Stroj na prostory
Karolina Jirkalová téma červen 2008
Vysloužilých průmyslových objektů, které slouží galerijním účelům, je v Praze hned několik. Zmiňme alespoň Karlin Studios, smíchovské prostory Futuru a Meetfactory nebo vysočanskou Trafačku. Většinou jde o galerie více či méně improvizované, těžící z genia loci a velkorysosti průmyslových hal. Komplex holešovického centra současného umění DOX od architekta Ivana Kroupy do této řady nepatří. V jeho architektonickém řešení rozhodně o žádnou improvizaci nejde. DOX tvoří uzavřený blok původně tří budov na rohu ulic Poupětova a Osadní, okolní zástavba je převážně obytná, hned naproti stojí nový bytový dům. Zrekonstruované jsou zatím dvě z původních budov, které dříve sloužily jako kovoobráběcí dílny. Nejmenší ze srostlice budov, malý rohový domek, byl zakoupen teprve nedávno a je zatím v původním stavu.
Galerie je zvenčí více než nenápadná – když přicházíte Poupětovou ulicí, nasadí mimikry pečlivě zrestaurované historizující fasády dvoupatrového průmyslového objektu. Stačí však zvednout oči vzhůru, a je jasné, že tu něco nesedí. Vedle továrničky totiž stojí nenápadná, bíle omítnutá vertikální stavba, v níž je i jeden ze dvou vstupů do galerie. Když se k DOXu vydáte z druhé strany, Osadní ulicí, dojdete k velkým vratům, za nimiž vykukují stromy a budova s typickými průmyslovými okny, která jsou složena z obdélníkových tabulek v subtilních kovových rámech. Přes dvůr vydlážděný kočičími hlavami se dostanete k druhému vchodu do galerie.
Vyvážený slepenec
Objemově vychází blok víceméně z původních budov, na místě nízkého dvorního objektu vznikl tubus spojující obě hlavní křídla. V části přiléhající k Poupětově ulici je velký výstavní sál s galerií, na jeho střeše je pak rozlehlá terasa, která bude sloužit jako galerie pod širým nebem. I přesto, že právě tato část vypadá nejméně dotčená, nosná konstrukce je v podstatě zcela nová, ta původní neměla pro výstavní účely dostatečnou nosnost. Druhé, třípatrové křídlo skrývá kromě výstavního sálu i kavárnu s restaurací a v posledním patře pak velkorysé, shora osvětlené auditorium. Tady je zachována i původní konstrukce, jen ji bylo třeba trochu posílit.
Dominantou komplexu je obdélníková věž sousedící s výstavní halou. Slouží jako schodiště, ale zároveň v každém patře nabízí menší či větší výstavní prostor. Její korunou je poslední podlaží, které tvoří úchvatný, prosvětlený vertikální objem. Věž je také důležitým nosným prvkem – tři rampy spojující obě hlavní hmoty jsou vykonzolovány na vertikále věže. Tuto věž doplňují dvě menší obdélníkové věžičky vystupující z obou křídel. Díky nim může jednou dvůr připomínat i nádvoří malé středověké tvrze. Zatím má spíše tovární charakter – pobíhají tu zedníci v montérkách a parkují nákladní auta. Do celkového vyznění areálu však ještě zasáhne rekonstrukce rohového domku, který celý blok uzavře.
DOX je slepencem objemově, konstrukčně i funkčně dosti odlišných budov. Rozložité horizontální stavby střídá vertikála věže a šikmý spojovací tubus. Vedle původních typizovaných průmyslových oken je tu různice velkých i malých, nepravidelně umístěných oken nových. Přesto nevnímáme blok jako roztříštěný – je esteticky jednotný a jeho objemy, tvary, plochy i prázdná místa působí vyváženě a harmonicky. Každý nový pohled na dům nabízí jinou jednoduchou a zároveň silnou kompozici hmot a prázdna.
Co se týče materiálů, je Kroupa více než uměřený – téměř všechny fasády tvoří jednoduchá bílá omítka. Jediným dalším viditelným materiálem exteriéru je šedý plech, který tvoří krytinu spojovacího objektu a chrání také střešní světlíky. I z ulice je pak vidět volně ložená vzduchotechnika na střechách.
Koncentrace
Celý blok je hodně uzavřený do sebe, v nejlepším slova smyslu koncentrovaný. To je zřetelné i v interiérech – dům je nezávislým členitým organismem, který návštěvníkům nabízí nespočet možností, jak a kudy jím projít, nevnucuje žádnou předem danou trasu. Je to srostlice plná průchodů, ramp a schodišť, stejně jako pohledů a průhledů. Stavba je koncipována tak, aby se dívala sama na sebe – ostatně okna a terasy jsou v podstatě jedinými body, odkud si je možné celou stavbu postupně prohlédnout. Okna tak fungují jako vitríny s architektonickou expozicí, rámy na působivé architektonické pohledy.
Několik překvapivých setkání nabízí i interiér, především v nově postavených částech. Určitě se zastavíte hned u první rampy stoupající ke knihkupectví – dramatický detail zde odhaluje, že soustava tří svažitých ramp umístěných nad sebou, která spojuje oba trakty, je v podstatě zavěšená na věži. Zvenčí zdánlivě jednoduchý objem DOXu v sobě skrývá labyrint – při průchodu krčkem si nikdy nejste úplně jistí, ve kterém patře sousední budovy se ocitnete. Způsobují to jednak šikmé rampy, ale především blok s kavárnou, který je vůči okolním budovám o půl patra posunutý, v jakýchsi mezipatrech. Právě v bodech přechodu mezi jednotlivými spojenými objekty panuje lehké napětí. Architekt jako by se snažil, abychom si hranice mezi hmotami uvědomovali, a to nejen vizuálně, ale i motoricky – věž i poslepu poznáte podle extrémně prudkého schodiště, spojovací tubus zase po svažitých rampách, které nejsou v interiéru úplně obvyklé.
Na druhou stranu se Kroupa nijak nesnaží oddělovat nové stavební zásahy od původních budov, nechce rozlišit starou a novou vrstvu. Dokonce ani nijak zvlášť nevyužívá v Holešovicích tak populární industriální estetiku. Z průmyslové historie zůstala jen původní okna a ve velkém výstavním prostoru s galerií jednoduché ocelové sloupy. Ale i ty jsou natřené na bílo, žádná drsná ocel. V DOXu jde především o úplně základní kvality – prostor a světlo.
Pro umění
Kroupova galerie je přesně na té hraně, kdy nechává dostatek prostoru a svobody vystaveným dílům, ale zároveň neustupuje zcela do pozadí. Architektura o sobě na mnoha místech dává vědět, není to úplně čistá výstavní „white cube“. Výhodou DOXu bude v každém případě velká různorodost výstavních prostor, a to jak z hlediska velikosti, proporcí, tak přístupu světla. Nevýhodou, alespoň zatím, může být neexistence původně plánovaného systému pojízdných výstavních stěn ve velkém výstavním sále, vše se bude muset řešit pro každou výstavu zvlášť. Velmi vhodný prostor tu najdou rozměrné plastiky a instalace, které mohou být vystaveny i na horní terase. Z té mají určitě radost i obyvatelé okolních domů, kteří na ni uvidí ze svých oken a balkonů. V DOXu se počítá s přibližně 2500 metry čtverečními výstavní plochy plus 614 metrů terasy. Pro srovnání: Galerie Rudolfinum disponuje zhruba 1500 metry čtverečními výstavní plochy.
Při pohledu z ptačí perspektivy vynikne vůbec největší velkorysost nového galerijního areálu – tou je volný prostor, to, co mohlo, ale nebylo zastavěno. Uprostřed čilého stavebního ruchu, který žene všechny budovy do maximální povolené výšky a objemu, je díra DOXu velmi příjemným svobodným nadechnutím. A to jak díky stavebníkovi, tak jeho architektovi.
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
