Zmírňování křivd

Kateřina Černá téma září 2008

Osudy arizovaného umění / Nacistická minulost se nám i po šedesáti letech stále vrací. Všechny křivdy dosud nebyly a ani nemohou být odčiněny, pokoušíme se tedy alespoň o jejich zmírnění. Jedněmi z posledních „válečných zajatců“ jsou uloupená umělecká díla ze židovských sbírek. Jak to s nimi v České republice vypadá?

Podle ředitelky Uměleckoprůmyslového musea Heleny Koenigsmarkové je pro důvěryhodnost našich sbírkových institucí nutné, aby všechny „nedobrovolné“ válečné přírůstky dostaly své pravé jméno a právní postavení. V praxi to znamená buď vrácení uměleckých děl majitelům, anebo zcela jasné označení původu díla na popisce.

Samo Uměleckoprůmyslové museum šlo v tomto ohledu příkladem, když loni ve spolupráci s historiky z Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války vydalo knihu Návraty paměti. Ta je nejen výpravným obrazovým katalogem židovských deponátů v muzejních sbírkách, ale navíc detailně popisuje nacistické konfiskační mechanismy. Nad důsledností, s jakou se likvidovali lidé i jejich majetek, zůstává rozum stát.   

Konfiskační mechanismy

Umělecká díla se za války dostávala do našich muzeí a galerií různými cestami. Někdo si je tu uschoval před plánovanou emigrací se záměrem, že si je v budoucnu vyzvedne. Politickým odpůrcům říše zabavilo majetek gestapo a židovským občanům tzv. Ústředna pro židovské vystěhovalectví, zkráceně „Zentralstelle“. Zvláštní kapitolou byly dary za vývoz, kdy protektorátní úřady povolily sběratelům vyvézt uměleckých děl s tím, že si některá z nich ponechaly.

Zabraný majetek byl následně ohodnocen, roztříděn a rozmístěn po nejrůznějších místech v Praze. Největší skladiště umění se nacházelo ve Strahovském klášteře. Z těchto skladů se pak zásobovaly domácnosti a kanceláře mocných. Historikům se například podařilo zjistit, že Úprkův obraz Pouť u sv. Antoníčka z majetku Emila Picka byl věnován tehdejšímu ministerskému předsedovi Krejčímu. K. H. Frank si zas umanutě vybíral vše, co se týkalo jeho rodných Karlových Varů.

Situace došla tak daleko, že musel být vydán oběžník, v němž se mimo jiné píše: „Je samozřejmé, že Zentralstelle jako německá služebna ráda pomůže každému německému soukmenovci, to však nemůže jít tak daleko, aby byla zaměňována za obchodní dům nebo kancelář pro zprostředkování bytů.“

Na ohodnocování a třídění zabraného majetku se podílela řada odborníků a znalců výtvarného umění. Pro gestapo například odhadoval nadaný absolvent pražské Akademie Jindřich Baudisch, který byl po válce odsouzen retribučním soudem za osobní obohacování.

Bezpochyby pozitivnější roli sehrál profesor Německé univerzity K. M. Swoboda, odhadce Ústředny. „Vybíral ve skladištích nejvýznamnější díla, aby se nerozkradla, a snažil se dostat to, co se týkalo volného umění, do Národní galerie, a co se týkalo uměleckého řemesla, do Uměleckoprůmyslového musea,“ říká Václav Erben z Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války.

Přes Swobodovu snahu zachránit to nejlepší můžeme v katalogu muzea lehce zjistit, že všechny židovské deponáty včetně antické amfory Elly Grabové jsou označeny jako předměty druhé kategorie. Objekty, které odhadci zařadili do první kategorie, se zřejmě okamžitě ztrácely. Zkonfiskovaná díla nižších kategorií se pak za protektorátu ve velkém prodávala ve starožitnostech André v Praze Na Příkopě a po válce v prodejnách Antikva.

Poválečné restituce

V roce 1945 se otevřely sklady a rok nato se uskutečnily první restituce. „Věci, které měly uměleckou hodnotu, byly prohlášeny – a tady byl zdroj některých omylů – za nepřátelský, to jest říšský majetek. Jako takové je československé úřady zkonfiskovaly a na základě určitých restitučních zákonů, které byly přijaty v roce 1945, tento majetek restituovaly de iure i de facto, pokud bylo komu,“ říká historik Vít Vlnas, ředitel Sbírky starého umění Národní galerie.

Podmínky pro získání majetku byly celkem obtížné. „Žadatelé museli doložit české občanství a osvědčení o národní spolehlivosti. Pokud emigrovali, neměli podle tehdejších zákonů na restituci nárok,“ vysvětluje Václav Erben. Přesto bylo značné množství židovského majetku vráceno majitelům, například dědicům již zmíněného Emila Picka a dalším.

„Po únoru 1948 se všechno zkomplikovalo. Objevily se jiné zájmy a vydávat do ciziny se nechtělo nikomu. Poslední restituce proběhly v roce 1950, pak už skoro nic,“ dodává Erben. Zabavený majetek židovských obětí, který nebyl po válce vrácen, plynule přešel z nacistického do komunistického vlastnictví. Špičková díla byla Národní kulturní komisí prohlášena za státní kulturní majetek, čímž unikla prodeji v Antikvě. Další velké restituce se uskutečnily až po roce 1989.

Porevoluční restituce

V 90. letech byly obnoveny některé starší kauzy, jako například spor o vrácení malé, zato mimořádně kvalitní sbírky starého umění, která patřila Richardu Morawetzovi. Úspěšný továrník a majitel zámku Světlá nad Sázavou uzavřel v březnu 1939 s protektorátním ředitelem Národní galerie Josefem Cibulkou dohodu o dočasné zápůjčce sbírky, jejíž součástí byl obraz sv. Kristiny od Lucase Cranacha staršího, Svatá rodina od Francesca Melziho nebo dva gotické obrazy z tzv. Svatojakubského cyklu.

Druhou zásadní kolekcí, na niž byl uplatněn restituční nárok, byla mediálně sledovaná sbírka Jindřicha Waldese, která obsahovala vysoce ceněná díla Františka Kupky, Vojtěcha Preissiga a mnoha dalších. Nejvýznamnější obrazy z obou sbírek se Národní galerii podařilo odkoupit, takže je můžeme obdivovat v jejích sbírkách od Anežského kláštera po Veletržní palác dodnes. U většiny z nich jsou jejich původní majitelé uvedeni.

Díla z Morawetzovy a Waldesovy sbírky představovala pro Národní galerii největší ztráty. „V 90. letech hrozilo nebezpečí, že míra restitucí zásadním způsobem poškodí sbírky – mluvím teď o restitucích typu Morawetz, Waldes, Freund. To se dnes v žádném případě opakovat nebude,“ komentuje vývoj Vít Vlnas.

Washingtonská konference

Klíčovou událostí v druhé vlně restitucí v 90. letech byla Konference o majetku obětí holocaustu, která proběhla v roce 1998 ve Washingtonu. „Můžeme v zoufalství lamentovat nad holocaustem, anebo ho můžeme pochopit a přísahat, že již nikdy nedovolíme, aby se strach a lamentování staly výmluvou pro nečinnost. Sešli jsme se zde tento týden ne proto, abychom dokázali zázraky, ale proto, aby tmu vystřídalo světlo, křivdu spravedlnost, hádky jednota a faleš pravda,“ prohlásila v úvodu konference Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA.

Její angažovanost ve věci arizovaného majetku zakrátko přinesla konkrétní výsledky. „Díky diplomatickému působení Madeleine Albrightové a iniciativě místopředsedy vlády Pavla Rychetského byla ustavena komise, která shromažďovala dokumentaci o arizovaném židovském majetku,“ říká bývalý člen komise Vít Vlnas. Skupina odborníků společně pracovala od roku 1998 do roku 2002. Nejvýraznějším výsledkem její činnosti bylo přijetí zákona 212/2000 Sb. o zmírnění majetkových křivd způsobených holocaustem.

Zákon č. 212/2000

Co tento zákon přinesl nového? Jednak kvůli obětem nacistického režimu posunul obvyklou restituční hranici, kterou je v ostatních případech rok 1948. V zákoně se tvrdí, že „umělecká díla, která byla od 29. září 1938 do 4. května 1945 odňata fyzickým osobám v důsledku převodů vlastnického práva, se bezúplatně převedou buď do vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, nebo jejího manžela, anebo jejich potomků“. Podmínka dědictví v přímé linii se v případě holocaustu ukázala jako poměrně obtížná a ztroskotala na ní řada žádostí o restituci, například sbírka Richarda Poppera.

Zákon zároveň restituce do jisté míry zjednodušil. „Konečně se vzalo za logické, že ti lidé mnohdy opravdu nemohou mít kompletně veškeré doklady o majetku, který přihlašují. Průlom byl v tom, že důkazní břemeno se částečně převedlo na stranu toho, kdo má majetek vrátit, nikoli toho, kdo o něj žádá,“ říká Vlnas, který má coby ředitel Sbírky starého umění Národní galerie s touto legislativní změnou bohaté zkušenosti.

„Výsledkem zákona 212/2000 byla na přelomu století přímo vlna dopisů, často velice dojemných, kde lidé žádali, ale vlastně nevěděli o co,“ pokračuje Vlnas. „Šlo o žádosti typu: ,Někdy za války se nám ztratily obrazy. Nevíme jaké a vůbec nevíme, kam přišly. Byl tam portrét dědečka s knírem. Zajímalo by nás, jestli je nemáte.‘ Bylo to lidsky velmi dojemné, ale často to byly žádosti, které neměly reálný podklad a na které prostě nebylo možno odpovědět jinak než způsobem: Pardon, buďto to neumíme dohledat, anebo to tady nemáme. Skutečně šlo například o rodinné portréty.“

Na základě nového zákona se restituovaly nejen rodinné portréty, ale také tři velmi významné sbírky. První byla kolekce Emila Freunda v čele se slavným Signacovým Parníkem na Seině. Národní galerie ji vydala Židovskému muzeu, na které se následně obrátili Freundovi dědicové. „Sbírka je těsně před vydáním,“ potvrdila letos v létě Michaela Hájková z Židovského muzea. „Dvanáct nejvýznamnějších obrazů včetně Signaca však Ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památky, a tak zůstanou v Čechách,“ dodala.

Po Freundovi následovala Feldmannova sbírka starých kreseb z Moravské galerie, do níž patřila mimo jiné díla dvou rudolfínských mistrů, Hanse von Aachen a Johanna Christopha Schürera. Zatím poslední velká restituce znamenala velkou ztrátu pro ostravskou Galerii výtvarných umění. Sbírka někdejšího ředitele Vítkovických železáren Oskara Federera se pyšnila výjimečným Zátiším od Jamese Ensora nebo Munchovým Jižním pobřežím.

Hold historikům

Po rozpuštění Rychetského pracovní komise se ukázalo, že Ministerstvo kultury ČR bude i nadále potřebovat partnerskou instituci, která by soustavně sledovala problematiku válečných restitucí. Tak vzniklo v roce 2001 Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války při Ústavu světových dějin Akademie věd ČR.

Hlavní náplní Centra je pracné a zdlouhavé archivní bádání, díky němuž však vznikají velice hodnotné databáze uměleckých předmětů a dobových dokumentů. O ty se stará především Václav Erben a vedoucí centra Helena Krejčová, spoluautorka monografie o odhadci Jindřichu Baudischovi. Informace získané z inventárních a přírůstkových knih i z dalších pramenů poskytují historikové ministerstvu, které s pomocí aukční síně Sotheby‘s provozuje internetovou stránku www.restitution-art.cz, český vyhledávač arizovaných uměleckých děl.

Centrum dále pořádá mezinárodní konference a spolupracuje s mnoha domácími i zahraničními institucemi. Snaží se odpolitizovat debatu o konfiskacích a dosáhnout řešení konkrétních restitučních případů. Po úspěšné spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem, jejímž výsledkem je kniha Návraty paměti, nyní plánuje vydat podobný katalog válečných deponátů s Národní galerií. Projekt je připraven, ale publikace zatím čeká na finanční zajištění.

„Jsme strašně rádi, že můžeme spolupracovat, protože Centrum už v této chvíli disponuje obrovskou faktografickou databází, kterou nám dává nezištně k dispozici. Stejně jako my je pouštíme do naší dokumentace a do našich archivů,“ říká o vzájemné spolupráci Centra a Národní galerie Vít Vlnas. „Jsme domluveni na tom, že když nás někdo požádá o informace ohledně případné restituce, dáme galerii vědět – a naopak. Když galerie dostane žádost o vydání nějakých předmětů, tak se s námi poradí, co o tom víme,“ doplňuje Václav Erben.

Co čeká Národní galerii?

Přestože k největším restitucím došlo po válce a koncem 90. let, Národní galerie podle Erbena dosud vlastní kolem stovky obrazů, dvaceti plastik a tisíce grafik, které pocházejí ze zabaveného židovského majetku. Často už není, komu je vrátit. Po vlně žádostí, spojených s vydáním zákona č. 212/2000, se dnes požadavky na restituci uměleckých předmětů objevují spíše sporadicky. Nejde už o velké sbírky, ale většinou o jednotlivé kousky. 

Pro současnou situaci je v mnoha ohledech příznačná kauza, kterou Národní galerie společně s Centrem právě řeší. Jde o majetek právníka Huga Feigla, který v roce 1939 opustil svůj prosperující obchod s obrazy na Smetanově nábřeží a emigroval do New Yorku. Podnětem k žádosti o restituci se stala loňská výstava jeho bratra, malíře Bedřicha Feigla v Židovském muzeu. Při její přípravě se totiž ukázalo, že v New Yorku žije sběratelova dcera Margita.

Ta se prostřednictvím americké agentury, která pomáhá restituentům s vyhledáváním ztracených uměleckých děl, obrátila na Národní galerii s žádostí o vydání jednoho vlámského obrazu ze 17. století.

Z toho, co o židovských sbírkách víme, byla holandská a vlámská malba velmi oblíbena a byla také hojně zastoupena mezi zabavenými obrazy v Národní galerii. „Židovští sběratelé byli hrozně konzervativní. To znamená 19. století, Německo, Rakousko, české malířství a pak hlavně ti Holanďani, krajinomalba a žánr – tím byli úplně posedlí,“ komentuje tuto zálibu Václav Erben.

Feigl před emigrací zanechal obraz u svého přítele, právníka a významného sběratele moderního umění Františka Čeřovského. Po roce 1948 se dílo ocitlo v Národní galerii jako depozitum (úschova), nebo dar bývalé Čeřovského advokátní kanceláře. „Teď se spolu s dědičkou potřebujeme dobrat toho, jestli ve chvíli, kdy se ten obraz dostal do galerie, byl ještě majetkem Huga Feigla, který byl v té době déle než deset let v emigraci, nebo jestli byl majetkem někoho jiného,“ vysvětluje Vlnas.

Podle něj má obraz pro galerii spíše kulturně historický než umělecký význam. Ve stálé expozici prý nikdy viset nebude, a pokud se ukáže, že jsou splněny podmínky pro restituci, bude restituován de iure. „To znamená, že dědička buď dostane vyrozumění, že obraz je jejím majetkem a může si požádat o jeho vývoz, nebo že Národní galerie má zájem ho od ní koupit. To všechno může nastat, ale já to v této chvíli nemůžu předjímat,“ uzavírá aktuální kauzu Vlnas.

 


Polistopadové restituce židovských sbírek v datech

90. léta: probíhají velké restituce v Národní galerii (NG) – sbírky Jindřicha Waldese a Richarda Morawetze

1998: washingtonská konference o majetku obětí holocaustu ustavena vládní komise pro zmírňování majetkových křivd

2000:přijetí zákona č. 212/2000 usnadňujícího restituce majetku obětí holocaustu; zřízeno Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války (dále jen Centrum)

2003: Moravská galerie předala dědicům sbírku kreseb Arthura Feldmanna

2007: Uměleckoprůmyslové museum vydává s Centrem katalog deponátů židovského majetku; Galerie výtvarných umění v Ostravě předala dědicům sbírku Oskara Federera

2008: Židovské muzeum potvrdilo brzké vydání sbírky Emila Freunda; NG řeší kauzu Feigl a připravuje s Centrem katalog deponovaných předmětů

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné