ČAR 2014-2015
Lucie Šmardová architektura červen 2016
Aktuální díl České architektonické ročenky je zprávou o tom, že architektonické vstupy nemusejí být výrazné, práce architektů nemusí být drahá a profese architekta není „jen“ o budování staveb. Podprahově, ale důrazně je apelem na osobní angažovanost, ekonomičnost a smysluplnost výstavby; je o energii, citlivosti architektů i zadavatelů. Editorkou šestnáctého ročníku se stala architektka Jitka Ressová ze zlínské kanceláře Ellement.
Formát ročenky je tradiční a v podstatě neměnný. Každoročně se střídá editor/ka, aby vybral/a třicítku projektů reprezentující aktuální dění na české architektonické scéně. Jedná se o zprávu veskrze pozitivní, motivační, určenou pro širokou veřejnost, odborníky i laiky. Výběr je vždy profesní. Díky znalosti procesu dokážou editoři ohodnotit, zda se podařilo dokončit realizaci v zamýšlené kvalitě, tak jak si ji autoři představovali. Zároveň si dokážou uvědomit potíže, jimiž museli projít, a přitom zohlednit požadavky zadavatelů. Dozvídáme se tak o osobních preferencích editorů a současně zůstává pravidlem, že se do výsledné selekce dostane i to co by tzv. nemělo chybět, tedy velké stavby či nové a výrazné projekty hvězd české architektonické scény. I letos je tato potřeba cítit. Zajímavější se proto zdá být právě ta „osobnější část“, která u Jitky Ressové může fungovat jako soubor vzorových příkladů, jež je dobré znát, ať jste investor, nebo architekt. Základním kritériem se stal pocit – vybrané projekty mají místům dodat novou energii, znovuoživit daný prostor a ovlivnit jej tak, aby fungoval jako městotvorný prvek, či jen narušit stereotyp v rámci vnímání architektonické praxe.
Kaple, památník a regiony
První realizací, s níž se na stránkách ročenky setkáváme, je prosvětlený interiér kaple v Brně (SOIP architekti). Použitím těch nejběžnějších (skoro až zapovězených) postupů, jako je předsazení sádrokartonové stěny a použití bílých vertikálních žaluzií (známých z kanceláří zejména 90. let), vznikl v obyčejném bytovém domě s pečovatelskou službou působivý sakrální prostor, který umně pracuje s proporcemi zlatého řezu, se světlem a s minimalistickým (téměř grafickým) přenesením oltářního stolu. Má v sobě nadhled a vtip, který se v prostorech s liturgickou náplní za normálních okolností příliš neobjevuje. Lze jej brát jako hraniční příklad architektonické produkce, kterých v letošní ročence najdeme hned několik.
K těm patří i projekty, v nichž architekt/ka vstupuje do prostoru intervencí v podobě jednoduchého objektu s jasným sdělením. Jedná se například o památník obětem heydrichiády v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze (MCA atelier). Památníkem se staly dveře s úzkým průchodem, který je nutné překonat – dveře jako symbolický prvek mezi současností a minulostí, na niž se má upomínat. Podobným případem je i památník obětem železné opony v Mikulově (Kuba & Pilař architekti). Odtud je jen krůček k další oblasti – k výstavním expozicím, jimiž se architekti vzhledem k velkému počtu nově otevíraných galerií čím dál více zabývají. Z tohoto okruhu lze připomenout Centrum stavitelského dědictví v Plasích (Tomáš Šantavý, Tomáš Efler a kolektiv), které je zajímavé nejen instalací, ale zejména koncepcí celé expozice. V bývalém pivovaru vznikl prostor – jakási 3D učebnice –, kde se soustřeďují modely i konstrukční a stavební prvky 1:1. Protiváhou k tomuto projektu může být v rámci ročenky výstava Marcely Steinbachové Prostory, která se odehrála v loňském roce v Domě umění v Českých Budějovicích. Od reálných prvků se téma přesouvá k architektonickému navrhování – k prostoru, světlu, barvě, geometrii a konstrukci; na místo obvyklého zaměření na odborníky je výstava koncipována pro děti a laiky, fanoušky architektury. Podobných „dvojic“ bychom našli v ročence více. Jitka Ressová představuje základy architektonické práce, oceňuje postupy a způsob přemýšlení i to, jaký příběh se skrývá za jednotlivými projekty.
Ressová pracuje společně s architektkou Hanou Maršíkovou a designérem Janem Pavézkou v kanceláři Ellement ve Zlíně. Zná situaci architektů působících v regionu se všemi jejími výhodami, specifiky i problémy, jako jsou nepříliš movitá klientela, úřední regulace, nedostatek veřejných architektonických soutěží, ale na druhé straně také nezastupitelné osobní nadšení. Z jejich dosavadní práce je asi nejznámější revitalizace Gahurova prospektu nebo rekonstrukce baťovských domků, tedy dva okruhy – veřejný prostor a rekonstrukce –, které jsou zastoupeny i v jejím výběru. Resslová si přitom u realizací v městském exteriéru nevšímá jen urbanistického řešení, ale i detailů, jako jsou úpravy povrchů nebo absence silničního obrubníku. V rekonstrukcích pak nevidí jen přísné „navrácení do původního stavu“, ale také prostor pro osobní vstup architektů. Vedle architektonické praxe se Jitka Ressová zabývá popularizací zlínské architektury, je autorkou publikace Můj baťovský domek, v níž se zabývá tématem rekonstrukcí v typových domcích tak, aby odpovídaly současným požadavkům na bydlení. I proto možná v ročence najdeme projekty menšího měřítka zohledňující dané místo. Většina projektů vybraných do ročenky se nachází v menších (Líbeznice, Loštice, Klatovy) a větších městech (České Budějovice, Liberec, Zlín). I proto je publikace zprávou o vzestupu a kultivaci těchto regionů.
Rekonstrukce namísto novostaveb
Jedním z dalších sdělení letošní ročenky je, že není potřeba stavět nové objekty, ale spíš vhodně pracovat s tím, co máme k dispozici. Tomu odpovídá i počet zastoupených rekonstrukcí, který letos výrazně převládá nad novostavbami. Zároveň je to asi poprvé, co byla do ročenky vybrána stavba kvůli zdařilé renovaci fasády, přesněji jejímu zateplení, jímž dnes prochází velké procento budov, a které zpravidla nevratně mění jejich podobu k horšímu. Jedná se o projekt rekonstrukce veřejných budov v Líbeznicích (Ateliér M1 architekti), malém městě ve Středočeském kraji, kde byla vypsána tzv. zakázka malého rozsahu umožňující její souběžné vypracování více nezávislými zhotoviteli. S minimálním časovým a finančním nákladem lze skloubit posouzení kvality návrhu odbornou porotou a zároveň zadat zakázku na projekt stavby. Jak ve své anotaci píše Jitka Ressová: „Budovy se díky kvalitnímu architektonickému návrhu proměnily tak, že je občané začali vnímat stejně jako kostel a vžil se tu název „Tři věže“.“ Právě takovýto postup je snadno přenositelný a aplikovatelný na další města či obce, které nemají dostatek prostředků pro vypsání regulérní architektonické soutěže.
Ročenka může sloužit jako skvělý bedekr pro všechny zájemce o současnou architekturu. Většina staveb je totiž veřejně přístupná nebo slouží jako turistické cíle. O prázdninách tak můžete navštívit rozhlednu na Kelčském Javorníku (b3 ateliér), nástavbu vysoké pece v Ostravě od ateliéru Josefa Pleskota nebo Punkevní jeskyně, kde řešení nové vstupní budovy navrhla kancelář Burian-Křivinka.
V závěru lze vyzdvihnout formální změny, kterými letošní publikace prošla. Nová grafická úprava i tisk celé publikace jsou zdařilé stejně jako úvodní rozhovor vedený Karolinou Jirkalovou. Škoda jen, že se do textu nedostalo více otázek zohledňujících genderová specifika architektonické profese. Během šestnácti let vydávání ročenky je Jitka Ressová druhou ženou, která dostala příležitost editovat tuto prestižní publikaci. Zároveň je jednou z mála žen-architektek ve své generaci, jež důvěrně zná problematiku „mizejících žen“, které absolvují školu architektury a poté v oboru viditelněji nepůsobí.
Česká architektura 2014-2015
Jitká Ressová (ed.), 192 stran, cena: 650 Kč, grafické řešení: Bohumil Vašák (Studio Najbrt), nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design
Nestačím kreslit…
Lucie Šmardová recenze červenec 2022
Výstava Hlavu vzhůru! Furt se de! představuje dílo Marie Fischerové-Kvěchové (1892–1984), absolventky pražské Uměleckoprůmyslové školy (dnešní UMPRUM) u profesora Jakuba Schikanedera, která se svými ilustracemi a knižní tvorbou zapsala do vizuální paměti několika generací....
Představení malířky
Lucie Šmardová výstava prosinec 2015
Květa Pacovská v GHMP / Podle Květy Pacovské je kniha první galerií, se kterou se děti setkávají. O svých knihách říká, že jsou to „sochy na čtení a knihy na dívání“. Sama sebe považuje za malířku, oceňovaná je zejména za svou tvorbu v oblasti dětských knih, ilustrace...
Slova mezi obrazy
Lucie Šmardová recenze červenec 2014
VII. nový zlínský salon / Salon jako formát výstavy současného umění je dnes již přežitý. Přesto se každé tři roky snaží Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně tento model naplnit. Organizátoři si jsou přitom vědomi limitů, které si sami od počátku dávají....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
