Valentýna Janů
Jen Kratochvil portfolio únor 2019
Valentýna Janů (*1994) absolvovala bakalářský program na FAMU v ateliéru postkonceptuální fotografie Jiřího Thýna a Antonína Jiráta. V magisterském studiu v současnosti pokračuje v intermediálním ateliéru Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové na AVU. Na podzim proběhla její samostatná výstava ve Veletržním paláci v rámci cyklu Introducing (I’m sry, kurátor Adam Budak), loni Janů samostatně vystavovala v Galerii hlavního města Prahy (Is Your Blue the Same As Mine?, kurátorka Jitka Hlaváčková, cyklus Start Up) a v Brně ve Fait Gallery (Salty Mascara, cyklus Preview, kurátorka Laura Amann). Představila se i v rámci kolektivních výstav v Centru současného umění Futura (A Guding Dog for a Blind Dog, 2018, kurátor Lukáš Hofmann) nebo v GHMP (Médium: Figura, 2017, kurátor Sandra Baborovská). Aktuálně se účastní skupinového projektu (Dis)connection v Kunstverein Diepenheim (do 5. května, kurátorka Karina Kottová).
Valentýna nemá ráda filmy, narativní filmy, respektive představu imersivního ponoru do dění na plátně nebo monitoru po dobu 70–210 minut a více. Radek ji nedávno vzal na posledního Spikea Lee a přes důležitost a problematičnost socio-politického sdělení filmu, dvě hodiny a dvanáct minut v kině doslova protrpěla. Role média dlouhometrážního filmu se s nástupem nové generace seriálové tvorby radikálně předefinovala. Dekádu zpátky byla televizní produkce odpadkovým košem divácky nenáročných nízkonákladových programů k zaplnění vysílacího času, dnešní výstupy tohoto formátu přebírají otěže dříve vyhrazené filmu. Ale nenechte se zmýlit mým povídáním o seriálech, Valentýna totiž nemá ráda ani seriály, tedy vyjma dnes již ikonických počinů devadesátých let, jako jsou Friends, s nimiž vyrůstala.
Prakticky každý den můžeme číst v médiích příspěvky o tom, jak jsou mileniálové, tedy generace zažívající formativní roky dospívání kolem přelomu tisíciletí, odlišní od generací předchozích. Mnohdy je pojem používán s jistým pejorativním nádechem. Co je ve zkratce činí natolik jinými? Opět se nabízí typická odpověď, tedy internet. Jako každá kategorizace i tato má své nedostatky a stojí na značné míře zobecnění – bez nadsázky však můžeme říct, že dospívání s chytrým telefonem doslova explodujícím nekonečným obsahem sociálních sítí definuje jiné vnímání času i prostoru, což na sobě můžeme pozorovat všichni bez rozdílu generací. „No judgment.“
Praxe Valentýny Janů se rozprostírá kolem otázek proměn vnímání času, sociálních vazeb a politiky identity její generace a genderu. Jako vlastní odpověď a protipól k ohraničené a neoddiskutovatelné stopáži filmu komponuje z času vytržené situace. Vytváří prostředí, která v kombinacích pastelové textilie se vzorovanými potisky leopardích kůží nebo jemně třpytivého sametu prozrazují vlivy surrealismu a postmoderního designu sedmdesátých a osmdesátých let. Janů je také protkává nenarativními literárními vstupy, které spojují autobiografické popisy s nalezenými fragmenty z populární kultury – textů písní, útržků rozhovorů zaslechnutých na ulici nebo přejatých z konverzace s přáteli.
Doslova v běhu své krátké a velmi intenzivní praxe si Valentýna vybudovala přesnou strategii práce s výstavním prostorem. Možná to byla náhoda, možná ale spíše nutnost reagovat na nejrůznější pozvání z institucionálního i nezávislého provozu, a tak každá další výstava navazuje na tu předchozí jako kapitoly rozvíjejícího se románu nebo antologie esejí o stavu její generace. Jen v loňském roce se mimo jiné představila v brněnské Fait Gallery výstavou Salty Mascara, v Galerii hlavního města Prahy s Is Your Blue the Same as Mine?, na kterou vzápětí navázala I’m sry v Národní galerii. Tempo produkce výstav, které do značné míry odpovídá automatickému scrolování instagramovým feedem, ji ale alespoň podle samotných výsledků prezentované práce nijak nevyčerpalo a každá další kapitola oné pomyslné knihy bez začátku a konce ukazuje stejnou míru odhodlání a pozornosti.
Je vhodnější popsat sjednocující charakteristiky jednotlivých zmíněných projektů než se jim věnovat odděleně, odehrávají se totiž na stejném půdorysu. Zkuste si představit sdílenou zkušenost čekání na zpožděný let. Před Vánoci jsem uvázl na 24 hodin na londýnském Gatwicku, když nad ranvejí prolétal nepolapitelný dron. Je s podivem, jak taková situace pozmění vaše vnímání plynutí zprvu nekonečných a vzápětí neexistujících vteřin. Počáteční roztrpčení a nervozita mizí, zjistíte totiž, že situaci není možné jakkoli ovlivnit a záhy si začnete uvědomovat, jak příjemné je být na chvíli v nepředvídatelném bezčasí. Takový pocit najdete i v instalacích Valentýny Janů. Jejich atmosféra je hmatatelně hebká, čemuž vypomáhá možnost usednout na k tomu účelu upravenou podlahu, matraci, postel nebo polštář. Mezitím se kolem vás rozpíná a smršťuje pulsující shluk sdělení a dojmů mediovaných slovem, jehož hranice Valentýna postupně testuje nejrůznější formami prezentace, od zvukové instalace přes karaoke připomínající titulky, mluvený projev, text leptaný do skla, vyřezaný laserem do nejrůznějších materiálů nebo jen vytištěný na papíře, kusu oděvu nebo textilním štítku, ať už přítomném fyzicky, nebo reprezentovaném na fotografii.
Čas, který v instalaci trávíte, je pouze váš a nikoho jiného, můžete kdykoli odejít, ale to je poslední věc, na kterou v tu chvíli myslíte, tedy aspoň dokud nevstřebáte veškerý obsah alespoň ve dvou smyčkách, dokud nepřečtete všechny texty a nevyzkoušíte každou možnou polohu v prostoru. A i poté se chcete vrátit a prožít to všechno znovu. Valentýna bezesporu reprezentuje jednu z nejsilnějších pozic současného českého umění své generace, která se sebevědomě vřazuje do globálního kontextu autorů manévrujících v proměnách celospolečenského stavu naší digitální doby.
NIKOLA IVANOV
Jen Kratochvil portfolio prosinec 2022
Ve dvou je větší sranda…
Rezonující povrchy hlazené pohledem
Jen Kratochvil recenze zima 2019
Polansky Gallery prochází jakýmsi zvenčí obtížně uchopitelným organickým procesem konstantního rozpínání a stahů. Jedna z nejvýraznějších pražských soukromých galerií zahájila svůj program širokým rozkročením napříč médii, generacemi a zájmy zastupovaných umělců.
Institucionální prorůstání
Jen Kratochvil recenze červenec 2020
Pokud vedete rozhovor s profesionály z oblasti současného umění v zemích jak na východ, tak i západ od našich hranic, jako pevný referenční bod jim nejčastěji rychle vytane vzpomínka na nějakou výstavu nebo projekt z Futury. Centrum současného umění Futura se pod vedením...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
