Tečka za paneláky?
Hubert Guzik výstava březen 2018
O výstavách Bydliště: panelové sídliště a Paneland / Uměleckohistorická syntéza dějin hromadné bytové výstavby za reálného socialismu je tu. Čekali jsme na ni déle než východní Němci či Poláci. K čemu nám však kánon nejlepších sídlišť může posloužit dnes, čtvrtstoletí po ukončení výstavby paneláků?
„Všudypřítomný beton, s texturou lejna a barvou rozkopnutého hrobu. Ach, celá ta krátkozraká sebranka – Corbusier, Mondrian, Gropius – co zmrzačila svět víc, než kdy zmohla nějaká Luftwaffe!“ Tento snad vůbec nejpřísnější odsudek moderní architektury vyslovil ruský básník, nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij (esej Flight from Byzantium). Pět let nato, v únoru 1990, v podobném duchu hovořil poslední prezident ČSSR Václav Havel v projevu k výročí únorového převratu: „Zbořili jsme nebo nechali zchátrat krásná města a vesnice, tento skvělý kulturní odkaz desítek generací. Místo nich jsme pokryli naši vlast jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály.“ A skutečně – sídliště byla dlouho považovaná za kolaps architektury, ne-li přímo architektonický zločin. Jevila se jako myšlenkové poblouznění, jehož výsledek by bylo nejlepší zbourat po vzoru amerického sídliště Pruitt Igoe či bezejmenných domů ve smršťujících se městech bývalé NDR. V raných českých 90. letech se o panelácích hovořilo zpravidla jako o vředech na zdravé měšťanské tkáni města. Pokud se o nich hovořilo vůbec.
Rostislav Švácha, dnes odborný garant výzkumného projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí realizovaného pod křídly pražského Uměleckoprůmyslového muzea, už v roce 2000 poskytl Petru Volfovi z Reflexu rozhovor s výmluvným názvem Ze sídliště neodejdu. Říkal v něm, že bydlení v pražských Modřanech bere jako součást svého občanského postoje. Zdůrazňoval, že je nutné vyvíjet úsilí, abychom na sídlištích udrželi různorodou sociální skladbu obyvatel, to paradoxně kladné dědictví minulého režimu. Upozornil i na to, co si už tehdy uvědomovali aspoň někteří architekti – například Josef Pleskot či Ladislav Lábus –, že hranoly paneláků jsou sice abstraktně syrové, sídliště však mohou tvořit přívětivé bydliště „v zeleni“, „v parku“, s dobrou dopravní dostupností a občanskou vybaveností. Trvalo nicméně ještě několik let, než se panelákům dostalo systematičtější uměleckohistorické pozornosti, a to vesměs od příslušníků generace Husákových dětí. V roce 2007 se tématu chopil tým z VŠUP pod vedením Lady Hubatové-Vackové a Cyrila Říhy. Paralelně se sídlištím věnovali absolventi humanitních oborů – Eva Novotná, Martin Strakoš či Lucie Skřivánková. V roce 2011 zlínskou genezi české prefabrikované výstavby rozkryla americká historička Kimberly Elman Zarecor.
Co vidíme
O sídlištích toho už nyní víme vlastně hodně, a dozrál tedy čas syntézy. O tu se dnes pokoušejí dvě výstavy – Bydliště: panelové sídliště: Plány, realizace, bydlení 1945–89 v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu a Paneland: největší československý experiment v Moravské galerii v Brně. Obě se postavily proti setrvačnému stereotypu, který od 90. let začal česká sídliště ztotožňovat s Chánovem a Mojžířem a který ze systémových problémů popřevratové ekonomiky začal obviňovat socialistickou hromadnou bytovou výstavbu. Ani v Praze, ani v Brně tak nenajdeme kuriozity typu celopanelákové vesnice Rovná na Sokolovsku, která sice z hlediska normativů splňovala vlastně všechny požadavky na kvalitní obytný prostor, ale neobstála ani v době řízené ekonomiky, ani po revoluci, kdy se vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí a financí na nutné opravy dlouhodobě potácí na kraji entropie.
Pražský tým pod vedením Lucie Skřivánkové prozkoumal 73 sídlištních celků a vytipoval ty architektonicky či kompozičně nejhodnotnější. Vedle těch, jejichž kvality jsme už tak nějak tušili, tedy pražské Invalidovny, brněnské Lesné či kladenské Sítné, najdeme na výstavě i jiné, méně očividné, nicméně pozoruhodné příklady, třeba přestavbu centra Mladé Boleslavi, realizovanou pod vedením architekta Osvalda Döberta. Autory zajímala disparita mezi původními návrhy a realizační šedí, zajímaly je ekonomické a technologické mechanismy, které v řadě případů, zejména v 70. a 80. letech, vydláždily cestu mezi dobrými úmysly a „peklem“ stále nedokončených obytných souborů, ochuzených o unikátní architektonické prvky či urbanistická řešení. Zajímala je také občanská vybavenost: školy, kulturní domy či nákupní centra, jež z obytných okrsků měly vytvořit uživatelsky přívětivé celky a ve kterých se snáz než v samotných domech dařilo realizovat skutečnou architekturu.
V Praze postupovali vlastně klasickým uměleckohistorickým způsobem – vyhledali, popsali, vyhodnotili a dnes publiku představují to nejlepší ze socialistické hromadné bytové výstavby. V UPM tak vidíme ukázkový zdařilý pokus o muzealizaci nedávné minulosti. Pokus o jakési povýšení toho nejlepšího z českých paneláků, jejich přeřazení z dějin každodennosti do dějin architektury. Tomu slouží také chronologicko-problémová periodizace výstavy, která se snaží vyvážit hlavní architektonické, stavební a ekonomicko-politické aspekty vývoje sídlišť. Nástrojem muzealizace je zde také prvotřídní – místy až opulentní, místy naopak jemná či hravá – architektura výstavy. Jeden příklad za všechny: vysoce kvalitní snímky pražských Ďáblic od fotografa Pražského projektového ústavu Zdeňka Voženílka, objevené v rodinné pozůstalosti a zpracované kurátorkou výstavy Marianou Kubištovou, ohromují v kongeniální výstavní instalaci Tomáše Džadoně. Autor grafického řešení Štěpán Malovec umně navozuje subtilní retro atmosféru pomocí použitého písma a dobových fotografií vyskládaných do jakýchsi fiktivních pohlednic, vhodně přizpůsobených jednotlivým historickým sekcím. A občas kunsthistorici, architekt a grafik z onoho nafouknutého muzejního balonu malinko upouštějí – to když je citace o nutnosti zohledňovat skutečné lidské potřeby na typizovaných sídlištích vylepená zlatými písmeny anebo když pod snímky z výstavby zlínského paneláku G 40 najdeme fiktivní heslo „Mámo, maso namel, táto, vyrob panel!“, které zprvu pobaví, ale pak připomene, jak setrvačné bylo genderové rozdělení společenských rolí navzdory hlásanému zrovnoprávnění během reálného socialismu.
Zatímco jádrem pražské výstavy je chronologie domů a sídlištních celků, kurátorský koncept brněnské výstavy o „největším československém experimentu“ se snaží popsat něco, co sám označuje jako „panelákovou kulturu“. „Panelové sídliště bylo natolik odlišné od všeho, co se do té doby postavilo,“ čteme na úvodním posteru brněnské výstavy, „že hledáním klíče, jak v nové bytové výstavbě vytvořit kvalitní, příjemné místo k životu, se zabývali specialisté, architekti, urbanisté, výrobci, sociologové, psychologové, ale především samotní obyvatelé panelových sídlišť. (…) Provázanost výstavby a následného zabydlování nových bytů vytvořila svébytný projev, který začal být označován termínem paneláková kultura. Vytvořil se životní styl, který vyplýval ze všech pozitivních a negativních specifik spojených s bydlením v panelových domech.“
Jak si správně povšiml kurátor brněnské expozice Rostislav Koryčánek, ona paneláková kultura krystalizuje v průběhu Husákovy prosperity 70. a následné stagnace 80. let, a tak se výstava po informativní úvodní části soustřeďuje právě na toto období. Neznamená to pochopitelně, že bychom v Brně – stejně jako v Praze – nenašli rozsáhlejší exkurzy do geneze a variant stavební technologie či urbanisticko-kompozičních schémat. Jádrem brněnské výstavy se ale stává spíše dobová interiérová tvorba (v čele se všudypřítomným Universalem), život na sídlištích či konečně průnik masových médií do sídlištního života a jeho zpětný mediální odraz, například v hraném filmu.
Co nevidíme
Paneláky posuzované měřítkem, které na hromadnou bytovou výstavbu používali její otcové-zakladatelé, obstojí. Ty vybrané na pražskou výstavu skutečně tvoří crème de la crème středoevropského socmodernismu: dodnes těží z výborné dopravní infrastruktury a občanské vybavenosti nesrovnatelné s novými developerskými projekty, vnitřní dispozice bytů jsou promyšlené a architektonické ztvárnění často překvapivě kreativní. Zdálo by se, že minimum se aspoň na některých československých sídlištích skutečně stalo maximem, jak si to kdysi přál Karel Teige.
Současnost však přesto skřípá. A asi proto na obou výstavách – byť pokaždé jinak – dnešek zásadně chybí. Pražská výstava se ve svém objektivizujícím periodizačním přístupu současnosti vědomě vyhýbá – spokojí se s výstavkou recentních, vesměs uměleckohistorických publikací pojednávajících o tomto tématu a s malými snímky zateplených či jinak „zhumanizovaných“ paneláků. Jelikož nehovoří o „panelákovém životním slohu“, nezmiňuje se ani o jeho dnešních reziduích, respektive zmiňuje se o nich jen okrajově: jen v jednom kusu sektorového nábytku objeví divák anonymní výrobky dobového rukodíla: dřevěnou volavku, broušené sklo a kovoplastický svícen. Brněnská výstava se pomocí řady dnešních uměleckých artefaktů a instalací s panelákovou tematikou či například skrze téma „humanizace“ sídlišť snaží být aktuálnější. I zde je ovšem dnešek jen útržkovitě nahozený.
Tím, co na obou výstavách postrádám snad nejzásadněji, je vykreslení té „periody historického vývoje“, kdy se reálný socialismus překlápěl do období snu o poctivém německém kapitalismu, snu, z něhož nás probudily můry transformace. Konec „největšího československého experimentu“ se podle obou výstav udál jakoby sám, aniž by za ním stála vědomá politická rozhodnutí a vznešená rétorika „návratu k normalitě“, „do Evropy“ a k měšťanským hodnotám. Není dokonce ani jasné, kdy vlastně končí výstavba toho, co oba týmy učinily jádrem svého zkoumání. Je to rok 1989, jak naznačuje název pražské výstavy? Až pátráním v dokumentech lze zjistit, že se paneláky stavěly přinejmenším až do roku 1993. Jenže ani pak se změna neudála přes noc. Sektorový Universal, tak populární v panelákových bytech a na tolika místech vytvářející rámec brněnské výstavy, nebyl přece trabantem pohozeným v pražské ulici na sklonku léta 1989. Kdy a jak jsme tedy opustili reálný panelákový socialismus?
Zkusme si to vybavit. Už na normalizačních sídlištích bujely kutilské výzdoby a předělávky. Na stěnách lodžií vykukovaly zpoza starých skříněk a kol podomácku nakreslené postavičky z dětských seriálů a vzpíraly se oné tak často skloňované – a přece skutečné, protože všeobecně jako šeď vnímané – šedi paneláků. Ony lodžie vyvolávaly u socmodernistických architektů bolest hlavy. A snad proto také obě výstavy s panelákovými interiéry a životním slohem jejich obyvatel zacházejí překvapivě sterilně – a to i přesto, že ukazují špičkový bytový design (v Praze) či standardní výrobky pro domácnost (v Brně). Na obou výstavách chybějí dětské pokoje vytapetované fotkami hvězd západního šoubyznysu (v Praze je plakát s Antonínem Panenkou), s obaly od západních čokolád a cigaret, se třpytivými zlomky Západu. To bezhlavé sběratelství lze snad vyčíst pouze z instalace Maxima Velčovského, který v Brně ukazuje levné lisované sklo sestavené do podoby panelového sídliště. Popravdě se ale neumím ubránit dojmu, že umělec působí v tomto živelném světě minulosti jako cizí těleso a jeho práce nedokázala vystihnout rozkol mezi dvěma podobami modernizace pozdního Československa: tou sklerotickou reálně socialistickou a tou dynamickou, kde aspirace byly vždy daleko před možnostmi. Na podrobnou zprávu o tom, že se v panelových kulisách toužilo po západním lifestylu, v 80. letech ztělesněném videopřehrávačem a časopisem Burda, na žádné z výstav nenarazíme. Profesionální uměleckohistorický popis paneláků jako by nešel dohromady s jejich žitou realitou.
A přitom nenastavíme-li zrcadlo každodennosti skomírajícího socialismu, nedokážeme pochopit ani to, s jakým stigmatem se sídliště potýkají po sametu. Nepochopíme dle mého soudu například jedno z nejdiskutovanějších sídlištních témat – zateplování, kterému je v Brně věnovaná celá zajímavá sekce, vypointovaná dokumentací projektu Kateřiny Šedé Každej pes jiná ves. Není nakonec ona „pastelóza“ – jak se tomuto bujení barevného polystyrenu na sídlištích přezdívá v polštině – přirozeným pokračováním kutilské individuality éry normalizace? A není – budeme-li možná provokativní – předchůdcem oné pastelózy také celá série projektů, které se ke sklonku 80. let objevily na výstavách Urbanity a které byly nejen, jak píší v Praze, „ironickým komentářem“ a „vážnou úvahou nad hodnotou tradičního města“, ale také hlasitým voláním architektonických elévů po autorské individualitě? (Nutno podotknout, že v Brně obě chronologicky řazené sekce – ta věnovaná Urbanitě a ta zasvěcená „humanizaci“ a zateplování – sousedí).
Ústředním exponátem brněnské výstavy učinil Rostislav Koryčánek rekonstrukci Husákova 3+1 v životní velikosti, kterou před deseti lety vystavila galerie VŠUP. Tehdy šlo o zjevení: šlo nejen o první generační vystoupení na téma paneláků, ale také snad o rekonstrukci jakéhosi ideálního dětství autorů výstavy. V dodnes výjimečném katalogu Husákovo 3+1 Lada Hubatová-Vacková v názvu svého příspěvku o interiérech panelákových bytů použila obrat „zrna i plevy“. Uvědomovala si dobře, že rekonstrukce, kterou se svými studenty tehdy vytvořila, se v něčem podobá gotickým katedrálám Emmanuela Vilollet-le-Duca. Že nebyla žitou realitou. Proto také ve svém textu zmínila výzkum Ústavu bytové a oděvní kultury, provedený na stovce pražských sídlištních bytů, který diagnostikoval, že se folklor panelákového bytu zásadně liší od představ socmodernistických architektů. Že panelákové byty jsou sice uniformní, ale nic v nich není tak, jak bylo zamýšleno. Že v promyšlených interiérech „naši pracující“ nashromáždili podivné sbírky věcí vypovídající o jejich nenaplněných ambicích. O tom se z dnešních výstav bohužel nedozvídáme – pokud nebudeme velice soustředěně číst mezi řádky učesaně nekonformní instalace brněnské výstavy (opět od Tomáše Džadoně), kde sektorový nábytek ve skutečnosti není sektorovým nábytkem, ale dětskou prolézačkou.
Prezentace stejného celku Husákova 3+1 v Moravské galerii dnes vyvolává rozpaky a nechtěný dojem, že se za poslední dekádu v uvažování stejné generace kunsthistoriků nic nezměnilo. Jako bychom (sám náležím k této kunsthistorické generaci) se za celý kýč „raných devadesátek“ vlastně styděli, jako bychom si nechtěli připustit, že se nám paneláky kdysi možná až tak nelíbily a teprve rozumově si k nim dnes opět budujeme vztah. Jako bychom si nechtěli připustit, že jsme k naší minulosti „ztratili návod“ mnohem dříve, než si to myslíme, a že trhliny na ní byly patrné už v době normalizace – a to navzdory výsledkům sociologických průzkumů Jiřího Musila, které se snažily dokázat, že jsou „naši pracující“ na normalizačních sídlištích spokojenější než ve staré zástavbě (čemuž pražská výstava věnovala zvláštní vitrínu). A jako bychom radši než na vlastní žitou zkušenost pamatovali na poetickou nahodilost, špínu, na absurdity a banality sídlištního života na černobílých snímcích Jaromíra Čejky, Pavla Štechy a dalších velikánů dokumentární fotografie z okruhu FAMU. Ideální rekonstrukce a poetika sídlištních nocleháren nám ale stěží umožní si přiznat, že už tehdy jsme chtěli víc.
Nepochopitelné opomenutí konzumního snu sídlištního everymana lze ilustrovat tou sekcí brněnské výstavy, která se věnuje jednomu z dobových populárních lifestylových magazínů – časopisu Domov. Dozvíme se, že šlo o nedostatkový titul a že dvouměsíčník mj. „obeznamoval čtenáře s aktuálními trendy v zahraničí“ a „dával obrys a obsah také panelákové kultuře“. Co si ale představit pod těmito hrubě nahozenými hesly? Nebyl to náhodou právě Domov, který rafinovaně podvracel panelákovou kulturu? Západní designeři – Joe Colombo, Dieter Rams a mnozí další, samozřejmě tak neadekvátní v prostředí Československa – prezentování v Domově efektními snímky převzatými ze zahraničního tisku působili, že se každý další sešit stával katalogem nesplnitelných přání a popřením stále nedokončených sídlišť. V čísle Domova z roku 1970 najdeme článek Soukromý život Salvadora Dalího a v dalších sešitech a ročnících nejen byty obyčejného Nováka, ale také, a možná především, rafinované pracovny dobové „creative class“ a obýváky „celebrit“.
Panelákové sídliště – jak tvrdil architekt Karel Honzík – nemělo být pouhým výsledkem ekonomické kalkulace a technologických možností. Mělo také samo o sobě modelovat představy a tužby společnosti, pomoct jí vykročit do „říše svobody“, svobodné od lpění na hmotných statcích a výstřednostech módy. Zatímco zejména pražská výstava detailně popisuje onen raný příslib avantgardy – zajištění minimálního obytného standardu pro všechny pomocí typizace a industrializace stavebnictví –, tak po tom, jak okázale onen příslib zkrachoval, se neptají ani v Praze, ani v Brně.
Právo na bydlení
Socmodernismus přetrvával do raných 90. let. To samozřejmě nebylo následkem nějaké estetické volby, ale politického rozhodnutí a ekonomické setrvačnosti. „Ve výstavě Paneland vnímáme politické předpoklady pro rozšíření panelové výstavby u nás jako fakt, který se nesnažíme nijak dále tematizovat“ – dočteme se proto s nemalým překvapením v úvodním posteru výstavy, která se zabývá právě obdobím sklerotického socmodernismu. „Více než příčiny masivního uplatnění průmyslové výroby bytů nás zajímají důsledky, které tato stavební technologie v případě Československa přinesla.“ Pravdu má ale kritik Ladislav Zikmund-Lender, který ve své recenzi na Artalk.cz brněnské výstavě vytkl, že je bez politického kontextu bezzubá: „Zatímco se však autorský kolektiv zabývá vším možným, co s paneláky souvisí, odpověď na stěžejní otázku, tedy zda panelová sídliště dokázala, či nedokázala reagovat na společenskou a politickou objednávku ubytování pracujících mas, je poněkud mlhavá. (…) Bez statistických čísel to bohužel nejde.“ Lépe si s kronikou politického vývoje poradila pražská výstava. Autoři zde zdůraznili například jistou decentralizaci rozhodovacích procesů v počátcích 60. let či usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa K řešení bytového problému do roku 1970. Ani v Praze však politicky nepohodlné otázky nezazněly.
Připomeňme tedy nepohodlnou statistiku. Ne tu o třetině Čechů bydlících na sídlištích, na niž se odvolávají autoři obou výstav (na sídlištích bydlí také třetina Poláků a je dost pravděpodobné, že také třetina Maďarů či třeba Litevců), ale statistiku hrozivého pádu obytné výstavby: v roce 1989 bylo podle dat Českého statistického úřadu na území dnešní ČR dokončeno 55 tisíc bytů, v roce 1995 pouhých 13 tisíc. Jako by se zemí prohnala další světová válka. Připomeňme, že v posledním roce prosperity, roce 2009, se v ČR postavilo 38,5 tisíce bytů. Připomeňme také, že po polovině devadesátých let z ČR prakticky vymizela družstevní forma výstavby. A zacitujme závěr textu, jejž na brněnské výstavě autoři věnovali typovým panelovým soustavám: „S ohledem na všechna negativa, která panelová výstavba přinášela, bylo po sametové revoluci od dalšího vývoje zcela upuštěno a počátkem 90. let se pouze dokončovaly rozestavěné projekty“. O která negativa vlastně jde, se už nicméně nedozvídáme. Kdo chce vědět, jak to bylo doopravdy s ukončením „největšího československého experimentu“, bude muset návštěvu obou výstav doplnit samostudiem dokumentu Státní bytová politika České republiky, jejž České národní radě předložil v roce 1991 tehdejší premiér Petr Pithart. Čteme v něm: „Prostředky, vyčleněné ze státního rozpočtu do dokončení systému komplexní bytové výstavby, umožňují pokračovat pouze ve výstavbě a dokončení objektů, které jsou ve vyšších technologických stupních rozestavěnosti. Bude docházet k útlumu, případně zastavení výstavby finančně nezabezpečených staveb (event. jejich částí) s dopadem do smluvních vztahů.“ A dále: „Navrhovaná opatření pro dokončení současné investiční kategorie komplexní bytové výstavby a rozestavěné družstevní bytové výstavby vycházejí z předpokládaných možností čs. ekonomiky v letech 1991–1993. (…) Nejedná se o konzervování dosavadního systému komplexní bytové výstavby, ale o vytvoření nezbytných podmínek pro překlenutí přechodného období bez větších hospodářských ztrát do doby schválení a praktického uplatnění nových pravidel tržní ekonomiky v rozvoji bydlení a fungující samosprávy obcí.“
Zásadním problémem, který se na žádné výstavě explicite neobjevil, se jeví otázka práva na bydlení. Toho práva, které, jak správně naznačuje pražská výstava, leželo u základu avantgardního uvažování o obytné architektuře. A toho práva, které socialistický stát svým neohrabaným a často i bezohledným způsobem uskutečňoval právě v podobě sídlišť. Obávám se, že jen z tohoto pohledu má recentní zájem o paneláky šanci být něčím víc než jen divácky atraktivním panoptikem, impulzem k posílení lokálního „sídlištního patriotismu“ či vskutku úctyhodným pokusem o vykreslení uměleckohistorického kánonu, který následně poslouží fundovanému rozhodnutí o památkářské ochraně – mimochodem v případě některých sídlišť skutečně velice žádoucí.
Že lze téma panelových sídlišť uchopit politicky, dokazují první vlaštovky, například kniha Markéty Mráčkové, Barbory Šimonové a Viktora Vejvody Legenda o sídlišti, která mimořádně dobře ilustruje právo obyvatele na jeho vlastní sídliště. Nikoliv jen panelákový byt, ale sídliště jako celek veřejného prostoru. A odtud už je jen krok k otázce práva na bydlení a práva na vlastnictví obytného fondu. Ptejme se tedy, kde je na obou výstavách aspoň jeden dekret na byt? Kde je tabulka nájmů? Kde jsou doklady o splácení anuity a o nedávném převodu do osobního vlastnictví? Naaranžované například tak, jak jsme to mohli vidět před třemi lety na varšavské výstavě Spór o odbudowę [Spor o obnovu], kterou pořádaly Muzeum Sztuki Nowoczesnej a Muzeum Warszawy. Kde je dnešní smlouva na čtyřmilionovou hypotéku na panelákový byt s umakartovým jádrem? Hypotéku, která je přece stejnou generační zkušeností Husákových dětí jako hry u klepadla na koberce, a jejíž třicetiletá perspektiva si v ničem nezadává s délkou výstavby největších českých panelových sídlišť. Problémem je to, že zatímco aktuální česká debata o sociálním bydlení a komunální výstavbě už zaujala některé architekty, mezi historiky nejnovější architektury zatím, zdá se, výrazněji nerezonuje. A proto je škoda, že pražský autorský tým na výstavě nevytěžil výsledky spolupráce s demografy a urbánními sociology, kteří se spolupodíleli na grantovém projektu, a ponechal jejich základní výstupy pouze v tištěné podobě v doprovodných publikacích.
Jestli byla výstavba panelových sídlišť skutečně doktorem Jekyllem, který se dnes převtělil v hypotečního pana Hydea, jak by se tedy mohlo zdát, stále přesně nevíme. Mohlo to také být obráceně: mnohá sídliště skutečně bezohledně ničila ona havlovská „krásná města a vesnice“. Za velký klad pražské výstavy považuji, že se rozsáhleji věnovala problému normalizačních asanací starých městských čtvrtí. Jistě, nostalgie je mocný pán – a malebnost struktury pražského Žižkova, představená na snímcích Kamila Warthy, a dojemnost osudů násilně „asanovaných“ lidí, ukázaná na snímcích od Iren Stehli, zde může zastírat nepohodlná, komunistickou propagandou tak silně zdůrazňovaná fakta: že šlo o semeniště chudoby a sanitární katastrofu. A jistě: asanace byly nejenom velkou ztrátou z uměleckohistorického pohledu, ale hlavně pars pro toto režimní pomsty na bývalém soukromém vlastnictví, pomsty o to primitivnější, že historickou zástavbu nahradily „ty nejbanálnější panelové domy“, které „působí v těsné blízkosti historických center jako monotónní novodobé hradby“. Zároveň ovšem paneláky na Žižkově nebyly nějakým karnevalem, ludickým nabouráním norem, kde se chudina na chvíli vtírá do centra, ale vyjádřením do krajnosti dovedeného principiálního přístupu k chápání centra a periferie, dodnes vlastního levicovému uvažování o městě, kde je město – aspoň v deklarativní rovině – majetkem lidu. Toto bychom měli mít na paměti pokaždé, když se nám dnes nedaří balancovat mezi soukromým a veřejným zájmem.
Když v roce 1985 Rostislav Švácha vydal knihu Od moderny k funkcionalismu, skutečně inspirativní v ní nebyla nautická okénka v bílých objemech plujících pod sluncem české avantgardy, ale uchopení architektury jako politického tématu, zdůraznění toho, jak silně sociální a ideologické bylo uvažování jejích představitelů. Dnes, kdy je funkcionalismus často pouhou slupkou nové luxusní (či rádoby luxusní) výstavby, je nutno hledat sociální rozměr architektury v pohrobcích funkcionalismu – šedých panelových sídlištích. Je nutno vybírat ze stovek obytných souborů ty architektonicky nejkvalitnější, ale také nahlas mluvit o tom, proč vznikly a proč jsou stigmatizovány. Zdá se mi, že zejména pražská výstava, svou povahou tak akademická, nám v této budoucí diskusi přece jen pomůže nacházet ty správné argumenty.
Zas tak moderní jsme nebyli
Hubert Guzik architekura březen 2023
Loni v prosinci otevřela Národní galerie expozici s názvem Architektura všem. Deklarovanou ambicí kurátorského týmu pod vedením Heleny Huber-Doudové bylo vykreslit českou výstavbu let 1956–1989 na pozadí dobového životního slohu. Kdo by ovšem čekal vrstevnatý obraz prolínání...
Leopold Bauer
Hubert Guzik architektura září 2015
Monografie věnovaná jedinému umělci není snadný žánr. Vždy totiž balancuje mezi lacinou vie romancée na jedné straně a odosobněným akademickým pojednáním na straně druhé. Renomovaný historik architektury Jindřich Vybíral, jenž se dílu architekta Leopolda Bauera věnuje již...
Rafanská retrospektiva
Viktor Čech výstava červenec 2021
U příležitosti dvacátého výročí založení skupiny Rafani probíhá v Moravské galerii od loňského roku „retrospektiva“ v několika kapitolách. Jednotlivé díly aktualizují projekty a témata z dosavadní historie uskupení, jehož personální obsazení se za dvě desetiletí...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
