Sixtina na dosah ruky
Kateřina Černá knižní recenze listopad 2008
Jak si představujete Michelangela? Jako trpícího génia z Schulzova Kamene a bolesti, nebo jako rozčileného Charltona Hestona, který plive z lešení barvu na papeže Julia II.? Obří monografie z nakladatelství Slovart ho představuje jako sebevědomého workoholika, posedlého penězi a autoportréty.
Slovart vydává úplnou Michelangelovu monografii přesně 500 let poté, co umělec začal pracovat na výzdobě Sixtinské kaple. Ačkoli kniha vzdává svým formátem hold velikánovi, obsah je k Michelangelovi značně kritický. Vzhledem k dřívějším adoracím to lze ovšem chápat i jako jednu z předností publikace.
Dalším kladem díla je kvalita a velikost reprodukcí, které přibližují Michelangelovy sochy a fresky doslova na dosah ruky. V reálu není dlouhý pohled zblízka většinou možný, nebo je – jako v případě sixtinského stropu – vykoupen strnulou šíjí. Nepochybným přínosem aktuální publikace je shrnutí dosavadního bádání a představení všech oborů umělcovy tvorby: plastiky, malby, kresby i často opomíjené architektury. Základní členění knihy na hlavní text, který chronologicky provádí Michelangelovým dílem, a katalogy je jasné a přehledné.
Hlavní hypotézy
Autorem většiny statí je profesor Frank Zöllner, vedoucí katedry dějin umění na lipské univerzitě a specialista na renesanci, od něhož vyšly v nakladatelství Slovart už dvě monografie o Leonardu da Vincim. Kromě prací čtyř stovek odborníků vychází Zöllner z tradičních archivních pramenů jako jsou životopisy Giorgia Vasariho a Michelangelova žáka Ascania Condiviho, dále Michelangelovy účty, smlouvy, dopisy a básně. K nim přidává tři vlastní pracovní hypotézy. Ty hned zpočátku jasně vymezí a důsledně je sleduje v celém textu. Tyto hypotézy zní:
1. Díky rychlému úspěchu mohl Michelangelo brzy vystupoval sebevědomě vůči svým zadavatelům.
2. Michelangelova jistá pozice mu dovolila v dosud nebývalé míře „učinit sama sebe námětem svého umění“.
3. Nezávislé postavení umožňovalo Michelangelovi porušovat dosavadní malířské a sochařské konvence.
Sebevědomí
Umělcovo sebevědomí ve vztahu k zadavatelům ukazuje autor především na konfliktu Michelangela s papežem Juliem II., který se týkal papežova náhrobku. Kdo viděl film Ve službách papeže, jistě si prudké hádky mezi muži vybaví. Michelangelo byl papeži podřízen jako svému zaměstnavateli i jako hlavě církve.
Přesto utekl před slíbenou zakázkou z Říma a diktoval si podmínky návratu: „Nechať Jeho Svatost ví, že jsem více než kdy jindy připraven dílo dokončit, jen když bude do pěti let náhrobek ve svatém Petru vyzděn a pěkně zařízen. Jsem si totiž jistý, že až bude dílo hotovo, nebude mít na světě rovna.“
Podle Zöllnera setkání Julia II. a Michelangela definovalo zcela nový vztah mezi umělcem a zadavatelem. Ačkoli se to v 16. století může zdát přehnané, šlo o rovnost. „Papež mě potřebuje stejně jako já jeho. On mi dává práci a já jemu sochy,“ říká filmový Michelangelo.
Autoportréty
Nápadně velkou pozornost věnuje Zöllner skutečným i domnělým Michelangelovým autoportrétům. Zájem o vlastní podobizny umělců provází autora už od jeho starší studie o Leonardovi, nazvané příznačně „Každý malíř maluje sebe“.
V případě Michelangela nachází Zöllner umělcovu podobu snad ve všech jeho dílech kromě architektury. Pátrání uzavírá poslední Michelangelovou malbou, Obrácením Saula ve vatikánském paláci. Přestože zdejší portrét není dvakrát přesvědčivý, nebrání mu to v delším exkurzu o Michelangelově zbožnosti a v triumfálním závěru, že „ačkoli se Michelangelova religiozita proměnila, jeho vůle ke zpodobnění vlastní osoby zůstala nezměněna“.
Proč autor přikládá autoportrétům takovou váhu? Rozhodně nejde o jeho soukromou vášeň. Svým zájmem se Zöllner naopak řadí k širšímu interpretačnímu trendu. Dříve se badatelé snažili nalézt v dílech vliv starších prací – Kristus na Posledním soudu měl být například ovlivněn antickou sochou Apollóna Belvederského. Později bylo toto hledání vzorů nahrazeno hledáním umělcova „sebevyjádření“.
Vlastní výraz mohl malíř či sochař dodat svému dílu právě autoportrétem. Mohl ale také prosadit vlastní řešení zadané zakázky.
Porušování konvencí
Michelangelovo originální řešení zadaných úkolů je poslední ze tří Zöllnerových hypotéz. Zopakujme, že podle autora textu si umělec mohl dovolit nové pojetí tradičních témat (stvoření, poslední soud) díky svému silnému postavení na papežském dvoře. Porušoval přitom nejen stará pravidla zobrazování, ale i nejnovější výdobytek renesance – napodobování přírody. O podobné nezávislosti si jiní tvůrci mohli nechat jen zdát.
Vhodným příkladem Michelangelových inovací je freska Posledního soudu. Malíř zde nabourává nejen tradiční hierarchické rozmístění postav, které nahrazuje dynamickým pohybem hříšníků a světců po spirálách, ale deformuje také lidské figury, čímž předjímá baroko a manýrismus.
Kromě uvedených oficiálních hypotéz dotvářejí Zöllnerův obraz Michelangela umělcovy charakteristické vlastnosti, doložené smlouvami a osobní korespondencí: lačnost po penězích, notorický sklon k bědování a tendence přijímat více zakázek, než mohl zvládnout. Útěchou zdrcenému čtenáři, který je odkojen představou Michelangela coby génia a titána, může být fakt, že umělec peníze investoval do obnovení ztracené rodinné prestiže.
Čtěte katalogy
Vzhledem k tomu, že si aktuální michelangelovská monografie klade nárok na úplnost, tvoří ji z poloviny rozsáhlé katalogy soch, maleb, architektury a kreseb. Nejde ale o žádné nudné čtení. Každému dílu je vyhrazen velký samostatný prostor, dozvíme se, jak vědci hodnotí jeho autorství, a najdeme tu všechny jeho výklady.
Na rozdíl od hlavního textu projevují autoři v katalogu častěji své názory. Frank Zöllner neváhá kritizovat spekulativnější výklady svých kolegů a představuje nám vlastní funkční rozbory, v nichž vysvětluje díla přímo z jejich kontextu. Za ústřední scénu Sixtinské kaple tak překvapivě pokládá Stvoření Evy, které se skutečně nachází ve středu stropu, a Evu chápe jako předobraz Panny Marie, které byla kaple původně zasvěcena. Bere tak v úvahu konkrétní prostor, jeho historii a funkční uspořádání jednotlivých prvků.
Překlad
Na knize zůstává problematický hlavně překlad, tedy její textová stránka. Michelangelovská monografie tak ilustruje obecnější posun výtvarných publikací ke stále lepším reprodukcím a hůře připraveným textům, což vynikne například ve srovnání s reprezentativním katalogem Michelangelových kreseb od Pavla Preisse z nakladatelství Odeon.
Všechny věty jsou v zásadě české, ale málokterou lze ocitovat, aniž by se nad ní člověk z toho či onoho důvodu nepozastavil. Snížená srozumitelnost je takřka normou a některé větné konstrukce jsou dost krkolomné. Jeden příklad za všechny: „Svatý Matouš ukazuje více než jiná zčásti též nedokončená dřívější díla styl jeho práce.“ Poněkud komicky působí příběh sochy Schouleného chlapce, která se jednou nachází v Sankt Petersburgu a podruhé v Sankt Petěrburgu, aniž by se hnula z petrohradské Ermitáže. Nepřevádění cizích slov tam, kde existují české ekvivalenty (časté „skulptury“ místo „sochy / plastiky“ a „akceptovat“ místo „přijmout“), pokládám za výsměch české slovní zásobě.
Frank Zöllner, Christof Thoenes, Thomas Pöpper
Michelangelo – Dílo
Slovart, Praha 2008, 768 stran, 4 999 Kč, 9 kg
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá tipy červen 2022
Buckminster Fuller – Jitka Svobodová – Ladislav Lábus – Wittlichův Rodin – Rozhovor s Krištofem Kinterou – Jan Kotěra: Mýtus architekta
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
