Anketa Týdne umění

text redakční web

Kdybyste měl/a kouzelný prsten a mohl/a změnit jednu věc týkající se české výtvarné scény a výtvarného provozu, co by to bylo a proč?   

 

Blanka Čermáková, Trafo Gallery

Umění v Čechách je obecně považováno za libou aktivitu několika málo jedinců, kteří ho sice mají za své životní poslání, ale pro většinovou společnost je chápáno jako něco nesrozumitelného, v horším případě zcela zbytného. Nejde pouze o výtvarné umění, ale i o literaturu, film, divadlo, design, architekturu a další kulturní odvětví. Z vlastní zkušenosti vím, jak důležité je od dětství prostředí, ve kterém se člověk pohybuje a které ho formuje, stejně tak jako vzdělání, které se nám nabízí nebo máme k dispozici. Pokud budeme od dětství otevření, zvídaví a chápavía budeme k tomu motivováni, změní se časem celá společnost a vnímání a potřeba kultury pak bude běžnou a nedílnou součástí kultivované společnosti, jak je tomu v mnoha jiných zemích. Předpokládám, že potom se například otázka změny případné legislativy v otázce mezd kulturních činitelů stane srozumitelným a neodkladným krokem anebo partnerství kulturním aktivitám bude konečně symbolem dobré reprezentace soukromých subjektů a ne výjimečnou záležitostí několika málo osvícenců. Věřím ovšem, že se naše společenská situace rok od roku mění pomalu k lepšímu a jsem zvědavá, jak to s jejím stavem bude vypadat třeba za 20 let. Každý z nás na tom totiž máme svůj podíl. 

 

Jiří Fajt, Národní galerie v Praze

V ČR chybí dle mého soudu klasická systémová podpora a to zejména tří oblastí, které považuji za naprosto zásadní pro zdraví výtvarné scény a jejích protagonistů:

1) Daňová zvýhodnění pro soukromníky i korporace, kteří se rozhodnou finančně podporovat kulturu. Proč? Protože to je v západním světě obvyklý nástroj podpory filantropie. Navíc státní kasu ve svém důsledku moc nestojí a přitom výrazně motivuje nejen filantropy, ale i obdarovávané k větší aktivitě a kreativitě.

2) Podpora prezentace českého umění a umělců v zahraničí a to bez ohledu na právní postavení žadatelů, tzn. jak pro veřejné instituce, tak i soukromé galerie. Proč? Protože se tato forma podpory osvědčila i jinde, jak je vidět například na raketovém nástupu polských umělců na mezinárodní scéně posledních třech desetiletí.

3) Podpora nákupů děl žijících umělců do veřejných sbírek. Proč? Protože to je nejpřirozenější a nejpřímější forma podpory umělců, kteří z něčeho musejí také žít. A navíc chytrá strategie nákupů může s časovým odstupem mnohonásobně zhodnotit veřejné sbírky, což je v posledu vyjádřitelné i finančně.

 

Mária Gálová, Dorotheum

Velmi bych si přála, aby Praha měla vedle historických sálů a zmodernizovaných industriálních hal i svůj původní moderní stánek umění. Místo, které by nejen splňovalo veškeré technické parametry na prezentaci výstav světového formátu, ale které by bylo i výrazným a nezaměnitelným symbolem moderní architektury našeho města, podobně jako např. Guggenheim Museum Bilbao od Franka Gehryho nebo Milwaukee Art Museum od Santiaga Calatravy. Kéž bych ten prsten opravdu měla! 

 

Tomáš Hejtmánek, Arthouse Hejtmánek

Kdyby byla ta možnost, rád bych s ním otočil nejen jednou, ale vícekrát. Mé první přání by se týkalo změny legislativy. Velmi zastaralý a nevyhovující je Zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty. Ve svém důsledku je spíše příčinou nezájmu současných sběratelů o tuto oblast, převážně starého umění sakrálního charakteru. Celý trh s uměním na našem území je tak výrazně ochuzen o velké množství výjimečných děl, která jsou běžně obchodována a sbírána na vyspělém trhu západní Evropy. Skutečné kulturní památky by měl odkoupit stát a řádně se o ně starat, ostatní díla by měla být uvolněna pro prodej a obchodování bez omezení.

Dalším přáním s otočením kouzelného prstenu by byla revize zákona o odměnách při prodeji výtvarného díla ochrannému svazu autorskému – GESTOR. Domnívám se, že se jedná o velký podvod posvěcený zákonem. Vybrané peníze od prodejců výtvarných děl se z větší části vůbec nedostávají ke skutečným dědicům autorských práv.

Mezi dalšími mnohými přáními by bylo také pořádání pravidelného kvalitního veletrhu výtvarného umění, starožitností a designu v Praze na úrovni, jaká je běžná v západní Evropě.

 

Pavel Chalupa, Pro arte

Přál bych si, abychom byli méně sebestřední vůči světu. Obecně řečeno. V umění i obchodu s uměním je to podobné jako ve společnosti. Kupujeme takřka výhradně české umělce, protože je známe. A známe je, chceme je, protože jsou to Češi a jsou nám tak nějak bližší… To uzavření se do domácího světa ale může dlouhodobě jen těžko fungovat. Kupka, Toyen nebo Šíma nejsou nejznámější „čeští“ umělci proto, že se prosadili v zahraničí, ale prostě proto, že to pochopili a že vlastně až tak čeští nejsou. Že vstoupili do světa, měli tu ambici. To samé se týká sběratelů. Vždycky si to uvědomím ve Francii, kde se mi často napřed chlubí tím, jakého báječného ruského nebo kolumbijského (ne-li českého) malíře koupili. Poznávat jinou kulturu – to patří ke kultuře. Je v tom něco sebezáchovného. Funguje-li to v oblasti hudby a literatury, není důvod, aby to nefungovalo v oblasti výtvarného umění a obchodu s ním. Pro umělce, jejich sběratele, galerie i fondy. A vlastně i pro život.

 

Magdalena Juříková, Galerie hlavního města Prahy

Jistě by to nemohla být jen jedna věc, tudíž je těžké označit jednu jako prioritní, možná bych aktuálně volila prezentaci výtvarné scény v médiích. Kdybychom si udělali statistiku, tak jednoznačně mají v médiích přednost film a divadlo a i vážná hudba, která bývala rovněž popelkou, se dnes těší mnohem větší pozornosti než výtvarné umění. Způsob, jakým se referuje o výtvarném umění, je zkratkovitý a jde méně do hloubky, než u ostatních umění. Je vždy až poslední v řadě, za všemi premiérami a významnými hudebními festivaly a pokud je o výtvarném umění zmínka, nemohu se zbavit dojmu, že pouze z důvodu nedostatku jiných zpráv z těch preferovaných oblastí. Pokud je nám věnována zvýšená a permanentní pozornost, tak pouze v souvislosti s nějakou výraznou společensko-politickou kontroverzí (viz kauza Slovanská epopej).

 

Martin Kodl, Galerie KODL

Zrušil bych placení DPH při nákupu a prodeji uměleckých děl.

 

Helena Koenigsmarková, Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Kouzelný prsten bych nepoužila na takové banality… I když změna legislativy by se opravdu hodila, protože podle nového zákona o účetnictví, se sbírky budou zapisovat jako investiční majetek. Kdyby ale prsten opravdu fungoval jen na umění, asi bych si přála, aby se umělcům dařilo tvořit originální díla tak, aby oslovila veřejnost a přiměla ji k návštěvě výstav a tím i stát k širší podpoře výtvarné scény.

 

Kolektiv Display

Jednoznačně bychom změnili grantovou politiku Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. m. Prahy, která v současné době neumožňuje první tři měsíce v roce nic dělat. jedná se především o včasné oznámení rozhodnutí, finanční podporu na začátku roku, nikoliv až na konci prvního čtvrtletí roku.

 

Kolektiv MeetFactory

Chceme dalších tisíc přání! Snad každého z nás někdy napadla tato lstivá odpověď při čtení o pohádkových postavách, kterým se poštěstilo příležitosti k jednomu zázraku bez závazků. Ani českou výtvarnou scénu a její komplexní provoz a rozvoj nemůže spasit jediné otočení kouzelným prstenem. Vzhledem k širší veřejnosti snad můžeme zmínit přání větší otevřenosti vůči výstavám současného umění. Aby se z častého „tomu nerozumím, to není pro mě“ stalo „včera jsem viděl, zaujalo mě“. Vzhledem k institucím, galeriím, ale především ke státním orgánům vyslovujeme přání o změně přístupu k samotné umělecké práci. Galerie a instituce by k umělcům měly přistupovat jako k partnerům a jejich práci náležitě honorovat, což bude možné teprve ve chvíli, kdy dojde ke komplexní změně financování institucí/galerií. Argument, že dostatečnou odměnou pro umělce je možnost vystavovat, je nemístný, výstavou se neprezentuje pouze umělec, ale také instituce/galerie. Stejně tak časté přesvědčení, že umělci mohou následně svá díla komerčně zhodnotit, není na místě. Vzhledem k pluralitě uměleckých přístupů nemůžeme a neměli bychom na umělecká díla pohlížet pouze jako na „produkt“.

 

Pavel Kubesa, NoD

Dokážu si představit, že jednotlivé volné či přísněji organizované skupiny a spolky profesionálu v uměleckém provozu, tedy ti, kteří běžně spadávají pod lehce familiérní termín „scéna“, dokáží jak na horizontální úrovni (tedy mezi sebou samými), tak na vertikální úrovni (napříč různými společenskými, sociálními a kulturními skupinami) přímočařeji a efektivněji komunikovat témata a otázky, které tvarují reliéf současné vizuálního umění. To je však pouze předpoklad. Skutečným přáním by bylo, kdyby bylo možné ve společnosti iniciovat hlubší a svědomitější zájem o současné umění. Aby proběhla proměna chápání současného umění již nikoli jako produktu či nástroje individuální či kolektivní zábavy, ale jeho pochopení jakožto pole společenské revitalizace. Umělci, kurátoři, teoretici osívají pole a opatrují křehké klíčky, publikum se učí klíčky a malé sazenice rozeznávat, znát jejich místo ve společné zahradě, pěstovat a sklízet jejich plody – živiny obrody. Jen tak vznikne zdravá společenská poptávka po subvenci fungující infrastruktury založená na obeznámeností s terénem a chodem celého ekosystému. Jednoduše: aby publikum bylo aktivním aktérem formování ideového prostředí, nikoli pasivním konzumentem nikdy nekončícího a akcelerujícího transmediálníhospektáklu.

 

Pavel Lagner, Galerie Václava Špály

Přivítal bych možnost snížení daňové povinnosti po odečtu finanční podpory výtvarného, či jiného uměleckého (divadelního, hudebního, atd.), případně jinak veřejně prospěšného projektu. Dále pak daňové zvýhodnění kulturních neziskových organizací a navýšení daňového paušálu OSVČ působících v kultuře ze 40 % alespoň na 60 %. A to proto, že je kultura stále životně závislá na grantech a dotacích, a ty jsou a vždy budou subjektivní a nespravedlivé a nefér vůči daňovému poplatníkovi. 

 

Pepa Ledvina, art+antiques

Je to pragocentrické a sobecké, ale současným umělkyním, umělcům a sobě bych upřímně přál budovu Mánesa.

 

Petr Nedoma, Galerie Rudolfinum

Má odpověď je jednoduchá: Celou českou výtvarnou scénu a výtvarný provoz bych nechal přeložit buď do Londýna nebo do New Yorku bez možnosti brzkého návratu. Pravda by se ukázala. 
 

Jan Neumann, Asociace starožitníků

Jo, mít ten prsten, to by tedy byla krása. Určitě bych měnil legislativu, tak aby byla funkční pro boj s padělateli, a to ve všech oborech. Padělky zaplavují náš trh, současný boj proti nim, potažmo proti padělatelům je poněkud Sysifovské dílo. Zlepšilo by se i postavení soudních znalců, museli by ručit za svá rozhodnutí, ale vážnost tohoto stavu by se po čase obnovila. Sběratelé by získali důvěru k verdiktům odborníků a nebáli se podvodu…

 

Michal Novotný, FUTURA a Karlín Studios

Změnil bych naprostou absenci strukturální kulturní politiky udržitelnosti a růstu. Státní a městská podpora kultury je, alespoň v hlavním městě pro fungování veškerého výtvarného umění zásadní, a v posledních letech se objem financí a počet příležitostí navýšil natolik, že jsme již zapomněli na kritických pět let po roce 2009. Stále ale funguje na zastaralém anuálním modelu, který jednak neumožňuje plánovat ani spořit v delším období než je jeden rok, což je z hlediska jakéhokoliv rozumného plánování pochopitelně katastrofální, jednak přidělování grantů nepracuje jakkoliv s možnostmi růstu a institucionalizace prostorů vzešlých zdola, které za léta provozu disponují zkušenostmi i kulturním kapitálem a mohly by se, jak je tomu v západní Evropě běžné, postupně transformovat v něco, co přežije počáteční zápal a obětavost jejich zakladatelů.

 

Jiří Pelcl, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

Českou výtvarnou scénu vnímám jako nedílnou součást naší kulturní scény. Z tohoto pohledu považuji přístup našich politických elit ke kultuře jako celku velmi přehlíživým. Tato oblast je vnímána jako něco navíc, něco, co musíme financovat, „aby se neřeklo“. Mizivý zájem politických stran o ministerstvo kultury svědčí o jeho nevýznamnosti pro politiky a tedy pro společnost? Statistické údaje nám říkají něco jiného. Během roku navštíví naše muzea a galerie průměrně 9,5 milionu lidí, ostatní výstavní sály 2 miliony lidí, knihovny 22,5 milionu, divadla téměř 7 milionů, koncertní sály více jak 2 miliony lidí. Tyto údaje svědčí o enormním zájmu české společnosti o kulturu, který generuje významné ekonomické přínosy. Zdá se, že nechceme zvyšovat investice do kultury a nechceme ji vnímat jako kultivační fenomén pro společnost. Kdybych měl kouzelný prsten, chtěl bych donutit politiky, aby se chovali kulturně.

 

Jan Smetana, Museum Kampa

S omluvou všem našim skvělým transportním společnostem bych si přál při otočení kouzelného prstenu mobilitu uměleckých děl vyřešit teleportem.

 

Ondřej Stupal, Centrum pro současné umění Praha

Více svobodomyslnosti.

 

Simona Šustková, Asociace starožitníků

Můj kouzelný prsten by přitáhl k zájmu o umění a hlavně o starožitnosti více mladších lidí. Skoro celá mladá a vlastně i velká část střední generace u nás starožitnosti i umění bere jako něco, co se vystavuje v muzeích a galeriích, ale do bytu nepatří. Zachování těchto věcí pro příští generace vždy dost záviselo na zájmu soukromých sběratelů, a jen muzea a galerie to nedokáží nahradit. Moc bych si přála, aby každý čověk nalezl nějaký segmet starého nebo nového umění, kde se najde, a dovolil by mu vstoupit do svého života. (Je samozřejmě hodně věcí, které nás trápí, ale ty zkoušíme měnit bez prstenu.) 

 

Leoš Válka, Centrum současného umění DOX

Přál bych si změnu systému grantové podpory. V současné situaci je systém nastaven neadekvátně vůči už zavedeným institucím a až téměř nepřátelsky vůči institucím nově vznikajícím.

 

Klára Voskovcová, Villa Pellé

Zrušila bych prstenem hranice – ty geografické, které z nás dělají rybníček propojený hustou sítí funkčních i kontraproduktivních a zbytečných vztahů, ty mentální, plné předsudků k čemukoli, co v rámci vztahů nepřináší kýžený užitek, ty legislativní, které stále neumožnily zformování tolik potřebné osobnosti patrona, nikoli pouze sponzora, ty mediální, které ukazují, jak málo místa je možné věnovat kultuře, umění, a tomu výtvarnému obzvlášť, a nakonec ty verbální, abychom dali prostor hlavně umění samotnému.

 

 

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné