Velmi podivné a dvojznačné zboží
Karolina Jirkalová architektura listopad 2019
Podle zpráv z médií se zdá, že Česká republika se stává centrem světové architektury. Prahu obohatí realizace od Zahy Hadid, Evy Jiřičné či Thomase Heatherwicka, černou Ostravu leskem svého jména obdaří Steven Holl. Máme se tedy na co těšit. Anebo spíš ne?
Zaha Hadid Architects: návrh zástavby v oblasti Masarykova nádraží, vizualizace: Zaha Hadid Architects
Heatherwick Studio, Thomas Heatherwick: návrh přestavby komplexu domů a vnitrobloků mezi Václavským náměstím a ulicemi Na Příkopech, Jindřišská a Panská, vizualizace: Heatherwick Studio
AI - Design, Eva Jiřičná: návrh bytového komplexu na křížení ulic Olšanské a Jana Želivského na Žižkově, vizualizace: AI - Design
Black n´Arch, David Černý, Tomáš Císař: návrh bytového domu do Nových Butovic, vizualizace: Black´n Arch
Začněme tím, že několik více či méně slavných staveb od tzv. starchitects (překladač Google to s vtipem sobě vlastním překládá jako „škrobitekti“) zde již máme. Do organismu Prahy se v porevolučních letech v zásadě zdařile zapojil Tančící dům od Franka Gehryho a Vlada Miluniće (1996), Zlatý anděl na Smíchově od Jeana Nouvela (2000), hotel Josef (2002) a hradní oranžerie (1999) od Evy Jiřičné či drobnost v podobě interiéru Centra Franze Kafky od Stevena Holla a Marcely Steinbachové (2006). Americkému architektovi Richardu Meierovi se spolu s českými kolegy podařilo přestavět těžkopádnou výškovou budovu Českého rozhlasu na Pankráci na subtilně působící administrativní budovu s propracovanými detaily, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co v této problematické, hustě zastavěné lokalitě stojí (City Tower, 2008, nejvyšší budova v Praze). Zmínit je potřeba také klášter v Novém Dvoře od Johna Pawsona (2004).
Další projekty a realizace zaštítěné světovými jmény však naopak Praze ani dalším městům zas tak dobrou službu neudělaly. Pražské realizace známého Katalánce Ricarda Bofilla nijak nepřevyšují kvalitu tuzemské luxusnější konfekce, ať už jde jednu z prvních konverzí industriálních budov v Karlíně (Corso Karlín, 1999, a později i sousední novostavba Corso II, 2008), nebo o exkluzivní bydlení v historickém centru Prahy (Obecní dvůr, 2016). Zklamání pak přinesl nový společný vstupní prostor expozic Národní galerie ve Schwarzenberském a Salmovském paláci od dalšího katalánského architekta Josepa Lluíse Matea (2012). Vyloženě negativně se pak fenomén „starchitects“ podepsal na kauze špatně připravené soutěže na novou budovu Národní knihovny v roce 2007. Její krach totiž mimo jiné zapříčinila touha tehdejšího generálního ředitele knihovny Vlastimila Ježka získat (možná i konkrétní) slavné jméno, čemuž přizpůsobil složení poroty i některé další kroky – včetně „opominutí“ faktu, že vysněný vítěz Jan Kaplický ve svém návrhu porušil závaznou podmínku soutěže. Následná politizace celé věci se nadlouho odrazila v neochotě veřejných institucí vypisovat veřejné architektonické soutěže. Ve Zlíně pak jméno zdejší rodačky Evy Jiřičné posloužilo jako argument, proč na projekty významných veřejných budov v centru města (Univerzitní centrum, 2008, Kongresové centrum, 2011 a Vzdělávací komplex UTB, 2017) nepořádat veřejné architektonické soutěže, ale zadat je přímo jí. Zvláště dvě starší realizace na místě někdejších Masarykových škol přitom svým tvaroslovím zcela odporují urbanistickému rozvrhu funkcionalistického Zlína.
Podivnou úlohu sehrál jeden z nejznámějších ateliérů světa, Koolhaasova OMA, v projektu Nové Karoliny v Ostravě. Na řešení území bývalé koksovny, které bezprostředně navazuje na historické centrum Moravské Ostravy, byla v roce 2000 vypsána mezinárodní urbanistická soutěž. Její vítězové, čtveřice architektů Andrzej Duda, Jan Kubec, Jerzy Witeczek a Henryk Zubel, svůj návrh o tři roky později rozpracovali do urbanistické studie, která počítala s přirozeným rozšířením centra Ostravy jižním směrem. Město však v roce 2006 vypsalo na Karolinu novou soutěž, tentokrát developerskou. Její vítěz, společnost Multi Development, nebyl urbanistickou studií polských architektů nijak vázán a podle toho se i zachoval. Na prázdném pozemku vyrostlo v roce 2012 největší nákupní a zábavní centrum v republice, v jeho sousedství pak administrativní objekt a obytný soubor. O urbanismu se téměř nedá mluvit – vazbami na historické jádro Moravské Ostravy ani dopravním napojením sousedních rozvojových území se investor nijak nezaobíral. Památkově chráněné objekty tzv. trojhalí pak developer dokonce vrátil městu a jejich konverze se později ujal Josef Pleskot. Jako autory projektu nákupního centra Forum Nová Karolina jeho investor v propagačních materiálech opakovaně uváděl kancelář OMA a Rema Koolhaase. Ti se však na dotaz novinářů proti tomuto tvrzení důrazně ohradili: Studio OMA v roce 2006 „pracovalo na konceptu“, ale „tím skončily jakékoliv jeho vazby“ a „nebylo nijak zapojeno do projektu realizované budovy“. „Chtěl bych zdůraznit, že to neznamená, že jde o budovu studia OMA. Pro nás je výraz ‚za tím vším stojí ateliér OMA s architektem Remem Koolhaasem‘ nesprávný,“ psal zástupce tohoto studia Anselm van Sintfiet.
„Zázrak v Bratislavě“, „Bratislava se dočkala“ – tak referuje i český tisk o developerském projektu Penta Investmens nazvaném Sky Park, který se staví na území bývalé průmyslové čtvrti Čulenova v bezprostředním kontaktu s historickou částí města. Po dokončení bude Sky Park tvořit pětice obytných a administrativních věží – „zázrak“ ovšem spočívá především v tom, že autorem projektu je studio před třemi lety zesnulé Zahy Hadid. Bratislavský Manhattan na Starém Městě sice nezačal růst se Sky Parkem – první krok udělala již Národní banka Slovenska, která si v roce 2002 postavila sídlo o výšce 111 metrů (architekti Pavol Paňák a Martin Kusý), nicméně rozmach výškových budov přišel až s angažmá mezinárodních architektonických hvězd v následující dekádě. V roce 2016 byly dokončeny dvě výškové budovy Panorama City od již zmíněného Ricarda Bofilla (J & T Real Estate), příští rok by měly být dokončeny první tři věže od Zahy Hadid. Rozjetý vlak se těžko zastavuje – následovat má rekordních 168 metrů vysoká Eurovea Tower (J & T Real Estate) tentokrát již projekt domácího studia GFI. Překotný vývoj tohoto území předběhl komplexní plánovací procesy samosprávy, až teď se pro něj zpracovává dopravní řešení, které bude stát na nové tramvajové trati.
V roli volavky
Připomíná to trochu situaci před deseti lety v Londýně, kdy se začal stavět monumentální Shard (Střep) od hvězdného Renza Piana – mrakodrap s kancelářemi, hotelem, byty a turistickou vyhlídkou, který po dostavbě v roce 2012 dosáhl v tehdejším londýnském měřítku nebývalé výšky 310 metrů. Investorem a dodnes i vlastníkem této excentrické budovy je emirát Katar. „Stavby navržené starchitekty mohou být lepší než průměr, ale mohou být také vábničkami či volavkami,“ psal před dvěma lety kritik Edwin Heathcote do Financial Times. „Developeři Shardu investují do megastruktur navržených architektonickými hvězdami, aby se vlichotili hostitelským městům. Byl by 306 metrů vysoký Shard vůbec kdy postaven, kdyby ho nenavrhl Renzo Piano? Jižní Londýn byl polichocen tím, že mohl hostit Pianova génia (a developer Irvine Sellar byl dost ostrý [sharp] na to, aby to viděl) a skočil na to, čímž učinil první výkop k řadě šíleně vysokých mrakodrapů ve městě bez skutečné kultury věžových domů a bez myšlenkové či plánovací infrastruktury, která by je mohla přizpůsobit či vstřebat. Bylo to jako nasadit do Temže čínské kraby, kteří sežrali všechny původní druhy.“
Problematika „starchitects“ samozřejmě není nová, v posledním desetiletí jí bylo ve světových odborných i běžných médiích věnována řada článků. Velmi trefnou kritiku důsledků tohoto fenoménu ostatně v roce 2009 přednesla i jedna z vůbec největších hvězd, architekt (a původně novinář) Rem Koolhaas: „Před třiceti lety byla architektura velice vážným úsilím, používala [stavební] dělníky a podle všeho produkovala budovy, jaké nebyly položkami luxusními, nýbrž položkami nutnými. (…) Myslím, že s takovou architekturou je konec. (…) Myslím, že Frank Gehry, ať už si to přeje, nebo ne, je asi nejzřetelnějším emblémem toho, co se stalo s architekturou nebo co jsme dopustili, že se s ní stalo. Bilbao samo o sobě zůstává velmi krásnou stavbou, ale jeho důsledky nás stále pronásledují. (…) My všichni se stáváme lidmi, kteří musejí navrhovat věci v situacích, které jsou stále méně důstojné. A co sklízíme, je velmi podivné a velmi dvojznačné zboží, protože získáváme nekonečné množství zájmu, ale stále méně a méně lidí nás bere vážně. A uvnitř tohoto rozporu tkví opravdu trýznivý pocit, že živá krev z této disciplíny odtéká.“
Závody ve zbrojení
„Praha potřebuje stavby od současných světově uznávaných architektů. Jinak by se mohlo stát, že bude skanzenem pouze historických budov,“ nechala se před třemi lety slyšet Adriana Krnáčová a rozhodně se svým postojem není sama. Hlavním nebezpečím celého mechanismu starchitects, který nejen české a nejen politiky tak láká, je rozpoutání nepsané soutěže v míře spektakulárnosti. Důležitá je co nejpřesvědčivější prezentace, a tedy v zásadě jednoduchá, originální myšlenka, „nápad“, který zákazníka utvrdí v tom, že kupuje osobité a geniální dílo. Komplexní řešení, vycházející ze skutečných potřeb, lokálního kontextu a složitého organismu města či krajiny, do nichž stavba vstupuje, je mnohem těžší prezentovat a obhájit. A také je posléze mnohem těžší je působivě nafotit či okomentovat nejen na sociálních sítích, ale i v klasických médiích. Není divu, že Koolhaas v této situaci mluví o „nicotnosti“ profese.
Zmíněný Edwin Heathcote v článku pro Financial Times upozorňoval ještě na další negativní průvodní jev fenoménu starchitects. Přes všechnu kritiku uznává, že jde většinou o velmi dobré architekty. „Problém nastává, když místní komerční architekti, ve snaze soupeřit s globálními hvězdami, začnou produkovat pseudohvězdnou architekturu jako imitaci. Často to dělají docela dobře, ale jejich inovace mohou být ještě extrémnější, jejich lehké vtipy ještě asertivnější. Výsledkem mohou být točité věže, monstra s hlavou jako kladivo, skleněné koblihy, plachty, parametrické krajiny – tedy to, co architekt Jan Gehl nezapomenutelně pojmenoval jako ‚panorama flakonů na parfémy‘. Tyto závody ve zbrojení vedou k vzájemně zajišťované destrukci smyslu pro místo.“
S tím úzce souvisí obecnější proměna vnímání měst a městské politiky. Nejde už tolik o to, zajistit co nejlepší prostředí (ve všech, i přenesených významech tohoto slova) pro život svých obyvatel, ale obstát na „globálním trhu metropolí“. Významnou roli zde hrají příjmy z cestovního ruchu a snaha přilákat co nejvíc turistů, což je strategie, která se začíná obracet proti městům samým (viz extrémní případ Benátek). Turisté ale nejsou jediní, koho chtějí municipality prostřednictvím marketingově promyšleného obrazu města přilákat. Jsou to i sídla poboček nejrůznějších globálních korporací, případně mezinárodních organizací či škol. A přesně na tuhle notu „zatraktivnění“ města hrají developeři, kteří své záměry městské samosprávě předkládají spolu s vyslovením jména některého ze „slavných“ architektů. Ano, obrázky této jedinečné stavby pak budou obdivovat po celém světě. Jde tu zkrátka mnohem víc o „branding“ než o samotnou kvalitu architektury.
Typická přestřelka, naznačující, že v problematice starchitects v odborném světě rozhodně nepanuje shoda, proběhla před dvěma lety na stránkách The New York Times. Architekt Steven Bingler a kritik Martin Pedersen publikovali v otevřené názorové (op-ed) sekci text, který vyzýval k relevantnějšímu, humánnějšímu a udržitelnějšímu navrhování. Jádrem jejich kritiky je známá stížnost: Nejoslavovanější architektura se často nijak netýká komunit, které ji obklopují, často jimi dokonce pohrdá. „V jakém okamžiku se potenciál architektury zlepšovat lidské životy ztrácí kvůli její neschopnosti propojit se se skutečnými lidmi?“ ptají se autoři. Tento zdánlivě nekontroverzní apel na architekty vyprovokoval k reakci významného kurátora a teoretika Aarona Betského, který jejich text označil za nesmyslný a plný klišé. „Ve skutečnosti těch několik historických architektonických děl, která dodnes obstojí, od Panthenou přes Palladiovy kostely a vily až k chicagským mrakodrapům, bylo stejně překvapivých, cizích ve svém prostředí, a zpočátku stejně nepopulárních jako je většina nových monumentů dnes,“ píše Betsky. Celou přestřelku pak shrnuje článek architekta Lance Hoseyho v The Huffington Post. Betského argumenty shazuje ze stolu s tím, že nepřináší žádné důkazy toho, že uvedené historické příklady byly ve své době nepopulární, a naopak zdůrazňuje, že všechny zmíněné stavby mají jeden společný rys: „jsou navrženy v měřítku, proporcích a výzdobě, které se odvolávají na lidské tělo – což je základní princip klasické architektury“. „Většina současné architektury tak ale nečiní,“ pokračuje Hosey a ukazuje to na příkladu CCTV Tower v Pekingu od Rema Koolhaase, která pravidelně vyhrává čínské ankety o nejošklivější budovu v zemi. „Někdejší kritik The New York Times Nicolai Ouroussoff ji ovšem přivítal jako možná ‚největší architektonické dílo postavené v tomto století‘, popisuje ji jako ‚výmluvné architektonické prohlášení o čínském směřování do budoucnosti‘. Chtějí však komunity, aby o nich architekti (zejména zahraniční) vytvářeli ‚prohlášení‘, nebo by preferovaly, aby vystavěné prostředí naplňovalo a obohacovalo jejich životy?“
Narážíme tu na otázky po odpovědnosti. Developerská firma je primárně odpovědná vůči svým akcionářům, architekt primárně vůči zadavateli… ale co samospráva? Město jako celek je lidským habitatem a (alespoň v demokraciích) veřejným statkem, a samospráva se tak primárně zodpovídá obyvatelům, které zastupuje. A to navzdory soukromému vlastnictví konkrétních pozemků a budov. Samozřejmě se to snáz říká, než vykonává. Ale zkrátka bratislavský Sky Park ani londýnský Sharp nemají automatický nárok stát mimo běžné měřítko města jen proto, že nesou značku hvězdného autora. Posunujeme se tak trochu za hranice principů demokratického uspořádání prostoru, kde tuto výsadu mívají jen sídla důležitých občanských a kulturních institucí, případně sakrální stavby, které nejsou primárně nositeli hvězdného „brandu“, ale veřejnými budovami a zároveň symboly určitých hodnot. Excentrická architektura ignorující kontext v nejširším slova smyslu, k jejíž produkci jsou starchitects využíváni (Koolhaas má pravdu, není to důstojná pozice), funguje velmi často jako výraz moci. Proto také nejlépe prosperuje v zemích s nedemokratickými systémy.
A co na to kritika architektury, která by stejně jako nezávislá žurnalistika měla v ideální podobě především hájit veřejný zájem a soustředit se na to, čím nejen architekt, ale i investor, developer a obecní a státní správa mohou přispět k obecnému blahu? Významný teoretik a kritik architektury Joseph Rykwert již v roce 2012 v The Architects’ Journal konstatoval, že „kritizovat architektonické hvězdy může být stejně marné jako přezíravě komentovat hvězdy pop-music“. Tváří v tvář výškovým budovám pak kritik vypadá téměř bezmocně: „Co může architektonická kritika říct k jejich kolmým stěnám ze standardizovaných ocelových a skleněných prvků, za nimiž se skrývají patra s téměř identickými půdorysy?“ Ještě méně relevantní se jeví kritika ve vztahu k „okurkám a ježkům“, spektakulárním přebujelým hmotám, „které svým formalismem nutí kritika rozmotávat beznadějně zamotané klubko problémů“. Rykwert však radí neztrácet hlavu a ptát se: „Jak je vyřešen kontakt stavby s terénem? (…) Jakým způsobem je třeba i ta nejskvělejší kompozice zasazena do okolí? Jak (pokud vůbec) přispívá stavba k obrazu města, jehož je součástí? Kritik je také oprávněn se ptát, jak stavbu vnímají uživatelé, neboť reakce široké veřejnosti tvoří důležitou součást jeho kritického arzenálu.“
Zpátky domů – Zaha Hadid
V české metropoli jsou v současnosti plánovány minimálně tři rozsáhlé projekty zaštítěné hvězdnými jmény: Přestavba okolí Masarykova nádraží a Florence podle projektu Zaha Hadid Architects (Penta), bytový komplex na místě budovy Telecomu na Žižkově podle návrh Evy Jiřičné (Central Group) a přestavba komplexu budov spojených s Palácem Savarin mezi Václavským náměstím a ulicemi Na Příkopě, Jindřišskou a Panskou podle projektu architekta Thomase Heatherwicka (Crestyl). Asi není úplně náhoda, že ve všech třech případech jde o ateliéry sídlící v Londýně, ve městě, které se v poslední dekádě naprosto radikálně proměnilo. Mezi plánovanými stavbami ovšem najdeme i výše zmíněné „pseudohvězdné imitace“, nejkřiklavějšími jsou projekty společnosti Trigema, které produkuje dvojice tvořená sochařem Davidem Černým a architektem Tomášem Císařem. Doslova „do nebe volajícím“ spektáklem je jejich nejaktuálnější návrh „nejvyšší budovy v Česku“ (135 metrů) v Nových Butovicích, na jejíž fasádě má být obří apokalyptická plastika vraku lodi.
Není možné se v rámci jednoho článku poctivě vypořádat se všemi těmito návrhy, přeci jen si však u každého z nich zkusme položit alespoň základní otázky. Nejblíže k realizaci je mohutný blok podél ulice Na Florenci – první etapa obchodně-administrativní čtvrti mezi Masarykovým nádražím a Florencí, kterou navrhl ateliér Zahy Hadid a jako lokální architekt se na něm podílí kancelář Jakuba Ciglera. S oběma ateliéry už má Penta zkušenosti, s Hadid v Bratislavě, s Ciglerem přímo na místě – hned naproti aktuálně projednávané budově společně zrealizovali administrativní komplex Florentinum.
Ambicí developera je vytvořit na volných pozemcích v centru města zcela novou čtvrť, což je v zásadě chvályhodný záměr. Vize, kterou předkládá, je však zcela mimo měřítka, strukturu a charakter čtvrtí, na něž území bezprostředně navazuje. Je to právě ten „alien“, mimozemšťan, který jako by na místo spadl z nebe, o němž se vedou výše zmíněné polemiky v předních světových médiích. A tentokrát navíc nejde jen o jeden či dva domy, které by svou jinakostí mohly občerstvit běžné civilní prostředí. „Šperk“ (jak o projektu mluví Jakub Cigler) zde nabobtnal do rozměrů celé čtvrti – a to čtvrti jednoho investora, jednoho architekta, jedné estetiky, totožných forem, materiálů, struktur, hmot, povrchů… (Až na jedinou výjimku hotelu na křížení Hybernské a Wilsonovy od Schindler Seko Architects.) Přes svůj okázalý luxus černé a zlaté tak paradoxně připomíná sídliště – i pro ně byl charakteristický jeden investor, jeden architekt, jeden výraz v celém rozsáhlém území. Zatímco sídliště promlouvala jazykem typizace, bydlení pro všechny ve stejném standardu a ztělesňovala racionalizaci a zprůmyslnění výstavby, mluví Masaryčka jazykem exkluzivního designu, bohatých firem a spotřeby.
Ve fázi povolování stavby je zatím jen první část tohoto projektu, mohutná budova, která bude lemovat celou ulici na Florenci od Masarykova nádraží až ke křížení s Křižíkovou ulicí (délka téměř 300 metrů). Vznikne zde „jediná opravdu centrální byznysová čtvrť“, jak říká Marek Dospiva z Penty – o tom, že by zde mělo být krom kanceláří a obchodního parteru také bydlení, se neuvažuje. Oproti původnímu návrhu už se celá hmota snížila, do výšky stoupá jen nárožní sekce na nově vzniklém náměstí u Masarykova nádraží, která je svým motivem zlatého kola ikonou budovy. Gremiální rada IPR, která návrh letos projednávala, byla v zásadě v situaci bezbranných kritiků, kterou popisuje Joseph Rykwert. Ano, navržená budova svou délkou mnohonásobně překračuje měřítko budov v okolí (a dělá to i Florentinum), nicméně chtít po architektech, aby předstírali, že jde o několik budov, když jimi nejsou, by vedlo ještě k horšímu výsledku. Co jiného k tomu lze říct?
Jiřičná a Heatherwick
Za „Kunovského účinné PR beranidlo“ označil Matouš Hrdina v komentáři v A2 volbu Evy Jiřičné jako autorky bytové komplexu v místě budovy Telecomu na Žižkově (Dušan Kunovský je předsedou představenstva společnosti Central Group). Dominantou jejího návrhu je trojice zhruba stometrových bílých věží na kruhovém půdorysu s fasádou připomínající vrstvené krajky. Oblé výškové stavby doplňuje tradiční blok s vyššími budovami na nárožích. Opět je zde spor o měřítko a strukturu zástavby. Mají právě zde být výškové budovy? Na to jednoznačně záporně odpovídá stávající územní plán a velmi razantně proti tomuto záměru vystoupil i Klub Za starou Prahu. A je dobré právě zde sáhnout po modernistickém urbanismu volně stojících vysoce kapacitních budov v zeleni? Jde o důležité dopravní křížení, které spíše volá po jasném vymezení uličních čar, odlišení fasád směřujících do rušné ulice a do klidnějšího vnitrobloku – což ještě neznamená, že musí jít, jak to Jiřičná charakterizuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz, o „mizerné a uzavřené zahrady ve středu blokové zástavby. Takové, co na Vinohradech existovaly už v devatenáctém století a dnes se je lidé snaží trochu zužitkovat, ale moc to nejde“. Volnou zástavbu s věžemi obhajuje tím, že chtějí „většinu toho území skutečně nabídnout obyvatelům města k životu“. Když se však podíváme na zveřejněné vizualizace, není jasné, proč by tam kdokoli krom samotných rezidentů chtěl trávit čas – není to ani park, ani náměstí, ani hřiště, není proč se tu zdržovat. Architektka se dovolává i nedostatku bytů a vysokého přírůstku obyvatel metropole, nicméně trojice věží má být samozřejmě „luxusním bydlením“, které si běžný obyvatel Prahy ani nekoupí, ani nepronajme.
„Když vidím, co se za padesát let stalo v Londýně a co od sametové revoluce v Praze, je mi to trochu líto,“ povzdechla si ve zmíněném rozhovoru Jiřičná. Mnozí by to viděli zcela opačně – líto by nám mohlo být toho, co se stalo s Londýnem. Na této proměně se podílel i architekt Thomas Heatherwick, především projektem Coal Drops Yard – konverzí nepoužívaných hal bývalého uhelného překladiště na luxusní nákupní centrum o rozloze devět tisíc metrů čtverečních (dokončeno 2018). K podobnému výsledku směřují i rekonstrukce a úpravy komplexu budov navázaných na Palác Savarin mezi Václavským náměstím, Jindřišskou, Panskou a Na Příkopě, které navrhl pro společnost Crestyl. Ke konkrétní podobě zásahů do historických staveb, mezi nimiž vyniká barokní palác Savarin s jízdárnou ve vnitrobloku, mají především co říct památkáři. Mně zbývá jen konstatovat, že rozsáhlé exkluzivní nákupní a gastronomické centrum je dalším příspěvkem v probíhající proměně historického centra Prahy na turistický zábavní park. Skanzenem se centrum Prahy nestává tím, že se zakonzervuje její historická podoba, jak se nám snažili a stále snaží namluvit zastánci radikálních vstupů nové architektury do historického prostředí. Základem této proměny je koncentrace turistických atrakcí, a tedy i turistů, a vytlačení trvalých obyvatel – ať už sami prchnou před intenzivním turistickým ruchem, nebo je vyženou vysoké náklady či změna využití budov. Z tohoto hlediska je ve výsledku jedno, zde masy turistů míří za historickými kulisami, nejnovější realizací globální architektonické hvězdy, nebo luxusními nákupy.
Poslední zastavení nás čeká v Nových Butovicích, uprostřed sídliště Jihozápadní Město. Právě sem chce společnost Trigema umístit nejvyšší budovu v Česku. Navrhlo ji studio Black n’ Arch, vedené dvojicí sochař David Černý a architekt Tomáš Císař. Není to první Černého spolupráce s Trigemou, jeho obří figurativní plastiky mají „podpírat“ také bytový dům na Invalidovně (tuzemské studio Qarta Architektura), na který již developer získal stavební povolení. Je zřejmé, že tady je za hvězdu nikoli architekt, ale sochař – byť je jeho věhlas spíše lokální než globální, přitahují jeho realizace zraky i objektivy turistů i místních. Jeho sochy tak najdeme před Muzeem Kampa, na piazzettě za Quadriem, u nové budovy Aviatica v areálu bývalé Waltrovky... a také v Nových Butovicích před Czech Photo Centre, které postavila právě Trigema. A kdo chce ještě více Černého, může u metra v Butovicích navštívit vinárnu CyberDog, kde vám naleje robotická ruka. Možná se jednou dočká i díla největšího (doslova) – 135 metrů vysoké obytné budovy, jejíž celá jedna fasáda (odzdola až nahoru) bude nést ocelovou plastiku vraku lodi, která má varovat před následky globální změny klimatu. Architektonické či umělecké kvality lze v tomto předimenzovaném, narativně prvoplánovém a po všech stránkách opulentním návrhu hledat jen těžko. Jeho deklarované environmentální zaměření nelze brát jinak než jako výsměch všem, kteří se o udržitelnou architekturu skutečně snaží. Zajímavé by bylo třeba jen spočítat, kolik CO2 bychom ušetřili, pokud by tato monumentální ocelová socha vůbec nevznikla.
100 let Bauhausu
Letos si více či méně zdařilými výstavami, publikacemi, diskusemi či filmy připomínáme 100 let od založení Bauhausu. Jak zdůrazňují mnozí historici architektury, v základech přístupu Bauhausu bylo idealistické přesvědčení, že architektura může hrát důležitou úlohu v řešení sociálních problémů, že může skutečně zlepšit životy lidí. V posledních letech se zdá, navzdory „okurkám“, „ježkům“ či „střepům“, že přinejmenším část architektů a teoretiků se k této zodpovědnosti architektury opět hlásí. A jsou mezi nimi i architektonické hvězdy, které se však nenechaly natlačit do nedůstojné pozice „volavek“ či „beranidel“. Podívejme se letmo jen na poslední dva laureáty bienální Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe. V roce 2017 ji získaly holandské ateliéry NL Architects a XVW architectuur za obnovu ohromného (400 metrů dlouhého) brutalistického obytného bloku De Flat Kleiburg v Amsterodamu. Letos se laureátem ceny stala francouzská dvojice Lacaton & Vassal, která se dlouhodobě zabývá přestavbou francouzských pozdně modernistických sídlišť – ocenění jim přinesla revitalizace panelového obytného bloku Grand Parc v Bordeaux z šedesátých let minulého století.
Když se podíváme na aktuální problémy naší společnosti, bez velkého moralizování lze vyjmenovat populistické tendence, porušování demokratických principů, tendence k nacionalismu a odpor k minoritám, ať už je definujeme z hlediska národnosti, genderu, či světonázoru. Zcela konkrétním problémem Prahy pak začíná být dostupnost bydlení. K tomu přidejme ještě globální, u nás však všeobecně rozšířenou nechuť ke komplexním a razantním změnám, které by výrazně snížily produkci CO2. A to včetně omezení turismu a bezuzdné spotřeby. Skutečně společensky zodpovědná architektura, která po vzoru Bauhausu „zlepší naše životy“, by tak měla být především demokratická, dostupná, inkluzivní a s minimálními dopady na životní prostředí. A je úplně jedno, jestli je jejím autorem neznámé lokální studio, nebo globálně proslulá kancelář. Na poslední otázku si tak můžete zkusit odpovědět sami: Naplňují aktuální pražské návrhy tyto hodnoty?
Náměstí pro „ne-město“
Karolina Jirkalová téma prosinec 2021
Panelová sídliště získala v rámci kritiky modernismu nálepku jakýchsi „ne-měst“ a tento stín na nich ulpívá dodnes. Jejich prostorovému uspořádání skutečně chybí mnohé z toho, na co jsme zvyklí z tradičních městských struktur. Přináší to však skutečně jen
Kulturní mlýny
Karolina Jirkalová Tomáš Klička výstava listopad 2023
Otevření nových prostor regionálních galerií většinou nevyvolá velký mediální rozruch. Ale najdou se i výjimky – loni galerie PLATO v budově bývalých ostravských jatek, letos pak areál někdejších Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích, kde nově sídlí hned...
To je v naší moci
Karolina Jirkalová rozhovor červenec 2020
Ateliér Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha je již několik let stálicí tuzemské architektonické scény. Do povědomí širší veřejnosti však zřejmě proniknul až teď – díky realizaci sídla sklářské firmy Lasvit v Novém Boru. S oběma architekty jsme se bavili o...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
