Vohnouti
Kateřina Černá profil únor 2008
Za malířkou Jitkou Válovou se jezdí na Kladno. Město je po ránu drsné a osudové jako její obrazy, zabydlené protáhlými ohnutými figurami. Sochařka Věra Janoušková jim prý říká „vohnouti“. „Jak jste na ně přišla?“ ptám se a Jitka začíná vyprávět.
„Nevím, ale já jsem spíš takovej trpnej člověk,“ vysvětluje a vymezuje se vůči tvorbě své sestry, malířky Květy Válové. „Květa byla bojovník. Ta když dělala výkřik, tak jste měli pocit, že se ta figura na obraze otočí a dá vám facku. Já dělám lidi, kteří svoje břemena snášejí a mnohdy dokonce dobrovolně.“
V ateliéru je útulno, na dveřích se suší barevné kytice, které Jitka Válová v prosinci dostala k pětaosmdesátým narozeninám, a na malířském stojanu je rozmalovaný zářivě barevný obraz na šířku. Tento zdánlivě obyčejný detail stojí za pozornost hned z několika důvodů.
Trošičku se rozmalovat
Jitka po smrti své sestry Květy v roce 1998 skoro osm let nemalovala. Na to byly malířská tvorba i duše dvojčat Válových, které se narodily 13. prosince 1922, příliš silně propojeny. V tomto období, kdy se na ní podle jejích slov „múza vysrala“, se už potřetí v životě vrátila k takzvaným litým kresbám.
Válová tuto techniku, při níž rytmicky rozlévá zředěnou acetonovou barvu přímo z plechovky na plátno nebo papír, poprvé použila v roce 1965 a představila o rok později na výstavě J. a K. Válovy v Galerii Václava Špály. Jak ukazují názvy vystavených prací – Hutě/sluchový záznam či Na motiv Stravinského Petrušky – litá kresba byla pro Jitku od začátku vázána na sluchové vnímání. Ať už šlo o rachot strojů ve válcovně nebo ruskou klasiku. Eva Petrová, teoretička skupiny Trasa, do níž Válovic dvojčata patřila, v katalogu mluví o „výtvarné seismografii“.
Litím barvy Jitka zachycuje také základní pohyb figur ze svých obrazů – nahoru a dolů, výskok a pád. „Kdo se povyšuje, bývá ponížen,“ směje se. Podruhé se k lité kresbě, tentokrát ovšem ve formě figurálních kompozic, vrací v roce 1978, po smrti maminky. Vůbec se zdá, že pro životní krize je tento rychlý a bezprostřední způsob vyjádření jak dělaný. „Mám to hned hotové a nedá se to předělávat.“ Obraz se naproti tomu maluje dlouho a předchází mu mnoho skic.
Dnes Válová zaznamenává svoje zážitky z poslechu Sibelia, Mariána Vargy nebo Carla Orffa, kterého jí doporučil Ivan Ouhel. „To je něco úplně jinýho, člověče. Já mám ráda, když se v muzice něco děje. Lité kresby chci dělat dál, ale ráda bych se trošičku rozmalovala, abych mohla dělat oboje.“
O barvě nic nevím
Obraz na stojanu v ateliéru Jitky Válové překvapuje křiklavě jasnými barvami. Válová si totiž, v rámci maximálního zjednodušení, většinou vystačila s poměrně omezenou barevnou škálou. A teď žluté figury, hned vedle zelená... „To je úplný Sopko,“ žertuji. „To je úplná bomba!“ kontruje smějící se malířka. „Kdybych to dělala podle té skici, co mám dole, tak by to bývalo jednodušší. U Filly nás s barvou moc neučili, akorát akvarely,“ vzpomíná na studia. „Byla to škola monumentální malby, a přitom jsme jednom kreslili. Ne že by mi barva nic neříkala, ale nic o ní nevím.“
Vertikála, nebo horizontála?
Konečně i obraz na šířku je v kontextu Jitčiny tvorby něčím zcela výjimečným. „Radši dělám vertikály. I na těch litých kresbách je to pořád nahoru a dolu.“ Zápasníci ze starších obrazů se zas zvedali a házeli na zem, skákali a padali. Naopak horizontála znamenala určité dovršení a zmírnění napětí, jako na obraze Naše myšlenky se realizovaly, který byl přímou reakcí na listopadovou revoluci. Právě napětí Jitčinu tvorbu pohání. Ať už je to napětí politické, napětí v lidských vztazích nebo základní napětí mezi životem a smrtí, jak ho mnohokrát tematizovala v obrazech a kresbách umírajících býků.
Jatka
Na pražská jatka se Válová dostala v rámci studia u profesora Emila Filly na pražské VŠUP (1945-1950). V úvahu tehdy přicházela pouze pracovní témata, ale malířka si přesto poradila: „Nechtěla jsem malovat zedníky, jak staví zeď. Kamarád dělal na jatkách, a tak jsem tam šla dobrovolně taky. Jednou jsem se ptala Filly, jak to mám udělat, abych do obrazu dostala ten obsah. A on řekl: ‚Musíte na to pořád myslet.‘ Bývalo mi z toho někdy dost špatně.“ Obrazy však měly velký ohlas: „Na moje jatka se chodila dívat celá škola,“ říká Válová mezi řečí.
Téma oběti, lidské nebo zvířecí, ji nikdy neopustilo. „Ze začátku jsem malovala to, co jsem viděla. Pak jsem se k tomu vrátila v 80. letech, ale to už pro mě nebylo zabíjení, mělo to trochu jiný obsah. Když člověk zabíjí, tak tím zabíjí de facto i sám sebe.“
Nejkrásnější obrazy zvířat však byly podle Válové už dávno vytvořeny. Přiznává, jak miluje pravěké jeskynní malby: „Je to skoro takový výkřik. Jsou neobyčejně působivé a jednoduché. Čím jednodušší, tím monumentálnější. Ti autoři měli také ohromnej smysl pro pohyb. Způsob, jakým malovali zvířata, je nedostižný.“ Stejná slova bychom mohli vztáhnout i na její vlastní tvorbu.
Osud
Práce Jitky Válové je velmi sevřená, maluje v podstatě jen několik málo témat. Zprvu to byli zápasníci a zvířata, pak přibyla břemena, podpírání a smíření. Někteří teoretici dokonce tvrdí, že jde vlastně o téma jediné – mýtus životního zápasu, ve kterém je možné ztratit vše.
Zeptala jsem se jí proto nakonec, jestli je ještě nějaké téma, které chce rozvíjet. „Víš, co mě teď zajímá? Osud. Člověk ho může do jisté míry ovlivnit, ale neuteče mu. Vždycky jsou aspoň dvě možnosti: buď půjdeš cestou práva, nebo se dáš na nějakou tu vedlejší cestu. Ale řeknu ti, já už to moc řešit nebudu. Spíš mě zajímají figury, které po těch cestách jdou,“ směje se.
Malířka Jitka Válová patří ke generaci, která nastupovala na českou výtvarnou scénu v padesátých letech 20. století. Vystudovala u Emila Filly a stala se, spolu se sestrou Květou, členkou skupiny Trasa. „Skupina byla práce Čestmíra Kafky. Dále tam byla Eva Kmentová a Olbram Zoubek, manželé Preclíkovi a další,“ dodává. Šedesátá léta byla pro sestry Válovy úspěšná. Účastnily se řady domácích i zahraničních výstav, zmiňme alespoň retrospektivu obou sester v Galerii Václava Špály (1966). V sedmdesátých letech to bylo podstatně horší, sestry se živily především výzdobou architektury. Sem patří například zakázky pro sbor nápravné výchovy v Ostrově nad Ohří. Zlomem pro čerstvě šedesátileté Válovky, jak se sestrám říkalo, byla výstava v Chebu, kterou v roce 1983 uspořádali Jana a Jiří Ševčíkovi. „Výstava k nim přitáhla mladou generaci. Na jejich obrazy se díval takový Antonín Střížek nebo Jiří David. Válovky byly protikladem abstraktnějších tendencí v tehdejší malbě,“ říká Ševčík. Osmdesátá léta znamenala širší přijetí a polooficiální výstavy v kladenské Galerii 55, hlubocké Alšově jihočeské galerii nebo na pražském Opatově a Vysočanech. Po sametové revoluci pak hodnocení nabylo oficiálních forem: rakouská Herderova cena (1994) a nejnověji cena ministra kultury Artis Bohemiae Amicis (2007). Největší radost jí ovšem udělala gratulace Václava Havla k 85. narozeninám.
Jitka Válová – Kresby hudby
Galerie Montanelli
D. Altenburg-Kohl (kurátor)
do 29. února 2008
www.montanelli.com
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2019
Knihy pod stromeček: Umění loutky – Pracoval jsem mnoho – Inteligence obrazu a jazyk dějin umění – Umění a iluze – Obrazy a předobrazy – Krásná jizba
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy zima 2020
Knihy pod stromeček: Chrám umění Rudolfinum – Antické umění ve sbírce Národního muzea – Tomáš Vaněk – Architektky – Teorie obrazu v raném křesťanství – Příběh malířství
knižní tipy
Kateřina Černá knižní tipy březen 2020
Četba na posílení imunity: Devětsil – Karel z Lichtensteinu-Castelcorna – Instituce a divák – Ke stolu! – Architektura v přerodu – Konfiskované osudy
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
