Stačí se rozhodnout

Lucie Drdová názor červen 2012

Napsat text popisující moje důvody, proč jsem se rozhodla otevřít si soukromou galerii současného umění, znamená rekapitulovat pocity posledních měsíců a vlastně několika let, což je vzhledem k mému věku spíš úsměvné a vzhledem k mojí povaze zase nesnadné. Ale možná to vyzní jako určité podobenství pro řadu mých vrstevníků, kteří si snaží najít své místo ve světě umění.

Pro mě to začalo ke konci studia dějin umění a stáži ve vídeňském Muzeu moderního umění, kde jsem namísto původních dvou měsíců zůstala dva roky. Teprve tady se mi otevřel svět uměleckého provozu, do té doby jen tušeného sousloví. Tehdejší nadšení dobře ilustruje jeden z mých prvních článků pro tento časopis Uvnitř MUMOKu (AA 2008/05). Vše ale změnila nabídka, dnes možná symbolicky viděno, na Art Basel, jestli bych nechtěla v Berlíně otevřít pobočku galerie Jiří Švestka. Začalo další dvouleté období, které po zkušenosti perfektně fungujícího organismu muzea naopak znamenalo permanentní improvizaci a nikdy nekončící shon. Přineslo mi to však nejzazší přístup k umělcům a jejich tvorbě, možnost být na počátku vzniku díla, které pak už nikdy nemůžete vnímat jako samotný artefakt, ale jako součást procesu myšlenek a výpovědí. Na základě těchto setkání má člověk potřebu dělat věci po svém tak, jak cítí, že jsou správné.

Pro mě nastala další etapa, kdy jsem se vrhla do organizace Ceny Jindřicha Chaloupeckého, učila na Akademii výtvarného umění a věnovala se výstavním projektům. Záhy jsem se ale přistihla, že pociťuju vnitřní neklid a značnou míru nevole nad situací české umělecké scény, a především jejích institucí. To se vlastně dostávám na začátek tohoto roku, kdy dobře míněné rady mých rakouských přátel znamenaly jen dvě možnosti, buď odejít opět do zahraničí, nebo udělat to, o čem jsem vždy mluvila, a otevřít si galerii.

A co je k tomu potřeba? V podstatě jen to prvotní rozhodnutí, jestli jsem si naprosto jistá, že tohle je jediný správný krok. V mém případě bylo otázkou jednoho večera, i když zrálo poslední roky. Ostatní následovalo ve velice rychlém sledu za sebou. V březnu jsem našla prostor, v dubnu začala s rekonstrukcí a začátkem června se uskuteční první vernisáž.

Nejdůležitější je však mít spolehlivé zázemí, šikovné spolupracovníky, a především důvěřovat svým zkušenostem a intuici, neboť profil galerie tvoří její umělci, o jejich kvalitách jsem přesvědčená. Galerie zastupuje umělce mé a o něco starší generace jako Jan Pfeiffer, Pavla Sceranková, Václav Kopecký nebo Igor Korpaczewski. U dalších jmen je situace otevřená podle toho, jak se bude budoucí spolupráce vyvíjet. Přesto mě nejvíc překvapila radost a podpora, s jakou jsem se od nich setkala. Jsem si vědoma, že to není jen vyjádření důvěry ve mě, ale většina z nich dlouhodobě galerii hledá. Současně s pozitivními reakcemi kolegů ze zahraničí je vnímám jako určité potvrzení, že původní záměr je správný.

Definitivně vím, že nezačíná jen „další“ období, ale že se naopak kruh uzavřel a konečně jsem se rozhodla pro jednu stranu. Sice pro tu nejobtížnější a nejistou, kde se cesta nového umění teprve konstituuje, ale o to víc vzrušující, když se „mým“ umělcům bude dařit v mezinárodním kontextu a najdou si své sběratele.

 


DRDOVA GALLERY

Křížkovského 10 (vchod z ulice Ševčíkova), Praha 3
www.drdovagallery.com

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné