Český mýtus Hynka Martince
Že v Národní galerii proběhne výstava Hynka Martince, bylo zřejmé delší dobu. Jeho sólové vystoupení v Galerii Václava Špály v roce 2015 vzbudilo v tuzemském mediálním prostoru všeobecné nadšení a také generální ředitel NG Jiří Fajt po něm jmenoval Martince v anketě Hospodářských novin jako talentovaného umělce, o kterém ještě uslyšíme. Nebyl sám, jméno Martinec zaznělo tamtéž ještě v odpovědi Petra Nedomy. Ředitel Galerie Rudolfinum přitom vyzdvihl zejména malířovy mezinárodní úspěchy – „několikanásobné umístění v soutěži National Portrait Gallery v Londýně“ (tj. v soutěži BP Portrait Award), zastoupení londýnskou galerií Parafin a obecně to, že se „přirozeným způsobem stal součástí britské scény“.
Hynek Martinec, Poslední portrét Harveyho Weinsteina, olej na plátně, © Hynek Martinec
V červnu roku 2016 se pak v rozhovoru pro Český rozhlas o Martincovi pochvalně zmiňuje i Milena Kalinovská, tehdy nová ředitelka Sbírky moderního a současného umění NG. „Když jsem loni na podzim přijela do Prahy, viděla jsem ve Špálově galerii pěknou výstavu v Londýně žijícího malíře Hynka Martince“, zaznívá v odpovědi na otázku, jestli v Praze chodí na výstavy, a připojuje již také příslib toho, co se nyní stalo skutkem: „Přemýšlíme o tom, že uspořádáme instalaci jeho děl ve staré sbírce Národní galerie.“ Skutek se jmenuje Cesta na Island a je integrován do stálé expozice starého umění v Šternberském paláci.
Úspěšný malíř
Namístě je nejprve kvalifikovat představu o skvělých mezinárodních úspěších Hynka Martince. Ano, Martincovi se podle všeho v Londýně vede velmi dobře. „V segmentu podobizen je v Británii velké publikum, navíc Londýn je komerční město, kdo neprodává, uznání se nedočká,“ tvrdí malíř v profilu, který pro AA napsal (znovu v souvislosti s výstavou ve Špálově galerii) Radek Wohlmuth. Tamtéž také přiznává, že pro něj tato skutečnost představovala v době, kdy se v Londýně usadil, „obrovský bonus“, šanci, jak mohl „malovat a přežít“, zároveň ale také dodává, že nechtěl „skončit jako řemeslný portrétista“. Je zřejmé, že si malby Hynka Martince, a teď již nemyslím jen portréty a jiné zakázkové kusy, našly své fanoušky a stálou klientelu, že se dobře a draho prodávají v Londýně, Praze i jinde. Z tohoto hlediska je Martinec i v zahraničí úspěšný umělec.
Je tu ovšem ještě jiné hledisko, které o „důležitosti“ umělce v kontextu současného umění vypovídá více – účast na klíčových výstavách, zmínky a reflexe ve vlivných časopisech. A v tomto směru vyznívá Martincova bilance velmi hubeně. Ve výběrovém přehledu účasti na samostatných výstavách provázejícím tiskovou zprávu k Cestě na Island najdeme samozřejmě několikrát domovský Parafin a pak ještě několik menších londýnských galerií, nechybí zde prezentace v Českých centrech v Bulharsku a Paříži a pochopitelně i několikrát zmiňovaná Špálovka. O nic impozantněji nevyznívá ani zastoupení na výstavách skupinových. Na žádnou mocnou instituci současného světa umění zde nenarazíme, jedním z největších zářezů na pažbě tu je paradoxně pražské Rudolfinum (Beyond Reality, 2012). Po benátském, berlínském nebo třeba istanbulském bienále, po Manifestě nebo kaselských Documenta bychom tu pátrali marně, stejně jako, dejme tomu, po výstavě v basilejské Kunsthalle. Podobně beznadějné by bylo pátrání po zmínkách v magazínech typu Mousse, Parkett, Artforum… Nic na tom nemění úspěchy v portrétní soutěži BP Portrait Award, ta představuje spíše mediálně vděčnou kuriozitu, z hlediska distribuce symbolického kapitálu v rámci světa současného umění v podstatě irelevantní.
Líbila se
To vše samo o sobě nepředstavuje rozhodující argument proti tomu, aby Martinec vystavoval v Národní galerii. Je mnoho důvodů pro to, mít k statusu quo současného umění a jeho mocenským strukturám rezervovaný vztah; v každém případě je žádoucí je zpochybňovat a napadat. Je snad tedy výstava olejomaleb Hynka Martince právě takovým provokativním zpochybněním? Nakonec vzpurná tradicionalisticky zabarvená gesta mají v Česku svou tradici a pevné místo, především v programu Nedomovy Galerie Rudolfinum.
Skutečně provokující tu kdysi (1997/1998) tímto způsobem byla výstava Poslední obraz koncipovaná Milenou Slavickou. Množství následujících přehlídek věnovaných více či méně realistické hladké malbě v programu Rudolfina bohužel tuto schopnost provokovat už nemělo a naopak spíše v širší veřejnosti etablovaly zkreslenou představu, že právě takto
současné světové umění vypadá. Druhou možností, jak Martincovu tvorbu prezentovat, a vlastně jedinou skutečně důstojnou Národní galerie, by bylo komplexnější představení onoho paralelního vesmíru současné realistické malby, v němž umělec v Londýně žije. Dominantní hlasy současného uměleckého světa mohou vyvolávat (sebe) klam, že dnešek dává vzniknout jen tomu, co sami zastávají. Pokusem ukázat, že v době učebnicové meziválečné moderny stále pokračovala – a ne jen přežívala, ale dokonce si i velmi slušně vedla – tradice akademické malby, byla před lety výstava Bytosti odnikud (GHMP, 2008). Možná by tedy bylo možné ukázat, že se, řekněme, v době postinternetu daří oleji a plátnu a že je k tomu akorát kurátorský a kritický „establišment“ slepý. Bohužel ale nic nenasvědčuje tomu, že by Cesta na Island měla představovat ostré vykročení proti proudu à la Poslední obraz, a už vůbec kritické představení neviditelného světa současného realistického malířství à la Bytosti odnikud. Výstava se ve Šternberském paláci zřejmě objevila bez hlubších úvah, nejspíš hlavně proto, že se líbila výstava v Galerii Václava Špály.
Silně konceptuální?
I když Hynek Martinec říká, že nechce být jen „řemeslný portrétista“, je dokonale zvládnuté řemeslo klíčem k jeho tvorbě, aktuální výstavu nevyjímaje. Martinec byl zřejmě za svou malířskou a kreslířskou zdatnost obdivován od dětství – sám opakovaně a hrdě zmiňuje ocenění, jež získal v Náchodě, když mu bylo jedenáct let, na AVU byl přijat z pražské Hollarky už ve třetím ročníku, pochopitelně do ateliéru Zdeňka Berana. Martinec zkrátka ve světě, kde se stále a jaksi samozřejmě hladká realistická malba pěstuje a kde se o její smysluplnosti nepochybuje, vyrostl – vynikal v něm vždy a byl v něm ctěn. Když se probírám umělcovým portfoliem, nemohu se zbavit dojmu, že právě to – radost z malířského výkonu – stojí v centru jeho usilování. Spojuje alpské scenerie à la Max Haushofer, fotorealistické portréty i těžkopádně symbolistní kompozice – například femur obtočený applovskými digitálkami (The Propeller, 2015).
Martincův malířský projev je poctivě odpracovaný, hodí se však především k přemalovávání fotografií v duchu hyperrealismu, částečně snad k variacím na holandská zátiší Pietera Claesze, Cesta na Island naopak ukazuje jeho limity. Martinec se zde mimo jiné hlásí k odkazu velkých barokních mistrů – na prvním místě Petra Pavla Rubense. Do jednoho ze svých pláten tak vkomponovává pečlivě umalovanou citaci z Rubensovy skvělé kompozice Samson a Dalila. Právě tady se ale ukazuje jako zvlášť absurdní představa, že by měl současný malíř realista jakýkoli privilegovaný vztah například zrovna k tvorbě Rubensově. Vlám byl geniální inovátor – mistr nejsoučasnějšího z médií, protireformačního náboženského obrazu, člověk, který se vypravil do Itálie, aby se tu seznámil s revolučním dílem Caravaggiovým – Rubensové dneška nemalují, ale vymýšlejí – pardon za tu žurnalistickou zkratku –, co se bude dělat v Hollywoodu za pět let. To vše se, myslím, odráží i v malířském projevu samotném. Martinec na rozdíl od Rubense nebo Van Dycka nemaluje, ale přemalovává nebo omalovává – jakkoli zručně, pořád jen simuluje tradici, která již není a být nemůže.
Hynek Martinec ale zjevně není ve svém paralelním světě úplně spokojen a usiluje o to, být současný. V aktuálním rozhovoru pro Českou televizi vehementně zdůrazňuje, že to, co vidíme ve Šternberském paláci, je ve výsledku „silně konceptuální výstava“.Právě tam, kde se ale Martinec snaží být „konceptuální“ – čímž zjevně nemíní nic, co by souviselo s konceptualismem v pravém slova smyslu, ale prostě jen doplnění malířského řemesla určitou diskursivní nadstavbou či intelektuálním ornamentem – je jeho tvorba nejméně přesvědčivá. Počínaje oněmi schematicky vyostřenými anachronismy typu digitálky na femuru nebo na aktuální výstavě, když satyrovi přemalovanému z van Dyckova plátna nasadí VR brýle, a konče celým tím fikčním rámcem, který Cestu na Island ovíjí. Smyšlená historie o tom, jak Kilián Ignác Dientzenhofer chtěl stavět na Islandu, ale nakonec nestavěl, je podobně lepkavě chytlavým příběhem jako syžet z některého z myriád bestsellerů žánru historického románu.
Přesýpání písků v MoMA
Josef Ledvina zahraničí únor 2020
Loni v říjnu se po další z řady expanzí otevřelo Muzeum moderního umění v New Yorku. Výstavní plochy se rozrostly o 30 %, a to především díky tomu, že do sebe muzeum inkorporovalo spodní patra sousedního rezidenčního mrakodrapu od Jeanna Nouvela. Nové prostory pojala MoMa jako...
Trochu psychologie, trošku horor a samozřejmě špína…
Josef Ledvina rozhovor březen 2020
Pohybuje se na rozhraní více světů. Jako současný umělec vystavuje, loni mu vyšla autorská kniha Auta, na přelomu osmdesátých a devadesátých let spoluvytvářel (nejen) vizuální identitu skupiny Bratrstvo. Živí se jako profesionální fotograf, v roce 2017 dostal cenu Czech Grand...
Jan Šerých
Josef Ledvina Tomáš Klička rozhovor září 2024
Jan Šerých je stabilní součástí domácí umělecké scény už více než dvacet let. Jeho zpravidla ručně malované obrazy dlouhodobě spojuje binární černobílá barevnost a redukované geometrické či typografické formy. K nim se v posledních letech přidala práce s nalezeným...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
