Výzva ke komunitnímu bydlení

Jan Kratochvil depeše duben 2014

Skupina českých a slovenských umělců uskutečnila v rámci bienále fotografie a vizuálního umění v belgickém Liège neotřelý sociální experiment.

Pozadím jejich výzkumu se stala vysoce kvalitní, nicméně relativně standardní přehlídka českého vizuálního umění s nepřímočaře vedenou jednotící tematickou linkou v pojmu „židle“. Dle toho název výstavy À propos de la chaise, tedy O židli. Za vznikem výstavy stojí kurátorská trojice Alt & Vajd & Pfeiffer-Kottová.

Belgičané přijali českou židli škálou různorodých úhlů pohledu. Vzhledem k tomu, že kontext celého bienále počítal spíše s konvenční prezentací média fotografie, rozšíření jeho názvu o „vizuální kulturu“ padlo patrně primárně na vrub Čechů a Slováků. „Co nám tu ti Češi předvádějí?“ říkali si Belgičané nad svým lahodným pivem a hranolkami zalitými lokální lehce pikantní specialitou, omáčkou samurai. Ivars Gravlejs při performanci rozbití IKEA židle, jeho vlastní jmenovkyně (židle IVAR, 19,90 eura), vzbudil hlasitý aplaus, zároveň i výrazně pohoršené úšklebky.

Vraťme se k hlavnímu bodu cesty Čechů a Slováků do Liège.

Propojení umění a jídla, performativní kulinářství, sociální interakce vybuzená konzumací, díla jedlá i nepoživatelná jsou dlouho kanonizovanou součástí světa umění, ohledanou z nejrůznějších směrů. Pořádat snídaně či večeře v galeriích, v ateliérech, na veřejných prostranstvích se stalo častou a dostupnou cestou, jak nakrmit větší počet členů světa umění za minimální společné náklady (v ideálním případě je pak daná krmě předmětem grantové podpory). Umělci, kurátoři, teoretici a případně jejich přátelé odcházejí z podobných událostí spokojeni, se sladkým vědomím kolektivního ducha jejich profesí, s radostí, že přece jen nestojí proti ekonomicko-byrokratické mašinerii okolního světa osamoceni.

„Co takhle posunout tento moment dál?“ řekli si autoři výstavy O židli. Nebo možná ani s ničím podobným předem nekalkulovali, přesto se jim podařilo dosáhnout něčeho neobyčejného. Díky štědrým subvencím z různých stran byli schopni dopravit na místo a ubytovat nejen realizační tým čítající sedm lidí, ale zároveň dalších téměř dvacet vystavujících umělců (těžké odhadnout přesný počet vzhledem k chaotickému pohybu umělců v cílové destinaci). Setkali se umělci napříč generacemi, zájmy, pozicemi i smýšlením. Matyáš Chochol měl možnost potkat Veroniku Bromovou, Viktor Kopazs zaradoval se s Jirátem, Vondrákem a dalšími, dospívající dcera Martina Zeta trávila čas s čerstvě dvanáctiletým Trinem Altem, Gravlejs prošel zrcadlem do světa snů. Na základě jednoduché kombinatoriky lze jmenovat nespočet podobných případů. Nejvýstižněji celou věc shrnul Václav Magid, vyjádřil se větou: „Výlet byl epochální.“

Zastavme se nad tímto vyjádřením předního českého umělce a filozofa. „Výlet“ jako společná cesta mimo kontext plynutí denní reality. Nahrazení takové reality realitou jinou, ukotvenou v přímé vazbě kolektivního spoluprožívání s lidmi blízkých vstupních parametrů. Ovšem s časovou ohraničeností. Výlet je výletem proto, že se z něj musí zase letět zpět. O pojmu „epochální“ raději pomlčím, v rámci tohoto formátu není možné jej patřičně analyzovat, postačí však dojmová rovina jeho čtení.

Jednalo se o skutečně epochální zkušenost, která nabídla rozšíření sociálně performativního média v umění, zároveň v jednom drobném aspektu ukázal i na další možnost. Výletníci v Liège totiž byli ubytování v samostatném domě se společnými prostorami kuchyně, jídelny a salonku, kde probíhala valná část mimopracovní interakce. Ráno přinesl Pfeiffer čerstvé croissanty, Moravec prostřel, Vajd doplnila osobitým hudebním výběrem. Všichni zcela přirozeně vplynuli do módu kolektivního bydlení. Horko těžko se snažíme v lokální umělecké komunitě definovat parametry umělecké sounáležitosti na bázi spolku. Není ale základem pro vzájemné pochopení spíš než dlouhé opakující se večerní diskutování různých tematických celků spíše možnost se ráno probudit ve společném domě, tam i usínat a ideálně i sdílet jisté pracovní povinnosti v běhu dne?

Vyzývám tímto k získání grantu na pořízení nemovitosti v klidné lokalitě Prahy, do níž přestěhujeme celou lokální uměleckou společnost. Tento kolektivní dům bude centrem naděje, energie umělecké tvořivosti a majákem všeuměleckého přátelství.

Ať žije kolektivní bydlení, ať žije svět umění, vivat, vivat!

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné