Vladimír Houdek

Michal Pěchouček portfolio leden 2011

Současná scéna patří univerzálně orientovaným umělcům, kterým už svět umění připadá malý, a proto objevují nová místa. Patří i bytostným romantikům, kteří ho neopouštějí. Od těch s důvěrou očekáváme, že klasickými nástroji vytvoří nové vizuální formy a znovu objeví kvality například v tradičním médiu malby. Necháváme jim čas, aby našli svůj rukopis skrze zdlouhavý a kumulativní proces, aby přistoupili k obrazu znovu jako k předmětu s jeho původní autentickou aurou. Do této druhé skupiny patří malíř Vladimír Houdek – postava, která by svým dílem i způsobem života mohla naplnit ty nejtradičnější nároky na výtvarného umělce.

Prvotní nárok vyžaduje nezávislou existenci v odloučení a sebekázeň poustevníka ne jako sentimentální sklon, ale jako nezbytnou ctnost. Na malíře totiž číhá kromě objektivní nevůle ještě specifická nevůle subjektivní, kterou musí pravidelně nelehce rozpouštět. Vladimír Houdek i jiní malíři připouštějí, že největší hrůzu jim nahání právě samotný akt malby, nevysvětlitelný iracionální strach z vlastního odhodlání a možného selhání. Na radost z malování jim zbyla jen včerejší neurčitá vzpomínka. Zdravý rozum a smělost nového dne nic nezmění. Motivaci k aktu malování lze jen donekonečna zpochybňovat a ztrácet, takže jedině disciplína a sebekázeň člověka pohnou z místa. Jak řekl jeden moudrý pán z velkého města, je nutno oškrábat nejdříve mnoho omítky, než se může ve zdi uvolnit kámen. Když se malíř konečně dostane do uvolněné, méně frustrující fáze, může se odvážit naladit své vědomí na to, jak má malovat. Přemaluje, zničí nebo s potměšilým mlčením rozdá, vymění a prodá mnoho pláten, než najde ten jedinečný způsob. Občas se to podaří, ale subjektivní nevůli to ještě nerozpustí a kámen vězí pevně ve zdi. Malíř v této fázi musí zjistit to nejpodstatnější – co má malovat. Toho předmětu se může pak jen lehce dotknout, předmět dotykem zmizí a malíř začíná hledat zase od začátku. Nikdo se z přirozenosti nechce jen dotýkat, hledat znovu, ale mít naopak dlouhodobou jistotu. V současné malbě i v jejím historickém zásobníku nacházíme spoustu příkladů odhalujících tyto obtíže i moralistní přepjatost tohoto nároku. Divákům, kritikům a samozřejmě malířům samotným často stačí prověřená autorská značka, dílčí výsledek, „jak malovat“, nebo salonní způsob práce s důrazem na prvky, které s malbou bezprostředně nesouvisejí – na jasně čitelná témata, intelektuální vklad bez ostychu, kontext nebo originalitu v podobě přesahů k jiným médiím.

Najít a opustit

Vladimír Houdek by mohl v budoucnu tuto prvotní představu ideálu naplnit. Stojí sice zatím na začátku cesty, ale považuji ho za jednoho z nejdisciplinovanějších umělců, jaké znám. Talent věci nacházet, chápat a opouštět je mu vlastní. Náhle se zjevil, stejně rychle, jako se během poměrně krátké doby našel. Po důležitém období, kdy se navážno věnoval výhradně poezii, začal se stejnou urputností pracovat na svých denních úkolech malíře. Před třemi roky byl přijat do ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU. Malbu si od počátku, pod velkorysým pedagogickým vedením, nedokáže představit jinak než jako sebepoznávací techniku, intenzivní proces s možnými autoterapeutickými účinky. Vstoupil s odvahou na pole nekompromisní malířské exprese, která vyžaduje osobní emocionální investici. Všechny ostatní cesty, které by ho vedly jinam, pryč od romantických ideálů bytostného malíře, zatím zavrhl. Přitom jeho malířské principy jsou podmíněné sebevzděláváním, vědomě komunikuje s historicky známými směry, ke kterým se vrací jako k orientačním bodům. Inspiruje se starověkým a středověkým uměním, suprematismem, Bauhausem, surrealismem, minimalismem, novou vlnou divoké malby nebo třeba českou modernou. Pohybuje se mezi expresivní stylizací a geometrickou schematizací, experimentálně spojuje nespojitelné prvky.

Vytváří na první pohled rychle malované obrazy jako spousta jiných současných malířů. Jeho výraz je však nezaměnitelný a technika důkladnější, zdlouhavější. Tuto skutečnost si divák samozřejmě plně uvědomí při návštěvě v jeho ateliéru, ale i v galerii mají Houdkovy několikrát přemalovávané obrazy pozoruhodný „zednický šarm“. Po řemeslnicku pohřbívá hutnými nátěry nepovedené vrstvy jako oprýskané dveře. Když se Houdek snaží o realistickou modelaci, spokojí se s naivním středoškolským výrazem s vědomím možnosti dalšího opravného pokusu. Přesto v tomto směru (prozatím) není schopen spekulace, a proto jeho obrazy nepůsobí v porovnání s podobnou tvorbou tak „cool“, ale spíše trochu „dědkovsky“.   

Dokola

Přirozeně staromódnější není jen jeho malířský přednes, ale i jeho žánrová výbava. Nepracuje s kulturním nánosem jako mnoho současníků, které zjednodušeně řečeno zajímá proměnlivý status důležitých jevů, jakými jsou umění samotné, politika, popkultura, film, komiks, groteska, každodennost, sociální vztahy, sexualita atd. U Houdka vše probíhá v odtažité, nepříliš konkrétní a přísně psychologické rovině archetypální symboliky. Charakteristická jsou pro něj patetická, skoro až „operní“ témata, kolem nichž neustále z různých stran krouží. Není zřejmé, odkud k němu přicházejí, ale bere je jako osudová. Houdkovy úplně první pokusy byly velkoformátové obrazy s psychoticky divokou potemnělou atmosférou. Stafáže mátožných krvácejících figur, které bloudí v hustém stromoví. Na jeho figuranty často mířily hrozivé blesky, šípy, kříže, jež mohou způsobit zranění a zároveň fungovat i jako aktivační faktory spících energií. Další obrazy zabydlel jen jednotlivými postavami, aby vynikl celkový prostor obrazu a jeho přesně komponovaná vizuální definice.

Les představuje od počátku Houdkův obsesivní motiv. Jde o entitu se zvláštní funkcí – lovecký revír nebo beztvarou neproniknutelnou houštinu; místo, kterému se lidé instinktivně vyhýbají. Les je podle Maxe Ernsta „temná bující zeď, za kterou se skrývá jiný svět“. Houdek v jistém smyslu na tuto tradici navazuje. Dalším Houdkovým tématem byla ještě nedávno morfologická zaměnitelnost dvou existencí – zvířecí a lidské. Lidská těla se zvířecími hlavami, krvácející jelen, kůň balancující na špičce pyramidy, zranitelná žížala. Houdek zobrazoval vztah mezi člověkem a zvířetem, jenž by mohl být vnímán jako bytostná i tragická jednota, podobně jako třeba zkušenější Josef Bolf. Na pozdějších obrazech se tohoto tématu vzdává ve prospěch obecnějšího příběhu temnoty, chaosu, prázdnoty a tajemství. Začal vytvářet magické scenerie, které leží na hranici mezi známým a neznámým. Na nedávné výstavě Chlapec Náprstník v Galerii Jelení pro sebe objevil malé formáty nebo redukování tvarů do znaků až na pokraj abstrakce.

Do ticha

Houdkovy poslední obrazy z cyklů Melancholie, Měření prostoru a Anagramy jsou nyní k vidění na výstavě Dokola a do ticha v Galerii kritiků. Výstava překvapí intenzitou prázdných monochromních ploch a inovací v podobě těsně spojených diptychů a triptychů. Obrazy působí opět jako temné scenerie na nebezpečné hranici, kterou neradno překračovat. Zároveň jsou jako zrcadlo, projekční plocha nebo spíše scénografický prostor, do kterého formou přiznané „malířské koláže“ vstupují nové emblematické znaky nebo postavy. Jednou z nich je v cyklu Měření prostoru starší muž, jehož předobrazem je architekt a filozof Richard Agner. Na očích má sluneční brýle a na hlavě klobouk. V jedné ruce svírá neurčitý předmět (možná Houdkův oblíbený kapesník) a ve druhé skicák nebo zápisník – atribut intelektu. Pravá a levá strana nehrají roli, protože se figura několikrát zrcadlově obrací, což je velmi důležitý princip obrazu. Postava zde hraje roli jakéhosi průvodce, iniciátora nebo pozorovatele spontánních alchymistických seancí. Záhadný muž zároveň funguje jako univerzální představitel vědy a umění, otevřený partner s potřebou blízkosti neproniknutelného tajemství, neznámých sil, jež podrobuje troufalé analýze.

Anagramy mají pro změnu svůj předobraz v hracích kartách, kde bývá hodnota odstupňována počtem stylizovaných barevných znaků – konkrétně prázdných kruhů, zvláštních, v tomto podání jakoby ochranných znamení. Jejich spojováním se opět definuje plocha obrazu a vytváří dojem zašifrovaného textu. Houdek se tu vrací k reduktivní funkci abstrahujících postupů v malířství i k psychologii barev a elementárních tvarů. V cyklu Melancholie se osamělé postavy stávají součástí geometrizujících osnov, mozaikovitých pavučin, paprsčitých vějířů reliéfně uhnětených do přepjaté perspektivy nebo až k dekorativní vyprázdněnosti. Houdek tu harmonicky pracuje se zdánlivě nespojitelnou kombinací barevné a černobílé škály (už v jeho prvních, nejbarevnějších malbách byla základem děravá osnova černobílých bříz). V jeho podání nemá tento způsob jen estetickou funkci, ale hlubší význam. Geometrické, pečlivě seřazené znaky na nových obrazech nejvíce připomínají duhu. Po chaotickém počátku každého procesu, včetně toho malířského, toužebně přichází barevné spektrum, jež signalizuje konec temnoty a návrat světla – základní podmínky k pozorování všech věcí.

Na aktuální výstavě je Vladimír Houdek prezentován jako nositel Ceny výtvarných kritiků za rok 2010. Nutno dodat, že naprosto oprávněně. Pokud vyvstaly v době jeho ocenění pochyby, tak současná prezentace dokazuje, že jde o pozoruhodnou figuru s vyzrálým projevem a slibnou budoucností.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné