Tereza Fišerová

Anežka Bartlová portfolio říjen 2016

Mladá autorka cíleně pracuje s reakcemi publika. Do některých děl se můžete schovat, jiná naopak musíte odhalit.

Na videu se dívka v černém opakovaně rozebíhá proti vysoké konkávně prohnuté rampě a snaží se ji zdolat. Dosáhnout až na vrchol v asi pětimetrové výšce se jí ale nedaří, přesto to se sisyfovským úsilím znova a znova zkouší, až má lokty odřené do krve (Vystoupení, 2010).

Tereza Fišerová ve svých „školních“ dílech často pracovala s principem hry. Impulz změny stavu objektu – pohyb, který je naplněním funkce – vycházel zevnitř. Tak například červená kukaň s názvem Overal (2012) čeká na toho, kdo se do ní bude chtít zakuklit tak, že sám sice nic neuvidí (bude schovaný vevnitř), zato ostatní jej budou hledat. Dílo vlastně představuje absurdně doslovnou pomůcku pro hru na schovávanou. Umělkyně k tomu říká, že tato díla vymýšlela především sama pro sebe, což je ostatně typické právě pro její práce z doby bakalářského studia na plzeňské Fakultě umění a designu v ateliéru Adély Matasové (2008–2011) i magisterského studia v ateliéru supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (2011–2013). Všechny zároveň obsahují jakýsi lehce absurdní moment, nabídnutý divákům s vážnou tváří jako možnost či účel. Naplnění ale často zůstává neuskutečnitelné anebo využití možnosti aktivního zapojení cíleně neuspokojuje naši touhu a zvědavost. Příkladem může být obalený sloup (Hug me or hit me, 2011) v prostoru galerie Sýpka v Klatovech. Jako by Fišerová upozorňovala na to, že umění nemůže naše problémy vyřešit, může na ně ale upozornit a pomoci nám vybít občasný přetlak.

Jednou z možných reakcí  na krizové stavy je potřeba schovat se, kterou umělkyně vtělila do objektu What you see I do not see (2012). Šlo o látkovou ohrádku pro jednu osobu, kterou mohl návštěvník sám kolem sebe zatahovat a vytahovat. Vystavena byla v DOXu na přehlídce Zóna v pohybu, která byla poctou Adéle Matasové.

Přesun na VŠUP do supermediálního ateliéru Federika Diaze byl pro další práci Fišerové podstatný. „Naučila jsem se tam pracovat víc technicky i používat technologie a zapojovat je do umění. Měli jsme třeba volitelné kurzy na katedře nových médií na ČVUT. Dodnes s nimi občas spolupracuju,“ říká k tomu. Naráží přitom i na techniku, která umožnila vytvořit performanci, během níž Fišerová křikem roztáčela kdesi na půdě zavěšené obruče (Neruš mé kruhy, 2012) – čím víc křiku, tím vyšší otáčky. Během studií u Diaze ji začala zajímat také samotná média, jejich možnosti a naše reakce na ně.

Odraz konkrétního světa kolem v ploše zrcadla se v klauzurních projektech studentů uměleckých škol vyskytuje relativně často, instalací Paralelní vesmír (GHMP, 2015) Fišerová přesto dokázala motiv osobitě uchopit. Zdánlivě jednoduchá reflexní plocha odrážela diváka, jak v reálné velikosti, tak i o kousek dál posunutého – vznikl tak intimní prostor, v němž bylo možné se vidět jen při čelním pohledu. Snaha zafixovat alternativní realitu v odrazu vedla nutně k pořízení selfie fotografie. Situování diváka do pozice diváka zde bylo součástí hry.

Za zmínku stojí také dílo Fišerové vystavené na jednom ze dvou zastavení projektu Better Ideas for Life (Ausstellungsraum Klingental; Karlin Studios Praha 2016), který byl založený na diskuzi a spolupráci umělců ze Švýcarska i Česka bez obvyklého zaštítění postavou kurátora. Fišerová švýcarskému publiku odvážně nabídla jen vypnutý projektor. Dílo mohli návštěvníci vidět jen na základě osobní žádosti, po které jim umělkyně poslala zpět do galerie speciálně na jméno vystavenou kopii videa. Podle jejích slov práce testovala odhodlanost návštěvníků galerie, v Česku by si to prý vůbec nemohla dovolit. „Aby někdo nejen vyplnil formulář a odevzdal ho v galerii, ale aby navíc galerie žádosti sbírala, poslala mi je včas, abych mohla připravit vypálená DVD a aby pak následně z galerie poslali lidem SMS, že mají přijít a podívat se na speciálně pro ně připravené video, to by tady nefungovalo. Stejně tak jako fakt, že se několik návštěvníků do galerie opravdu vrátilo!“ říká s úsměvem autorka.

Přímo na aktivizaci návštěvníků galerie byl postaven i projekt, který Fišerová připravila dohromady s Evženem Šimerou. Výstavu Pozice (Galerie UM, 2014) připravili jako spolupráci mezi sebou a zároveň jako hru pro návštěvníky. Přesná kompozice jednoduchých tvarů v prostoru působila až harmonicky – ale jen do chvíle, kdy mezi ně divák vstoupil. Pak se najednou vše rozpadlo: sloup se ukázal být jen polovičním, plocha na zdi aludující obraz zase pouhým papírem. Dřevěná deska, nad níž se laškovně kývalo lano, skrývala rám, který mohl návštěvník pomocí kladky zvednout. Pokud tak učinil, ocitl se v záři reflektoru a do zdviženého rámu dopadl jím vržený stín.

Dílo nejvíce připomínalo práci Fišerové na zmíněné výstavní poctě Adéle Matasové v DOX. Ta bude mít v listopadu v Domě pánů z Kunštátu v Brně již třetí pokračování (druhé se odehrálo v létě v Galerii U Zlatého jednorožce v Klatovech), na nějž se Tereza Fišerová právě připravuje. Prozradila pouze, že spolupráce bude tématem i tentokrát.

 

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné