Slunce Olafura Eliassona

Martina Freitagová zahraničí říjen 2019

Když se v roce 2003 v útrobách Tate Modern rozsvítilo slunce Olafura Eliassona, byla to událost, která rychle překročila hranice galerie. Instalace nazvaná The Weather Project se objevila nejen na stránkách předních světových periodik, ale stala se také motivem ve stále intenzivnějších diskuzích o roli klimatu a jeho změn v našem životě. Svět přírody, zvláště přírodních jevů a atmosférických úkazů a postavení člověka v něm, zajímá islandsko-dánského umělce od počátku devadesátých let, ale teprve se spektakulárním projektem vytvořeným pro Turbínovou halu londýnské galerie začalo jeho kariéře opravdu svítat. Po patnácti letech, v době, kdy se téma klimatu objevuje snad v každé společenské debatě, se Eliasson do Tate Modern vrací s retrospektivou, která představuje jedny z prvních děl s přízviskem „climate art“.

Olafur Eliasson, Din blinde passager 2010, foto: Anders Sune Berg

Olafur Eliasson: Dinblinde passager, 2010, foto: Anders Sune Berg

Olafur Eliasson a Minik Rosing: Ice Watch, Londýn, 2018, foto: Charlie Forgham Bailey

Olafur Eliasson a Minik Rosing: Ice Watch, Londýn, 2018, foto: Charlie Forgham Bailey

Olafur Eliasson, In real life 2019. Photo by Anders Sune Berg.jpg

Olafur Eliasson, In real life, 2019, foto: Anders Sune Berg

Installation view of Olafur Eliasson In real life at Tate Modern, 11 July 2019 to 5 January 2020. Photo by Anders Sune Berg.jpg

Olafur Eliasson: In real life, Tate Modern, pohled do výstavy, foto: Anders Sune Berg

Olafur Eliasson, Moss wall 1994. Photo by Anders Sune Berg.jpg

Olafur Eliasson: Moss wall, 1994, foto: Anders Sune Berg

Inspirován Munchovými obrazy i podobou slunce zapadajícího za obzor mořské hladiny pokryl Eliasson na začátku nultých let strop Turbínové haly zrcadlovou fólií, a zdvojnásobil již tak ohromný prostor své instalace. Pro umocnění zážitku byl tehdy odklizen všechen nábytek i vybavení galerie. Očekávaná návštěvnost prezentace tenkrát ještě neznámého skandinávského umělce se pohybovala kolem sta tisíc lidí. Červeně sálající žlutý kruh z monofrekvenčního světla a jeho zrcadlových odrazů nakonec po půl roce vidělo na dva miliony diváků a další milion pak díky vysílání předpovědi počasí ze studia BBC postaveného na jeden týden přímo v prostorách galerie. Eliassonovo slunce zazářilo a umělec nabytou slávu dokázal od té doby maximálně zúročit.

Olafur Eliasson: In Real Life, Tate Modern, Londýn, 11. 7. 2019–5. 1. 2020, kurátoři: Mark Godfrey a Emma Lewis, www.tate.org.uk

Jméno tehdy sedmatřicetiletého umělce se začalo objevovat v nejrůznějších souvislostech, k těm nejvýraznějším patří mezinárodní summity o klimatu. V roce 2014, u příležitosti vydání Páté hodnotící zprávy IPPC (Intergovernmental Panel on Climate Change) o klimatických změnách, která státům vymezila dvanáctiletou lhůtu na záchranu toho, co antropocén nemilosrdně pohlcuje, vznikla myšlenka vytvořit dílo příznačně nazvané Ice Watch. Eliasson nechal dopravit gigantické kusy grónského ledovce na evropskou pevninu a rozestavěl je v kruhu na frekventovaném veřejném prostranství. Tvrdá data, výsledky vědeckých výzkumů umělec přeložil do explicitně emotivního jazyka. Kusy ledu, které vznikaly desítky tisíc let postupným vrstvením sněhových pokrývek, najednou promlouvaly praskáním bublin uvolněných působením tepla uprostřed Evropy. První zastávkou obrovských kontejnerů plujících od grónského pobřeží se stala Kodaň, následovala Paříž, a nakonec v zimě 2018, v době, kdy se konala konference o klimatických změnách v Katovicích (COP24), přibyla zastávka v Londýně. Eliasson dílo umístil na zalidněný břeh Temže – naproti hlavnímu sídlu firmy Bloomberg, která realizaci díla financovala – aby mohli kolemjdoucí přímým dotekem tajících kusů ledu pocítit následky globálního oteplování.

Příroda v galerii

17. července 2019 ředitelé Tate vyhlásili klimatickou pohotovost a zavázali se jednat napříč všemi čtyřmi galeriemi, které pod ně spadají, a zároveň téma zdůraznit i ve svých galerijních obchodech. Retrospektiva Olafura Eliassona In Real Time označovaná za block­buster výstavního programu se zdá být dokonalým naplněním galerijního předsevzetí. Eliasson, který byl nedávno zvolen vyslancem dobré vůle OSN pro klimatickou změnu, a který je dlouhodobě jedním z důrazných veřejných hlasů za aktivní participaci na záchraně planety, byl pro Tate sázkou na jistotu. Po studiu na Dánské královské akademii výtvarných umění v Kodani se syn v dánské metropoli usazených islandských emigrantů rychle zapsal do povědomí umělecké scény sérií efektních velkoplošných instalací využívajících jednoduché prostředky k vytvoření pomíjivých iluzí a podmanivých situací. Podobně jako Pierre Huyghe nebo Carsten Höller se snažil o ztvárnění nových skutečností. Od počátku jeho tvorby v devadesátých letech pro něj bylo důležité propůjčit hlas něčemu, co doposud nebylo slyšet, a zároveň použít natolik srozumitelný jazyk, aby umělecké dílo vzbudilo veřejný zájem. Pohlcen meteorologickými a přírodními fenomény, chtěl dostat přírodu dovnitř galerie (nebo naopak). Na kolínském veletrhu umění vystavil v roce 1994 dutohlávku sobí, kterou pokryl celou plochu zdi, kde návštěvníci mohli pozorovat nesmírně pomalý životní rytmus tohoto druhu lišejníku. O tři roky později, na své první výstavě v Kalifornii, vyřezal do stropu galerie díru a nechal sluneční paprsky vplout do zděného prostoru. Dílo Your Sun Machine bylo první předzvěstí monumentálních projektů budoucí umělecké hvězdy.

Otázky, které Olafur Eliasson klade, jsou stejně základní jako zásadní. Kde můžeme narýsovat hranici mezi přírodou a kulturou? A jak zapadáme my jako jednotlivci do vztahu obou těchto světů? Od první poloviny devadesátých let se Eliasson snaží pojmenovávat přírodní fenomény a zasazovat je do kulturního kontextu naší civilizace. Obklopen islandskou přírodou pozoruje alarmující následky globálních klimatických změn, které začal fotograficky zachycovat v díle nazvaném Glacier Series (Ledovcová série) ukončeném v roce 1999. I přesto, že médium fotografie pro Eliassona představuje spíše skici pro následné instalace, je v tomto případě fotografický záznam vyjadřující disjunkci mezi realitou a reprezentací, přírodním a umělým, zcela namístě. Přesně o dvacet let později Island oficiálně pohřbil svůj první ledovec a několik desítek lidí se spolu s Eliassonem vydalo na smuteční pouť, aby na vlastní kůži prožilo změny, pro nás málo znatelné, pro geology ale rychlejší než tryskové letadlo.

Hrachová polévka

Tiše provokativní rastr zarámovaných fotografií ustupujícího ledovce pověšených na stěně je pro senzacechtivého návštěvníka možná málo přitažlivý. V Tate jsou ale samozřejmě i další díla. Eliasson vyšlapává cestu návštěvníkovi už ve výtahu, kde člověk získá dojem špatně nainstalovaných či porouchaných světel. Ve skutečnosti se ocitá v „místnosti pro jednu barvu“ – variaci na dílo z roku 1997 Room for one Color, kde se stejně jako ve slavném Slunci stává artefaktem záření monofrekvenčních lamp. Ve výstavě pokračuje divák v putování krajinou zahalenou do husté barevné mlhy, tápavě mžourá po ostatních a marně se snaží uvědomit si vlastní pozici mezi kluzkou podlahou a světlem obarveným vzduchem. Jak poznamenal kritik britského deníku The Guardian Adrian Searle, je to další z mnoha děl pracujících s mlhou, další „pea souper“ – dílo obalené barevným smogem hustým jako britská hrachová polévka –, na která je možná načase uvalit moratorium.

Podobně jsou na tom i další díla. Zrcadlová místnost rozdělená černou hraniční linií, která nekonečně násobí počet lidí v místnosti, znejišťuje stav naší fyzické existence a je také zárukou instagramového úspěchu. I Your Spiral View, které se na chvíli stalo předmětem mediální kontroverze kvůli nemožnosti bezbariérového přístupu, pohltilo řady lidí toužících vyfotit se v chřtánu gigantického kaleidoskopu a užívat si vlastních zářivých odlesků. Svět barevných odrazů ve střípcích zformovaných do závěsné zeměkoule si mohl divák už bez jakýchkoliv bariér užít v nejnovějším díle In Real Life, které také dalo název celé výstavě. Druhá rovina uvědomování si vlastní tělesné přítomnosti se tak odehrává právě na sociálních sítích. Výstava slibující fyzický zážitek přináší zároveň bohatství materiálu vhodného ke sdílení na vlnách elektronické komunikace. Nezůstává ale jen u toho. Poslední místnost se proměňuje v jakýsi trojdimenzionální „scrapbook“, instalaci z obrazových i textových výstřižků, grafů, opoznámkovaných vědeckých článků, spontánních myšlenek, hesel a důrazných citátů rychle zaznamenaných na papír předtím, než se jejich síla vzápětí vytratí v záplavě dalších informací. „Pocity jsou skutečnost, Jak můžeme žít všechna tato data, Když veškerou realitu prožíváme jen skrze naši zkušenost, jak můžeme pochopit utváření zkušenosti samotné?“ (Feelings are facts, How can we live all this data, If we can only know reality through our experience how should we understand the production of experience itself?). Návštěvník může další hodinu strávit čtením textů a rozebíráním vědeckých grafů nebo se ve světle otázky skryté v názvu díla zamyslet nad tím, co vlastně prožíval pod závěsem mrholícího deště, u fontány „zmražené“ světlem stroboskopu, před projektorem vrhajícím světlo obarvené duhovým filtrem, nebo jen nechat působit zážitek z uměleckého díla. Možná i to stačí.

Z bubliny ven

Hyperaktivní Eliasson chce ale nabízet stále víc. Výčet jeho aktivit nemůže obsáhnout ani dlouhý kurátorský text Marka Godfreyho, ani hodinový dokument na Netflixu. Nakonec ani v Tate výstava nekončí poslední místností, ale rozpíná se do dalších prostor galerie. Všechny galerijní obchody zaplnilo další, tentokrát o něco menší Eliassonovo slunce. Projekt nazvaný Little Sun vznikl ve spolupráci s inženýrem Frederikem Ottesenem. Umělec spolu s ním vytvořil drobná solární svítidla, která mají pomoci několika milionům lidí po celém světě bez přístupu k elektřině. Jejich prodej na evropském a severoamerickém trhu má přispět k distribuci lampiček v méně dostupných oblastech za dostupnou cenu. Galerijní restaurace se zase proměnila pod rukama Studia Olafur Eliasson. Interdisciplinární projekt toho názvu, výrazně přesahující hranice standardního uměleckého ateliéru, čítá na 120 lidí z různých oborů a sídlí již přes dvacet let v Berlíně. Jedním ze studiových rituálů jsou společné obědy založené na využívání lokálních a sezonních ingrediencí ochucené pravidelnými přednáškami zajímavých hostujících osobností. SOE Kitchen je sám o sobě uměleckým projektem a zároveň dočasně součástí Eliassonovy výstavy v Tate, pro kterou vytvořilo studio speciální menu, jenž má vést k uvědomění si významu uhlíkové stopy zanechávané vlastní gastronomickou aktivitou. (Mimochodem, Eliasson má ke kuchyni odmalička blízko díky svému otci, který si jako umělec přivydělával vařením pro rybáře, ale také díky své nevlastní sestře, šéfkuchařce Victorii Eliasdóttir, která je významnou součástí SOE Kitchen.) Z pohodlí restauračního zařízení je možné dohlédnout na prostranství před galerií, kde tající kusy ledovců nahradila další, zatím poslední zastávka Eliassonova světa umělé přírody. Vodopád chrlící proudy vody po stupňovité struktuře lešení má na výšku sice něco kolem deseti metrů, ale uprostřed lesa komerčních budov centrálního Londýna se jeho monumentalita zmenšuje jako ledovec na slunci.

Pokud jde Eliassonovi o to, abychom si skutečně začali uvědomovat naši nejistou budoucnost a pochopili sílu přírody, nemusí být jeho instalace nutně monumentální – jsou ale opravdu dost silné? Olafur Eliasson říká věci na rovinu, jasně a jednoduše. Přístupnost jeho děl je pouze jedním z prostředků navazování dialogu, ať už s návštěvníky galerií nebo s představiteli různých vědních i jiných oborů, a umožňuje rozšiřování dosahu za hranice umělecké bubliny. Nejvýznamnějším přínosem výstavy i potvrzením globálně uznávané pozice umělce se tak zdá být katalog, který není pouze obvyklým obrazovým výčtem vystavených prací doprovázeným esejemi kurátora, případně dalších uměleckých teoretiků. Jedná se o soubor téměř dvaceti rozhovorů umělce s experty z rozmanitých oblastí gastronomie, hudby, sociologie, architektury i politiky, které čtenáři před očima skládají komplexní mozaiku problematiky změn klimatu, kde počasí už dávno není jen předmětem každodenního, Brity tak perfektně ovládaného small talku a projekt The Sun je více než jen synonymem pro britský bulvární deník.

Martina Freitagová je historička umění, překladatelka a editorka.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné