfien později ptal samotného Tomatsua, odpověděl, že jedině tím nabyl perspektivu vidění toulavého psa – nora-inu, vyděděnce na okraji společnosti. Právě tak prý může nejlépe sledovat změny, které kolem něj probíhají.

Svůj pozorovací talent Tomatsu plně uplatnil v sérii Ó, Šindžuku! z roku 1969, kde sledoval každodenní život tokijské čtvrti Šindžuku v sousedství jedné z největších železničních stanic světa. Vedle sebe zde najdeme vládní budovy, administrativní mrakodrapy i křivolaké uličky s nočními podniky a veřejnými domy, jimž vládne jakuza. Nejméně polovina snímků cyklu je pořízena v noci – v čase, kdy uličky Kabukičó ožívají hazardními hrami salary-manů (přes den upjatých úředníků v oblecích a spořádaných otců od rodin), rejem tokijské homosexuální scény (oč menší, o to výstřednější) a bojůvkami potetovaných příslušníků různých frakcí jakuzy. Přestože domy, které v šedesátých letech minulého století na Šindžuku fotil Tomatsu, už nestojí, duch této čtvrti zůstal do dnes téměř beze změny.

Ještě ten samý rok se Tomatsu konečně dostal na Okinawu, kam se již dlouho chystal. Souostroví, dříve nazývané Rjúkjú, bylo trvale okupováno americkou armádou, a stalo se mementem jedné z nejkrvavějších bitev pacifické války. Život na kdysi prosperujících a strategicky významných ostrovech s podnebím blížícím se tropickému ráji byl však velice drsný a jistě ne náhodou sérii Okinawa, Okinawa, Okinawa (1969) uvádí fotografie americké střely hořící nad mořem.

Pravé Japonsko

Na Okinawě Tomatsu začal novou fázi svého života – mimo okolí amerických základen šel totiž život dál postaru a Tomatsu tu našel to, co považoval za autenticky japonské, tedy premoderní. I Tomatsu se tu zklidnil a začal klást důraz na barvy a hloubku fotografie. Přestože to již vypadalo, že tu našel své staré Japonsko a do Tokia se nikdy nevrátí, po pár letech zjistil, že jakkoli ho místní barvy, lom světla i zdejší náboženství inspirují, stále ještě má potřebu hledat někde jinde.

V roce 1972 vydal knihu s anglickým názvem I am a King, který reprezentoval i to, jak se Tomatsu cítil – na vrcholu svých sil. Začátkem osmdesátých let pokračoval ve svém zkoumání toho, co činí Japonsko japonským – sérii Sakura, sakura, sakura věnoval, jak název napovídá, třešňovým květům, jejichž pomíjivou krásu Japonci každoročně oslavují. Filmový režisér Nagisa Óšima v této souvislosti poznamenal, že Tomatsu měl vždy entuziasmus pro vůni smrti.

Celoživotní Tomatsuovo hledání Japonska se při pohledu zpětně a zvenčí zdá být naplněné. Alespoň z pohledu zahraničních kurátorů našel Tomatsu staré Japonsko naživu sám v sobě. Až příslovečně se přitom naplňuje význam jména, které mu dali rodiče do vínku: Shomei totiž znamená osvícení či iluminace.

Tomatsu navenek působil jako toulavý pes, který pročmuchává témata bez ohledu na to, zda spolu vzájemně souvisejí, hledá, aniž by věděl co. Ve svém neustálém pátrání však docílil toho, že jím zachycené momenty, výseky světa, se stávají nesmrtelnými a inspirativními. Celý soubor vystavovaný pod názvem Kůže národa čítá na 250 černobílých i barevných fotografií ze všech období Tomatsuovy tvorby.

Dosud se u nás z japonské fotografie představil významnější výstavou pouze Nobuyoshi Araki, jehož snímky jsme měli možnost vidět před rokem v Galerii Langhans. Přestože Tomatsu se sám považuje za toulavého psa, ve srovnání s enfant terrible Arakim je spíše klasikem, a to jak výběrem témat, tak i estetickým přístupem. Doufejme, že touto výstavou naše objevování japonské fotografie neskončí.

 


Shomei Tomatsu – Kůže národa

Pořadatel: Galerie Rudolfinum
Výstavu připravilo San Francisco Museum of Modern Art ve spolupráci s Japan Society v New Yorku
Kurátor: Leo Rubinfien
Termín: od 11. 1. do 15. 4. 2007
Web: www.galerierudolfinum.cz

 


Náš člověk v Jokohamě

Výstava Námořní deník hraběte Dubského je skvělým doplňkem k Tomatsuově retrospektivě. Představuje totiž samé počátky japonské fotografie ve třetí čtvrtině 19. století. Výstava měla premiéru loni v Moravské galerii v Brně a je dobře, že se s ní nyní může setkat i pražské publikum. Soubor fotografií z pozůstalosti hraběte Dubského, které na zámku v moravských Lysicích identifikovali Filip a Marcela Suchomelovi, je objevem mimořádné hodnoty. Takto početný soubor nejstarší japonské fotografie má málokteré světové muzeum.

Hrabě Erwin Dubský se jako důstojník rakousko-uherského námořnictva v letech 1874 až 1876 zúčastnil cesty kolem světa, jejíž součástí byla i návštěva Japonska. Dubskému se dokonce dostalo audience u japonského císaře. Hrabě během dvouleté cesty nashromáždil velké množství uměleckých děl, etnografického materiálu a další dokumentace.

Nejvýznamnější částí Dubského sbírky je soubor devíti fotografických alb obsahující volné kartony s více než 500 fotografiemi z většiny zemí, které expedice navštívila. Ačkoli se původně badatelé domnívali, že Dubský záběry sám fotografoval, cíleným výzkumem se potvrdilo, že v kolekci jsou pouze autorská díla profesionálních japonských mistrů. Dubský fotografie cíleně sbíral a během plavby pravidelně procházel fotografická studia v jednotlivých zemích. Shromáždil tak světově jedinečný soubor, který se svým rozsahem, zachovalostí, ale i citlivým sběratelským výběrem vyrovná nejlepším sbírkám tohoto druhu.

Kolekce obsahuje 158 snímků od zakladatelů tradice japonské fotografie, jako byli Ueno Hikoma z Nagasaki, Ičida Sóta z Kóbe či Učida Kuiči a Raimund von Stillfried-Ratenicz, činní v Tokiu a Jokohamě. Posledně jmenovaný je pro nás zajímavý i tím, že se narodil v Chomutově. Hlavními náměty fotografické produkce všech autorů byly pohledy na známá místa, krajinné scenérie, ale i první pokusy o komponovanou fotografii s motivy tradičních japonských činností, jako bylo servírování čaje, hra na hudební nástroje, tanec, meditace, cvičení se v bojových uměních apod. Významnou složkou sbírky jsou též studiové portréty krasavic a elegánů.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné