Socha a město

Karolina Jirkalová téma březen 2010

Zpráva o stavu umění ve veřejném prostoru / Nedůvěřivý pohled české společnosti na umělecká díla umístěná na veřejných místech nevězí jen v malém pochopení pro současné umění. Má kořeny ve způsobu, jak k této problematice přistupoval minulý režim. Ať už šlo o Staliny či horníky z 50. let, nebo o bezduché normalizační abstrakce, které měly zlidštit anonymitu veřejných prostor na sídlištích.

Název článku odkazuje k projektu, který se stal zřejmě prvním poválečným pokusem o smysluplnou integraci uměleckých děl do organismu města. V roce 1969 ho v Liberci zrealizovaly kurátorky Hana Seifertová a Lída Vachtová s podporou osvíceného starosty Jiřího Moulise.

Sochy soudobých umělců obsadily město ve velmi různorodých konfiguracích – objevily se nejen na osvědčených místech, jako jsou náměstí či parková zeleň, ale i na skrytých nebo na první pohled neatraktivních místech. Přehlídka měla mezi obyvateli velkou odezvu, hodně se diskutovalo, některé ze skulptur se staly oblíbenými místy setkávání mladých lidí. Projekt Socha a město je důležitý i z jiného důvodu – začátkem nového tisíciletí byla jeho myšlenka díky společnosti Spacium vzkříšena, a ulice Liberce se tak staly dějištěm několika krátkodobých i dlouhodobých sochařských výstav. Ale především: do kontextu města jsou trvale osazována díla současných umělců.

Historický exkurz

Výtvarná díla byla od nepaměti běžnou součástí veřejných prostranství, ať už šlo o sochy, kašny, morové sloupy, nebo výzdobu mostů, věží či fasád domů. Zvlášť velkolepé koncepce na tomto poli přineslo baroko, jak můžeme vidět nejen na východočeském Kuksu. V 19. století se k těmto tradičním formám přidružilo množství pomníkových realizací.

I následující generace architektů úzce spolupracovaly s umělci, skvělým dokladem jsou Plečnikovy úpravy Pražského hradu či Janákův Hlávkův most. Avantgarda participaci umění na architektonickém díle výrazně potlačila, přesto však i v tomto období najdeme příklady výjimečné symbiózy – například světelnou plastiku Ladislava Pešánka na Edisonově transformační stanici v Praze. Po válce pak v této tradici pokračoval například Jaroslav Fragner, jak je patrné nejen na jeho obnově pražského Karolina.

Stejně tak k veřejnému prostoru vždycky patřilo i umění performativní, ať už v podobě divadelních představení během poutí a křesťanských svátků, nebo profánních kramářských písní. I na tuto linii navazují nejen avantgardní umělci, ale také Vladimír Boudník v 50. letech, akční umělci včetně kokrhajícího Knížáka v letech 60. či sociálně nebo komunitně laděné umělecké projekty dnešní (Kateřina Šedá). V tomto článku se však omezím na umělecká díla mající trvalou hmotnou podobu.

Na věčné časy

Po roce 1948 byla široká škála vztahů mezi architekturou a výtvarným uměním zregulována do podoby monumentálních pomníků a fasádních dekorací (především u bytovek v duchu sorely). V období tání se situace opět pozvolna zlepšovala, manifestační byly především české expozice na světových výstavách v Bruselu (ʼ58), Montrealu (ʼ67) a ještě i Ósace (ʼ70). Na domácí půdě byla posledním velkým záchvěvem snah o navrácení soudobého umění do veřejného prostoru již zmiňovaná liberecká přehlídka v roce 1969.

Během normalizace se režim snažil umělce korumpovat několika štědrými procenty, které byly z každé stavební zakázky určeny na realizaci uměleckého díla. Většinou šlo o ideologicky orientovaná (dělníci, kosmonauti) nebo alespoň nezávadná díla (matky s dětmi, zvířata), která se míjela s progresivnějšími proudy současného umění. Přesto existuje i nemálo kvalitních výjimek, ať už jde o práce sklářských výtvarníků (Libenský-Brychtová), mobilní plastiky (Jiří Novák, Vratislav K. Novák), mozaiky Zdeňka Sýkory, nebo díla Stanislava Kolíbala.

Z opozice k oficiálním proudům pak vzešlo několik výstav ve veřejném prostoru. Zmiňme alespoň legendární akci Malostranské dvorky (1981), kterou inicioval okruhu umělců kolem sochaře Čestmíra Sušky a účastnila se jí především nejmladší výtvarná generace. Cílem paradoxně nebylo zpřístupnit umění co nejširší veřejnosti, ale najít prostor k vystavování mimo oficiální galerie. Prostorové instalace vytvořené na míru konkrétním malostranským dvorkům měly mezi lidmi okamžitý ohlas, který byl vzápětí ještě posílen příkazem výstavu okamžitě zrušit.

Po roce 1989 se situace prudce změnila: umění už sice nepodléhalo ideologickému tlaku, ale veřejné zakázky pro umělce v podstatě úplně zmizely. V poslední době se sice situace pomalu zlepšovala, ale i tak je bilance uplynulých dvaceti let v oblasti umění ve veřejném prostoru dosti tristní. Ale zdaleka to nesouvisí jen s nedostatkem financí. Až na několik málo příkladů (Neprašovy patníky před Lichtenštejnským palácem v Praze, Koule Milana Housera a další díla v Liberci nebo bronzoví ptáci Kurta Gebauera v Opavě) skončila většina pokusů o instalaci umění do městského prostoru přinejmenším rozpačitě. Přímo odstrašujícím příkladem je pomník druhému odboji Vladimíra Preclíka na Klárově.

Politikum

Tato krize veřejného umění má několik příčin. Především je to již zmiňovaná diskreditace exteriérové plastiky, která souvisí s ideologicky motivovaným zamořením našich měst a vesnic nekvalitními díly. Dalším problémem, typickým především pro 90. léta, jsou mizivé finanční prostředky – těžko se hledají jak ve veřejných, tak v soukromých rozpočtech.

Nikdo se také příliš nehrne do oprav děl stávajících, mnohá i kvalitní díla už z veřejných míst nenávratně zmizela. Připomeňme například loňskou kauzu kolem kinetické fontány Jiřího Nováka Dálky z roku 1964 umístěné na pražském sídlišti Novodvorská – městská část si nechala vypracovat studii revitalizace náměstí, která s plastikou vůbec nepočítala. Z iniciativy mladého sochaře Pavla Karouse a autora plastiky Jiřího Nováka se dnes jedná o její památkové ochraně.

Exteriérové realizace navíc stále zůstávají velkým politikem – patrné je to například z kauzy pomníku druhého odboje na pražském Klárově. V soutěži na tento pomník sice v roce 2004 zvítězil David Černý, nicméně kvůli jeho nelichotivým výrokům na adresu komunistů, které se nelíbily Svazu bojovníků za svobodu, nakonec pomník realizoval Vladimír Preclík. Neúspěchem skončily také snahy Davida Černého o umístění torza růžového tanku na náměstí Kinských. Starosta Prahy 5 Milan Jančík pak letos na jaře o kousek dál bez průtahů prosadil instalování bronzového pomníku ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který s daným místem nemá žádnou souvislost, ale při jeho odhalení se Jančík mohl vyfotografovat s ukrajinským prezidentem. O nic lepší to není ani v Brně – radní sice v loňském roce vypsali soutěž na pomník markraběte Jošta Lucemburského, vítězný návrh ani žádný jiný se jim však nelíbil („Měli jsme představu klasické jezdecké sochy, návrhy však byly spíše moderní.“), tak soutěž zrušili.

Rozpačité vyznění exteriérových děl z posledních dvaceti let často souvisí se špatným výběrem míst pro jejich instalaci, které často připomíná nerudovské „Kam s ním?“. Stačí si vzpomenout na frašky kolem umístění sochy T. G. Masaryka (Hradčanské náměstí) nebo pomníku Antonína Dvořáka (měl být instalován na schodech Rudolfina).

Současné umění

Komplikace souvisí také s vlastním vývojem umění: Zaprvé nabývá forem, které se už pro klasickou instalaci podstavec plus socha moc nehodí, a zadruhé jsou některé podoby dnešního umění pro širší veřejnost nestravitelné. Důvodem je postupující radikalizace smyslu výtvarného umění – jeho cílem není nést více méně obecně sdílenou ideu v soudobém nebo pokud možno novém formálním ztvárnění. Minimálně od vystoupení Marcela Duchampa jde umělcům spíš o to, přimět diváka k reakci, k přemýšlení, k uvědomění si nějakého často i nepříjemného aspektu světa a našeho bytí.

Současné umění diváka znejišťuje, ale to dobré umění, byť nenápadněji, dělalo vždycky. Pro veřejná díla proto byli i v minulosti vybíráni spíše umírnění, tradicionalističtěji založení umělci. A tudy vede cesta i dnes, ale s upozorněním, že nic se nesmí přehánět. Číhá tu totiž minimálně dvojí nebezpečí – buď úplného významového vyprázdnění, kdy umělecké dílo poklesne až na úroveň dekoru (viz plastiky Michala Gabriela v Kafkově ulici v Dejvicích) nebo extrémního tradicionalismu, kdy sáhneme k autorům, kteří jsou již dávno za tvůrčím zenitem (již zmiňovaný Preclík na Klárově nebo invaze figurálních plastik Olbrama Zoubka v 90. letech).

Sochy v ulicích

Řada realizací a především sezonních open-air výstav z poslední doby však dokazuje, že i přes zmíněné těžkosti je současné umění schopné smysluplné existence v kontextu města. Cesta však vždy vede přes úzkou spolupráci a dobrou vůli vedení města, kurátorů a architektů i samotných umělců. Podmínkou úspěchu je v neposlední řadě i zájem a podpora obyvatel města, která nejenže dává vystaveným dílům skutečný „život“, ale také zmenšuje riziko vandalských útoků.

Kromě již zmiňovaného Liberce se umění ve veřejném prostoru daří také v Opavě, kde v roce 2004 proběhlo sochařské sympozium Nová místa, jehož cílem bylo vytypovat v kontextu města vhodné lokality a ověřit je instalací soch současných umělců. Některá vystavená díla pak byla doporučena k realizaci, u části z nich k ní i došlo (Ptáci Kurta Gebauera na Ptačím vrchu, uvažuje se o realizace plastiky Pohyblivý Bábel Aleše Veselého). Již dvakrát se díky novému vedení Domů umění konala letní přehlídka umění ve veřejném prostoru i v Brně. Jedním z cílů akce Sochy v ulicích je také zakoupení vybraných děl a jejich trvalá instalace v městském interiéru.

Jednou z největších manifestací toho, jak lze městský prostor povýšit umístěním uměleckých děl, byla loňská přehlídka sochaře Aleše Veselého v Litomyšli. V ulicích, na náměstích, v parcích i nejrůznějších zákoutích nevelkého města bylo instalováno celkem šestnáct monumentálních soch. Místa pro sochy vytypoval architekt Josef Pleskot, který vycházel z analýzy prostorových a významových vztahů celku města. Výsledek se stal tuzemskou výtvarnou událostí roku. To, že Veselého sochy dobře fungují v urbánním kontextu, mimo jiné potvrdila už liberecká výstava Socha a město v roce 1969. Jeho Kaddish tehdy mezinárodní porota ohodnotila jako nejlepší dílo výstavy.

Jak na to

Při pohledu na konkrétní díla instalovaná během výše zmiňovaných open-air výstav se zdá, že současné umění lze zapojit do organismu města přinejmenším třemi způsoby:

1. Klasická socha, plastika. Řada umělců se k nim i dnes v nových dimenzích vrací – ať už jde o figurální plastiky Kurta Gebauera, Jana Hendrycha či Michala Gabriela, abstraktní díla Aleše Veselého a Čestmíra Sušky, geometrický pohled na nejvšednější tvary Tomáše Medka, či ironické komentáře Davida Černého.

2. Obytné sochy. Zde se ocitáme na hranicích výtvarného umění a architektury, ať už jde o nejrůznější objekty, do kterých lze vlézt a třeba tam i posedět (Miloš Fekar), nebo mobiliář přetavený v umělecké dílo (zastávka Davida Černého či lampa Jaroslava Róny v Liberci nebo pražské patníky Karla Nepraše).

3. Site specific zásahy. Tyto intervence do veřejného prostoru mají velmi širokou škálu od street artu až po díla Magdaleny Jetelové (například „dýchající“ hotel Avion na loňské brněnské přehlídce). Často se pohybujeme v rovině konceptuálního umění, autoři redefinují dané místo, jeho minulost či budoucnost.

„Socha by neměla stát v exteriéru náhodně, měla by nalézt vnitřní vazbu k místu, kde je instalována,“ říká kurátorka liberecké přehlídky z roku 1969 Hana Seifertová. Vytvořit smysluplný vztah mezi místem a uměleckým dílem dnes není jednoduché ani to není zadarmo, ale to nebylo nikdy. Přesto je důležité se o jejich harmonické zasazení do urbánního kontextu pokoušet. Problémy s konkrétním umístěním díla je možné řešit buď zkušebním osazením sochy v rámci krátkodobé open-air výstavy nebo prosté obrácení pořadí – nejprve ve spolupráci s urbanisty vytypovat místo, poté vyzvat umělce, aby své dílo koncipovali na míru pro konkrétní lokalitu.

V posledních letech má čím dál více měst vůli umění na veřejných místech financovat. Často se tak děje v rámci revitalizace veřejných prostranství, jindy vyplyne trvalé osazení soch z krátkodobé přehlídky. Vždy to však závisí na postoji konkrétních lidí ve vedení města. Princip „procenta pro umění“, který u nás fungoval v době normalizace, není zdaleka jen vynálezem reálného socialismu. Běžně funguje v mnoha evropských i amerických městech – týká se samozřejmě výhradně veřejných zakázek. Například v Chicagu, které bylo průkopníkem této strategie v USA, platí od roku 1978 zákon, že 1,33 procenta nákladů na stavbu nebo rekonstrukci veřejných budov ve správě města bude věnováno na zakázky uměleckých děl nebo jejich nákup.

Hora k Mohamedovi

Primárním smyslem umísťování uměleckých děl na veřejná místa, ať už urbánním prostoru, nebo v v krajině, je dnes podpora toho, čemu se říká „genius loci“. Tedy vyzdvižení jedinečných kvalit (prostorových, významových i historických) konkrétního místa, jejich přesnější definice nebo i vznik kvalit nových. Zároveň vnáší do struktury města jistou hierarchii, člení jej, odlišuje významná místa od těch méně významných. Socha ve městě také často slouží jako „land mark“, značka, orientační bod, místo setkání. Připomeňme alespoň schůzky „u koně“ nebo „pod ocasem“ (tedy u sochy sv. Václava na Václavském náměstí) nebo na dodnes běžná místní označení „u tanku“ nebo „u Stalina“.

Samozřejmě jsou i důvody estetické nebo řekněme dekorativní – většina uměleckých děl (a to i dnes) přináší oku potěchu, jsou jednoduše řečeno „krásná“. Důležitější je však samotné setkání s uměním, které má dnes různé podoby, vždy však (pokud mluvíme o dobrém umění) rozšiřuje naše vnímání světa a sebe sama. Význam tohoto „setkání“ roste ve chvíli, kdy většina populace považuje současné umění za přinejmenším nesrozumitelné a galeriím se vyhýbá. O dnešní době vypovídají současná díla, a byť jejich instalace občas vyžaduje trochu odvahy, má větší smysl než osazovat repliky či napodobeniny děl starých.

Zkušenosti měst, která současné umělce do svých ulic vpustila, mluví jednoznačně: pokud je dílo i jeho umístění dobře vybrané, lidé si i na současné umění „zvyknou“, najdou si k němu nějaký vztah, ať už to znamená pochopení, trvající otázku, nebo popření. Stačí připomenout význam, který má pro většinu nejen pražských obyvatel kinetická plastika Metronom na Letné, kterou v roce 1991 vytvořil sochař Vratislav Karel Novák.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné