Takaši Murakami
Denisa Kasl Kollmannová zahraniční výstava květen 2009
Na jedné akci se sejde šéfredaktorka časopisu Vogue Anna Wintourová, supermodelka Eva Herzigová a umělec Julian Schnabel. Dají si koktejl, poslechnou si vystoupení rapera Kanye Westa a odeberou se na slavnostní recepci. „A vážně si to prostírání můžeme odnést domů?“ ptají se hostesek v Louis Vuitton kostýmcích. „Ale jistě, to je dnešní dárek pro vás od Takašiho!“
Takaši Murakami, pětačtyřicetiletý japonský konceptuální umělec, tak loni otevřel svou retrospektivní výstavu v Los Angeles, nazvanou Copyright Murakami. Její repríza je nyní do konce května k vidění v Guggenheimově muzeu ve španělském Bilbau. Kurátor Paul Schimmel na ni vybral devadesát objektů – od třímetrového panó s kvítky krásenky, jež v japonské poezii symbolizuje příchod podzimu, přes blonďatou vyzývavou figurínu servírky v životní velikosti až po téměř šestimetrovou sochu Oválný Buddha, která je pokryta platinou.
U počátku této monumentální sochy stála z našeho pohledu „komerční“ inspirace. Byla jí zakázka Naoki Takizawy, hlavního designéra pro módní značky Isseye Miyakeho, který před deseti lety umělce požádal, aby vytvořil ikonickou postavu pro sérii triček, prodávaných slisovaná do tvaru malého vajíčka. Murakami tak začal vyvíjet svůj koncept Oválu. Spolupráce s módními tvůrci se mu zalíbila a v roce 2003 uvedl na trh svou první limitovanou kolekci kabelek pro Louis Vuitton, jehož béžový monogram vyvedl v jásajících růžových, zelených, žlutých a modrých odstínech. Kabelka zvedla obrat o 300 milionů dolarů a stala se nejvíc padělaným vzorem na světě. Murakamiho jméno si zapamatovali i ti, kdo o výtvarné umění nikdy nejevili zájem.
Od klasiky ke komiksu
Nic přitom zpočátku nenasvědčovalo, že by se ze syna taxikáře a ženy v domácnosti měl stát „japonský Warhol“. Přestože jeho rodiče pocházeli z typické japonské střední třídy, jak sebe nazývá 95 % obyvatel ostrovů, vystudoval Takaši nejprestižnější Tokijskou univerzitu výtvarného umění a hudby, kde získal doktorát v oboru nihonga, tedy ve stylu, který akcentuje japonské estetické prvky. Namísto nihonga, které mají jen velmi omezený počet příznivců i kupců, se ale začal brzy víc zajímat o to, čím Japonci skutečně žijí, o populární kresby v komiksovém stylu, tzv. manga, doslova rozmarné obrázky. Jejich vliv dnes prostupuje všechna vlákna japonského životního stylu, od mediální produkce až po reálné stylizace mladých lidí do kostýmů svých oblíbených hrdinů. Právě ti, kdo světu komiksů, počítačových her a jiných „úniků z reality“ propadli nejvíce, Murakamiho zajímají.
Není divu, příznivci manga a anime (tzn. zfilmovaná manga) se v Japonsku počítají na desetimiliony a odhaduje se, že až jeden milion Japonců se zcela odstřihl od ostatní společnosti. Svůj život tráví uzavřeni ve svém pokoji (tzv. hikikomori), pouze obklopeni svými modely postaviček, komiksy či virtuálními hrami. Otaku, tedy skalních fanoušků určitého popkulturního femonénu, je však mnohem víc. Jsou posedlí „tou svou“ postavičkou, seriálem či počítačovou hrou, jejíž vydání a artefakty pak skupují s fetišistickou posedlostí. Mezi dívkami vládne kultura kawai, tedy doslova roztomilosti. Příkladem může být i u nás známá postavička Hello Kitty, jež se nevztahuje k žádnému původnímu seriálu či příběhu, ale existuje pouze „sama o sobě“.
Jak koncepty kawai, tak otaku mají nezastupitelné místo v Murakamiho tvorbě. Západnímu divákovi může přijít skulptura Můj osamělý kovboj, dokonale zpracovaná komiksová postava masturbujícího chlapce, jehož ejakulát se vznáší v estetizujícím proudu kolem jeho těla, poněkud prvoplánově šokující, stejně jako fetišisticky dokonalá hypererotizovaná postava Slečny Ko2 (čti ko-ko). Není to však ani zdaleka tak šokující, interpretujeme-li je jako součást japonské erotické tvorby, ať již ve srovnání s milostným románem Příběh prince Gendžiho z 11. století, nebo s Hokusaiovými dřevoryty, zobrazujícími gejši ze století devatenáctého. Ostatně to byl právě Hokusai, jenž znovu do módy uvedl jméno „manga“, a jehož dříve populární a dostupné dřevoryty jsou dnes vysoce ceněným uměním.
Super-ploché
Murakami sám odkazuje k Hokusaiovi a k dalším japonským tradičním umělcům, zejména k výtvarné škole Kanó, jejíž historie sahá až do poloviny 15. století. Poté, co se vrátil ze stáže v New Yorku v roce 1994, začal si tuto současnou „japonskost“ vlastní kultury uvědomovat stále jasněji. Zkoumal, v čem je jeho rodná tradice specifická a které znaky jsou pro ni typické natolik, že přetrvávají staletí. Škola Kanó, jež je dnes považována za typicky japonské umění, přitom vycházela z čínských vzorů, jež považovala za esteticky nejcennější. Cílem nebylo vytvořit originální dílo, ale pouze variaci na osvědčené schéma, kde i malá změna či aktualizace nesla velký význam, jenž nemohl být rozluštěn bez znalosti kulturního kontextu. I v Murakamiho tvorbě se setkáváme s podobným přístupem.
Ve svých obrazech především pokračuje v typicky zploštělé, aperspektivní tradici zobrazování, pro niž razí pojmenování „superflat“, super-ploché. Podle Murakamiho je právě zploštělá perspektiva důkazem, že manga, anime a další artefatky současné popkultury mají být respektovány jako další článek v přirozeném vývoji japonské estetiky. Po druhé světové válce podle Murakamiho, ale i řady dalších japonských teoretiků, v komiksové a otaku-subkultuře sublimovala potlačená reakce na prohranou válku a hrůzy, které v Japoncích zanechala. Často uváděným příkladem je např. Astro Boy Osamu Tezuky, v originále postava chlapce-supermana s příznačným jménem Atom. Superflat je zároveň podle Murakamiho metaforou pro současnou postmoderní dobu, která vedle sebe staví jak původní obrazy, tak vyprázdněné mediální image (v podstatě Baudrillardova simulakra).
Umělec obchodník
V japonské (potažmo asijské) kultuře se navíc setkáváme s interkulturně odlišným konceptem duševního vlastnictví. Dílo vlastnoručně vytvořené samotným umělcem a práce jeho žáků či asistentů vzniklé pod mistrovým přísným dohledem jsou kladeny naroveň. V tomto ohledu Japonsko nezná originálu a kopie, a Murakami si sám po vzoru středověkých komunit vytvořil vlastní dílnu, která se v současnosti rozrostla až na sedmdesát zaměstnanců – padesát v Tokiu a dvacet v New Yorku. „Abych ušetřil za dopravu,“ jak sám říká. Asistenti vytvářejí Murakamiho sochy a obrazy, animují jeho filmy nebo se věnují vlastní tvorbě. Dokonalá kvalita zpracování je však nezbytná, což opět reflektuje japonskou tradici monocukuri, ruční, dokonalé tvorby výrobků, které tím získávají otisk svého mistra-tvůrce.
Murakami je zároveň velmi dobrým byznysmenem. Slova umělec a obchodník se podle něj nevylučují, právě naopak. Za jeho odklonem od úzkého světa nihonga nebyl ale jen sen stát se slavným, jako spíše touha proniknout do života i těch nejobyčejnějších lidí, dostat se do jejich myslí přímo doma v obýváku. Jeho umělecká manufaktura Kaikai Kiki proto produkuje také Murakami merchandising – trička, přívěsky, hračky, reprodukce, nádobí či jídelní hůlky. „Když Jeff Koons dal svůj rám na plakát basketbalové hvězdy, nebo Warhol začal dělat obrazy z dolarových bankovek, byla to skvělá věc, naprosto transparentní způsob, jak se na své reputaci napakovat,“ říká Murakami. „A právě proto, že to bylo tak upřímné, tak to podle mě zvítězilo. Lidé mají potíže s vyjádřením svých opravdu upřímných vášní. Andy Warhol s tím problém neměl, proto je to podle mě vynikající umělec – byl naprosto upřímný.“
O tom, zda ve své vstřícnosti vůči světu módy a komerce Murakami nezašel až příliš daleko (po úspěšné sezóně s barevnými logy pro Louis Vuitton začal navrhovat další a další motivy – sakurové kvítky, třešničky či květinové smajlíky, nebo nechal vytvořit plátno, pokryté celé logy firmy), ale občas pochybují i umělcovi příznivci. „Kdyby skončil u té kabelky, bylo by to perfektní zakončení jedné etapy jeho kariéry. Jenže on sám se najednou stal superplochým,“ nechal se před časem slyšet jeho losangeleský galerista Tim Blum.
© Murakami
místo: Guggenheim Museum, Bilbao
kurátor: Paul Schimmel
termín: 17. 2. – 31. 5. 2009
www.guggenheim-bilbao.es
Stát se pouhým okem
Denisa Kasl Kollmannová k věci březen 2007
Kurátor výstavy japonského fotografa Shomeie Tomatsua, která je do půlky dubna k vidění v Galerii Rudolfinum, je sám též uznávaným fotografem. Leo Rubinfien se narodil v roce 1953 v Chicagu a vystudoval univerzitu v Yale. Část dětství však prožil v Japonsku, kde jeho otec řadu let...
Výstava jako produkt
Denisa Kasl Kollmannová k věci květen 2012
Rembrandt & Co. z pohledu marketingu / Marketingový tah, jedno velké PR, Gambrinus Rembrandt, úklid depozitáře… Málokdy se stane, aby pět let připravovaná výstava byla v médiích označena za podvod na návštěvnících. Tuto reakci však nelze přejít jen žehráním na nedostatek...
Neo Rauch
Denisa Kasl Kollmannová výstava květen 2007
Dobře prodaná ostalgie / Od 10. května do 8. srpna uvede Galerie Rudolfinum rozsáhlou monografickou výstavu německého malíře Neo Raucha. Jedná se o zmenšenou verzi jeho dosud největší samostatné výstavy, která se konala na přelomu loňského a letošního roku ve Wolfsburgu. Rauch...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
