Digitální věci

Milena Bartlová k věci únor 2016

Systematická digitalizace je technicky a logisticky náročná záležitost. Není to ale jen chladná technika. Výstavy o ní mohou být dobré stejně jako umění digitálního obrazu a otázky, které otevírá, patří k zásadním myšlenkovým výzvám dneška.

Výstavy, které se zamýšlejí nad tím, co je muzeum a jak funguje, nejsou ničím obvyklým a samozřejmým, zejména ne v zemích, kde většina muzeí dosud svou autoritu čerpá z pozůstatků monarchického panství. Vyžadují totiž nejen poodstoupit od běžné mašinerie praxe, ale především schopnost nahlédnout ji jako rituál, který je stoprocentně vážný, ale zároveň se nebojí vtipu.

Nevelkou, ale intenzivní výstavu takového typu připravila ve Slovenské národní galerii v Bratislavě její ředitelka Alexandra Kusá s Lucií Gavulovou a spolupracovníky. Uchovávání světa. Rituál muzea v digitálním věku představuje ústřední státní muzeum umění jako zrale sebevědomou instituci, která nepotřebuje spoléhat na institucionální moc a dokáže se bavit svými vlastními obsesemi a systémem chaosu, přitom ale zároveň přichází se svěžími nápady, jak pomocí nových technologií lépe a účinněji zpřístupňovat své sbírky.

Analýza multimediálních možností vystavování architektury, konkrétně Štefánikovy mohyly na Bradle od Dušana Jurkoviče, stejně jako interaktivní zpřístupnění uměleckých skicáků včetně konfrontace s výslednými malbami, účinně a dobře využívají možnosti nových technologií pro práci muzea umění. K jádru věci pak míří jiná interaktivní instalace, kde si divák může ze všech stran prohlédnout porcelánovou vázičku, která stojí vedle v historické vitríně spolu se spoustou dalších historických věcí z několika slovenských muzeí.

Je tu jasné, že digitální projekce originál nenahradí, že však jinak nedostupnými prostředky umožní jeho lepší poznávání, aniž by sám byl přitom používáním ohrožován. V případě trojrozměrných a velkých věcí je zřetelnější nežli u věcí plochých a malých, že sebekvalitnější záznam nemůže být s originálem zaměnitelný. Klíčová je ovšem otázka, jaká je pozice uměleckého díla ve věku nových možností jeho technické reprodukce, a jaká tedy bude funkce muzea obecně, a muzea umění zvláště, ve chvíli, kdy všechno bude dostupné v síti.

Tady už výstava odpovídá rozpačitě, když divákův zvnitřňující prožitek uměleckého díla převádí na nabídku možnosti vidět na chvíli na dotykové obrazovce digitalizované kopie záznamu kresby vlastními prsty anebo když technologie využije pouze k tomu, aby divákovi spektakulárně promítla text sdělující ikonografické a stylově kritické informace o obraze.

Digitální galerie

Výstava završuje čtyřletý slovenský národní projekt Digitální galerie, který byl součástí programu Informatizace společnosti, financovaného z rozvojových fondů Evropské unie. Digitalizační pracoviště vybudované na zvolenském zámku nejen standardně zdokumentovalo více než sto tisíc sbírkových položek z osmnácti muzeí umění, ale zároveň je před snímáním systematicky konzervátorsky ošetřilo včetně sterilizace ve fumigační komoře. Výsledky jsou nejen integrovány do systému evidence a katalogizace uměleckých děl, ale rovněž zpřístupněny veřejnosti na portálu webumenia.sk. Slovensko se díky tomu připojilo k progresivnímu trendu velkých světových muzeí a knihoven, které umožňují snadné, bezplatné a libovolné použití statisíců snímků vizuálních uměleckých děl.

Český čtenář a čtenářka v tuto chvíli asi už přestávají věřit svým očím, zejména pokud v poslední době museli (tak jako autorka tohoto článku) trávit dlouhé měsíce neuvěřitelně náročným zajišťováním podkladů pro ilustrace v nekomerčních vědeckých publikacích, jejichž zaplacení pak tvořilo vedle tisku nejvyšší a mnohdy nezvládnutelnou položku edičních nákladů.

Nevelkou knížku, kterou SNG k výstavě vydala, lze doporučit pro inspiraci všem, kdo by měli pocit, že by se i Česko mohlo blížit těm pozitivním možnostem, jež nové technologie skýtají, a nezůstávat jen zemí, kde cokoli, co souvisí se státem a informačními technologiemi, nejčastěji znamená jen tunel na peníze a nefungující výsledky. V jiných evropských zemích přitom už digitalizace uměleckých památek pokročila za stadium pouhé dokumentace a využívá se k analytickému studiu, například průzkumu vodotisků papíru inkunábulí nebo pigmentů maleb.

Ven z tunelu

Neschopnost českého ministerstva kultury v tomto směru dokládá i projekt „digitalizace kulturního obsahu“, který byl schválen před dvěma lety, je vnitřně roztříštěný stejně jako celá státní politika informatiky a výtvarné umění odbývá dalším natahováním fousatého systému ISO (integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví). Při pátrání po tom, jak se český a moravský kulturní obsah digitalizuje, se podařilo objevit jen zmínku o jednoletém projektu Národního památkového ústavu, který digitalizoval své fondy fotografií a evidenčních záznamů, jež se prý časem objeví na internetu.

Taková velkorozměrná neschopnost působí dojmem, jako by se (pozitivním) možnostem digitalizace naše politická reprezentace i státní úřady snad bránily. Dobrých zpráv o digitalizaci je v tom kontextu u nás pomálu. Bez přiměřeného ohlasu proběhla v letních měsících 2015 výtečná výstava Památníku národního písemnictví v letohrádku Hvězda. Padesát let soutěže o nejkrásnější českou (dříve československou) knihu oslavila Zpráva o knize Aleny Petruželkové, Vilmy Hubáčkové, Jakuba Jansy a grafických designérů Petra Babáka a Lukáše Kijonky.

Knihy, které za pět desetiletí prošly do finále této soutěže, postupně přivážel dopravníkový pás k digitalizačnímu pracovišti postavenému v ústředním sále Hvězdy, aby po zpracování zaplňovaly ostatní prostory manýristického letohrádku. Po čtyři měsíce tu byly jedna za druhou snímány, a to nikoli jako pouhé nosiče obsahu, tedy plochým skenováním stránek, nýbrž právě jako specifické hmotné objekty – knihy, které vnímáme listováním. Dokumentace se přenášely na web bookreport.cz a promítaly se na monumentální dřevěnou klenbu v podkroví budovy. Prožitkový potenciál uměleckého projektu PNP se možná srozumitelněji než interaktivně didaktická výstava SNG přiznal k podstatným a myšlenkově náročným otázkám, které s projektem digitalizace těsně souvisejí.

Data a vznešenost

První z nich je téma pomíjivosti, již připomíná mizející světelná monumentální kresba Jána Šicka v závěru bratislavské výstavy, aniž by však připomněla, že počítačový program, který kresbu kóduje, je nejen snadno uchovatelný, ale dokonce méně náchylný k fyzické degradaci s plynoucím časem nežli tradiční materiály autorské kresby. Pokročilé technologie nás nutí přehodnotit, co považujeme za hmotné a co nikoli, a zabývat se trvanlivostí a dostupností technického nosiče či úložiště informací (což je téma, které už dlouho musejí řešit archivy). Ty přitom mohou být jediným místem, na kterém umělecké dílo materiálně existuje, jestliže obraz z displeje „reálně“ vzniká až na sítnici našeho oka.

Druhá a možná důležitější je otázka, jakou roli si ve světě digitální dokumentace, zavěšené ve světové síti internetu, podržuje a jakou nově získává objekt neboli věc, a zvláště umělecké dílo. Nejde totiž už jen o to, že technická reprodukce poskytuje zprávu o existenci uměleckého díla, jež by měla dovést diváka k osobnímu setkání s originály. Digitální technologie umožňují, že obraz nabývá samostatnou hodnotu a (znovu) rozšiřuje své pole daleko za obdélník plátna v rámu pokrytý pigmenty a zavěšený na zdi.

Ve světle radikálních proměn myšlení a jednání, které si prakticky ve všech sférách života vynucuje digitalizace a komputerizace, se jako falešný problém z minulosti jeví otázka, zda výtvarné umělecké dílo vůbec může být realizováno v digitálním médiu, a tedy být „jen“ technologicky kódovanou informací, a zůstat přitom plnohodnotným uměním. Nová média už nejsou jen videoart, ale nabízejí umělcům dosud neexistující možnosti uplatnění pohybu i zvuku v digitálně generovaném nebo remixovaném obraze, ale také jiné nastavení vztahu statického obrazu k realitě žitého světa.

Stěží je možné ve jménu tradice vykazovat jejich využití mimo pole umění. Pro generaci umělců i diváků, kteří právě vyrůstají s interaktivními elektronickými přístroji, to bude tak jako tak už brzy naprosto samozřejmé. Stejně jako při všech mediálních proměnách v minulosti půjde vždy jen o to, zda je výsledkem dobré, nebo špatné umělecké dílo.

Originál ve věku internetu

Při snaze pochopit ústřední otázku vztahu originálu a kopie nesmíme zapomínat na mocenské vztahy, což je ostatně důležitá součást slavného eseje Waltera Benjamina o technické reprodukovatelnosti umění z druhé poloviny 30. let. Při uvažování o fotografii a filmu se tehdy zabýval otázkou, jak je to s „aurou“ pravého umění, pokud už není vnímáno v intimním vztahu privilegovaným jednotlivcem, nýbrž společně s mnoha dalšími lidmi. Kdo určuje, co je originál, když už nejde o vztah jeden k jednomu?

V praxi tuto moc nemá teoretický důkaz, nýbrž obchod s uměním, který pro své fungování potřebuje originál jako produkt specifického gesta jedinečné umělecké osobnosti. Obchod chtěl do stejné kategorie zahrnout i odhmotněné (neo)konceptuální umění stejně jako fotografii, a dokázal to tím, že i v těchto typech umění byl právní konvencí definován originál. Tržní ocenění hodnoty uměleckého díla a jeho realizace v prodeji a nákupu fungují jedině tehdy, pokud je zachována individuální výlučnost autorství a počet relevantních jedinečných věcí je radikálně omezen na jeden, nejvýše několik exemplářů.

Digitalizace, a především internet však jdou svou samotnou povahou proti těmto požadavkům. U digitálního díla a na internetu originál neexistuje. Síť a úložiště „v oblacích“ ruší možnost autoritativního označení jedněch věcí proti jiným, a pokud se tomu nekladou záměrné komerční nebo autoritářské překážky, dokážou zpřístupnit cokoli, co je digitalizováno. V síti je dnes již doslova „celý svět“ v tom smyslu, že je tu stejně přítomná špína, nenávist a násilí jako světlo poznání, krása a hloubka ducha. Pokud bychom trvali na tom, že výtvarné umění je příliš vznešené na to, aby pobývalo v digitální podobě na síti, vzdálíme je sami relevanci v současném světě.

Zpomalte!

Před patnácti lety Národní muzeum v Praze používalo skvělé propagační heslo, které ale bohužel rychle opustilo: „Muzeum je ostrov reality v moři fikce.“ Muzeum může nabídnout skutečnou jedinečnost konkrétní hmotné věci. Kulturně-historické muzeum je institucí, která získává a bezpečně ukládá staré věci, pečuje o ně, aby je nezastavitelná pomíjivost co nejméně ničila, a pracuje s nimi tak, aby promlouvaly ke stále nové současnosti a inspirovaly ji v tom, co je zrovna aktuální.

Muzeum umění má na starosti zvláštní skupinu věcí, o kterých soudíme, že byly vytvářeny s něčím navíc – totiž jako místa, kde se může při vhodném způsobu vnímání otevřít umělecký či estetický prožitek. I jejich hmotná unikátnost je v situaci nových technologií zpochybněna. Situace, jako je ta ve vstupu do výstavy Uchovávání světa, kde vedle Galandovy Růžové madony (1933) je vystavena její digitální reprezentace na dotekové obrazovce, ale názorně předvádějí, že určitý druh prožitku umožňuje jen původní dílo – a možná právě proto, že se jej dotknout nesmíme… Nic na tom nemění skutečnost, že ani osmdesát let po Benjaminovi rozdíl neumíme úplně a do hloubky teoreticky popsat.

Jenže v konfrontaci s výše načrtnutými úvahami o proměnách konceptu hmotné věci a o dílech, jejichž původní podoba je internetová, už napětí mezi realitou a fikcí nemusí pro ukotvení smyslu muzea stačit. Jedna z možností, na níž by se dnes možná dala stavět argumentace o smyslu, potřebnosti a funkci muzea umění, není už otázka hmotné přítomnosti, nýbrž časovost. Jednou z klíčových vlastností dnešního světa je rychlost. Rychlost komunikace, rychlost změn a rychlost reprodukce kapitálu. Říká-li se, že nové technologie včetně komunikačních médií zmenšily svět, vlastně to znamená, že se velmi zrychlila možnost pohybu z jednoho místa na druhé. Navíc vznikla možnost být virtuálně na více místech zároveň, což dříve dokázali jen výjimeční světci, jako například náš sv. Vojtěch, který byl zároveň viděn v Římě i v Libici nad Cidlinou.

Výtvarné umění a muzeum jako místo, které se stará o jeho fyzickou i mentální přístupnost, se mohou dnes stávat privilegovaným místem jedinečného prožitku dosaženého zpomalením a zastavením. Stejně jako ostatní cesty z postmoderny to ovšem znamená vše jiné než pobývání v nevyvětraném zápecí, kde se retro nedá rozlišit od neměnného přežívání. Zpomalení, soustředění v přítomnosti umění a ponoření do něj je vědomá činnost, k níž je potřeba nejprve krizí starých jistot projít, a tak nabýt sebevědomí. I pro digitalizaci v oblasti výtvarného umění především platí, že je třeba nebát se (a nekrást).


Uchovávání světa. Rituál muzea v digitálním věku

pořadatel: Slovenská národná galeria
kurátorky: Alexandra Kusá a Lucia Gavulová
termín: 16. 12. 2015–28. 2. 2016
www.sng.sk

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné