Žena hlavu nepotřebuje

Kateřina Černá v ateliéru říjen 2008

Když se Lence Klodové něco nelíbí, řekne, že je to konzervativní nebo že je to voyerismus. Sama se snaží kráčet cestou čistoty. Vystřihuje si nahotinky z porna a proskakuje jejich nohama, kojí převlečená za chlapa, trhá modelkám hlavičky. To vše s nevinností trojnásobné matky.

Lenčina tvorba je žánrově velmi různorodá, přesto je to pořád jedna Klodová. Tradičně bývá řazena do kolonky feministického umění, ale vychází především z vlastních zážitků. Jak říká, mateřství jí poskytlo dostatek stresů a depresí, které provokují k tvorbě. Zároveň ovšem varuje: „Mateřství je dočasná věc. Člověk musí myslet na to, co bude dělat potom. Jde to tak rychle a najednou tě děti nepotřebují. Nebo potřebují, abys byla zajímavější než jenom jako utíračka zadků.“

Hlubší pohled ukazuje, že v díle Lenky Klodové možná přeci jen existuje určitá základní osa. Letmo se jí dotkla, když mluvila o svém učiteli, sochaři Kurtu Gebauerovi: „Kurt tě donutí věci vyčistit, pochopit, co chceš říct. Odstranit z myšlenky i to estetično, anebo ho zneužít. Od něj jsem asi chytla tu jednoduchost, která zavání až vtipem.“

Porno, převleky a hřiště

Lenčina kreativita není omezena médiem. V 90. letech začínala s písmovými instalacemi, které vyvrcholily v roce 1997 diplomovou prací O Boženě. Výrazněji na sebe upozornila v roce 2001, když během třetí mateřské oblékla hrdinky porno časopisů do papírových sukýnek a představila je v Galerii Malá Špálovka. Tehdy napsala: „Neúnavně vystřihuji papírové krajky na zakrytí nahých těl prostitutek. Je to stejně rytmické a nekonečné zaměstnání jako to jejich.“

Ve stejném roce provedla Travestishow, svou první performanci. Místo obvyklého přemalování muže na ženu se při ní odehrála proměna ženy v muže. Klodová v přestrojení za mladého šviháka nejdřív bloumala po parkovišti nákupního centra Zličín a pak, coby otec i matka v jedné osobě, nakojila své dítě. „Tam jsem teprv ochutnala čistotu té performance,“ vzpomíná. „Když člověk skutečně zjistí, že nepotřebuje nic. Že to vyjádří sám. A to je hrozně osvobozující.“

Počínaje touto zlomovou událostí můžeme sledovat Lenčin posun od instalací a práce s materiálem spíše k performancím a práci s vlastním tělem. Jak ale říká: „Je to namíchané a každá idea si vyžádá jiný prostředek.“

V roce 2005 Klodová obhájila na VŠUP doktorát na téma „Zásady pro vytvoření pornografického časopisu pro ženy“. V rámci teoretické části disertace objevila mimo jiné to, že podobnou tiskovinu nelze vytvořit pouze převrácením mužských časopisů naruby. Mužský princip „chci tě a vezmu si tě“ je třeba nahradit ženským „způsobím, abys mě chtěl a vzal si mě“. Praktickým výstupem byl časopis Ženin, který bylo možné nedávno vidět například na výstavě Sexismus v Galerii Václava Špály.

Po škole Lenka Klodová začala podnikat. Pod značkou Enfant Terrible (Strašné dítě) vytváří spolu s absolventkou DAMU Helenou Polákovou a s kolegyní z umělecké skupiny Matky a Otcové, Lucií Krejčovou, dětská hřiště, citlivá nejen k dětem, ale také k okolnímu prostředí a jeho obyvatelům. Společně mají za sebou realizace ve Slivenci, v Průhonicích nebo ve školce pro sluchově postižené děti na Smíchově.

Sen o erotickém parku

Letošní rok byl pro Lenku celkem nabitý. O prázdninách se účastnila sochařského kvadrienále v lotyšské Rize. Pro vybydlenou, syrovou čtvrť, kterou přirovnává k Ostravě-Přívozu, vytvořila dva páry v objetí, zaražené po pás do popelnice. Další, tentokrát zvláště lákavou výzvou byla pro Klodovou srpnová výstava v galerii Unit 30 v Londýně. „Řekla jsem si, že Londýn je daleko a můžu si tam udělat úplně, co chci,“ vysvětluje umělkyně a vypráví o svém snu vytvořit erotický park.

„V baroku stačilo, když v zahradě označili určité místo jako dostaveníčko, třeba nějakým amorkem, a už mělo silný erotický náboj. Dnes je těžké vymyslet vzrušující atrakci. Většinou to sklouzává do vulgárností nebo stupidních vtipů. Třeba houby jako penisy,“ říká Klodová. Výsledkem Lenčina hledání excitačních objektů je zatím model kamenné fontány ve tvaru ženy v sexuálně explicitní pozici, který vystavila v Londýně, a návrhy dalších atrakcí, které se, jak říká, nebrání realizaci. Stačí prý, aby se našel někdo s vhodným pozemkem.

Pojmenuj mě nově

Během října můžeme vidět Lenčin čerstvý fotografický cyklus Pojmenuj mě nově/Name Me Anew v pražské galerii Hunt Kastner Artworks. Jde o snímky polonahého ženského těla bez hlavy a rukou. Torza se nacházejí v různých kontextech – jedno věší prádlo, druhé se melancholicky dívá z okna, třetí čte. Prsa nahrazují oči, ale kdo obrátí stránku?

„Název výstavy má odkazovat k tomu, že s hlavou se částečně ztrácí také identita a získává se nová,“ vysvětluje Klodová. „Může ale odkazovat i k jednoduché myšlence, že žena hlavu nepotřebuje.“ Když odstraníme hlavu jako přebytečný individualizující detail, z každého se prý stane klasický ideál.

První snímek nového cyklu vznikl na jaře 2007. Od té doby umělkyně svůj nápad jako obvykle oťukávala: „Něco si zkusím a nezdá se mi to. Pak to za půl roku najdu a zdá se mi to víc.“ Na výstavu v galerii Hunt Kastner měla původně jiné kandidáty, ale galeristky překvapivě zaujala právě série Pojmenuj mě nově.

„Jde o silné ikony, založené na chytré myšlence, která nám znovu připomněla střet antiky a moderny,“ tvrdí Kacha Kastner. „Při pohledu na bezhlavá a bezruká Lenčina torza se nám vybaví klasické řecké a římské sochy. Její torza ovšem nejsou studené mramorové figuríny. Jsou to živé ženy. Chybí jim sice tvář, ale o jejich identitě nikdo nemůže pochybovat.“

Torzo a mořská panna

Pro Klodovou má její cyklus ještě poněkud jiný význam: „Když jsem si to skicovala, zaujal mě hlavně výraz těla. Že vypadá trošku jako tvář. Tak jsem to brala jako takové bezhlavé obludky. Lidé mi říkali, že je to monstrózní, i když tam zůstávají ty ženské křivky.“

Bezhlavou sérii lze chápat jako další projev Lenčiny dlouhodobé snahy vytvořit nové ženské ikony, nebo alespoň zpochybnit ty staré. Z předchozích zmiňme sérii těhotných sportovkyň na Artwallu (2005) nebo převlek za mořskou pannu v performanci Život s handicapem (2001).

Paralela s tímto starším cyklem je patrná na první pohled. Klodová v obou případech znázorňuje ženu, sebe samu, jako ideální stvoření, v praktickém životě zcela nepoužitelné. S ploutví se nedá chodit, bez rukou prádlo nepověsíme. „Teoretička Pavlína Morganová si ze mě utahuje, že pracuji jako Jiří Kolář. Zdánlivě dělám pořád to samé, ale ve skutečnosti se to posunuje,“ komentuje podobnost umělkyně.

 


Lenka Klodová se narodila 22. listopadu 1969 v Opavě. Vystudovala sochařství v ateliéru Kurta Gebauera na VŠUP. Studia zakončila doktorátem na téma porno pro ženy. Je matkou tří dětí (7, 13 a 17 let) a v roce 2001 založila s přáteli uměleckou skupinu Matky a Otcové, která čerpá inspiraci právě z rodičovské zkušenosti. Jejich společné dílo reprodukovala Charlotta Kotíková ve svém příspěvku o umění střední a východní Evropy v katalogu Global Feminisms. V roce 2001 Klodová vztyčila u Neratovic také třímetrový pískovcový nápis Miluji, který je zanesen i v turistických mapách. V lednu 2005 vytvořila coby hostující šéfredaktorka časopisu Umělec číslo věnované genderové problematice. Její nejnovější fotografickou sérii Pojmenuj mě nově vystavuje od 23. září do 9. listopadu pražská galerie Hunt Kastner Artworks.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné