Diskurzivní rámce a skatologie

Josef Ledvina recenze listopad 2013

Jasanský a Polák v Moravské galerii v Brně / Pokud divák vstoupí na výstavu Fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu nepřipraven – tedy bez toho, aby se zdržoval četbou kurátorského textu –, bude asi zpočátku zmaten. Celé se to totiž tváří jako docela normální retrospektiva. Jeden po druhém, pěkně po pořádku jsou tu představeny fotografické cykly této autorské dvojice: Staré aranžované, Pragensie, Televize, Kresby, Na bílém papíře, Chlapi, Fluxus a tak dále, až k těm nejsoučasnějším. Jenže něco tu nehraje.

Předně popisky, na všech je uveden rok vzniku 2013. A brzy začnou vycházet na povrch i další podezřelé skutečnosti. Nejnápadněji třeba u cyklu Z Petrohradu, na němž je namísto Benátek severu Budapešť. Nebo zmíněné Pragensie, na jednom snímku se tyčí Žižkovský vysílač. Ten byl ale v době, kdy cyklus vznikal (1986–90) teprve ve výstavbě, navíc po něm lezou ještě anachroničtější mimina Davida Černého. Ale jsou tu i mnohem subtilnější, velmi pozorného diváka vyžadující nesrovnalosti: Na jednom vystaveném snímku z Abstraktní fotografie vidíme černý válec na bílém pozadí, přitom v původní sérii z let 1994–95 byl válec bílý na pozadí černém.

Všimnout si tohohle znamená být opravdovým znalcem Jasanského s Polákem, mít celé jejich oevre hluboce vryto do paměti. Výstava však nabízí určitou, ač také velmi subtilní indicii. V jejím středu je situován rozměrný bílý sokl, který působí tak trochu jako výstavní panel položený na záda. Je na něm pečlivě naaranžován výběr z dobových vernisážových pozvánek a výstavních i nevýstavních publikací. Na něco takového jsme u retrospektiv klasiků zvyklí, ačkoli zde je prezentovaný materiál ponechán bez dalších informací – kdy vznikl?, proč vznikl? –, a je tak znejistěna jeho obvyklá dokumentační funkce.

Vraťme se však k tomu, proč jsem o něm (soklu) začal psát. V jedné z vystavených publikací (je to nedávno vydaný catalogue raisonné dosavadní tvorby Jasanského s Polákem, vím to, protože jsem ho měl nedávno v ruce, jinak tu je ale bez jakékoli identifikace prostě rozevřen na jedné dvoustraně) je vidět právě cyklus Abstraktní fotografie, a právě ten původní snímek s válcem, který je vlastně negativem válce současného.

Jako-retrospektiva

Přestaňme hrát hru na odhalování nesrovnalostí, vše už je stejně dávno jasné. Výstava Fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka není žádná retrospektiva, alespoň ne v běžném slova smyslu. Autoři prostě pro výstavu vytvořili cyklus nový, jenže takový, že jeho jednotlivé snímky tvoří jakoby součást jejich cyklů předchozích. Ne že by imitovali svou starší práci, spíše než jednotlivé náměty přebírají metodu práce. V určitém ohledu je tento způsob jako-retrospektivy nosnější než retrospektiva tradiční. Retrospektivně tu je představena metoda práce namísto dosavadní tvorby v její materiální identitě. Je tak vyzdvižena konceptuální povaha práce Jasanského s Polákem, a naopak potlačena obvyklá fascinace starým pro starost samu, obvyklé okouzlení pokroucenými rohy a zažloutlostí fotografického papíru.

Podle autora výstavy Karla Císaře se Jasanský s Polákem „vzepřeli zvěcnění a muzealizaci své tvorby“ a také se přihlásili k „tradici institucionální kritiky“, nekritizují ovšem Moravskou galerii, ale instituci retrospektivy jako takovou. Obojí určitě udělali, i když třeba s tím „vzpíráním se muzealizaci“ je to složitější. Kdyby se totiž nevzpírali, v muzeu by možná nakonec ani nebyli, prostě proto, že by ho (muzeum a vlastně také Císaře) nezajímali. Dobrá muzea umění už dlouho sbírají „vzpírání se muzealizaci“.

Jde mi ale tentokrát o něco jiného. To, co o Jasanském s Polákem píše Karel Císař, představuje jeden díl vysvětlení toho, proč jejich práce nepřestává fascinovat. Byla a je teoreticky podnětná, stále mimořádně aktuální, ve vší vážnosti se v souvislosti s ní dá psát třeba o „reflexi diskursivních rámců fotografických žánrů“. Každopádně to je ale jen jeden díl vysvětlení. Tahle vážná intelektuální hloubka se totiž u nich navíc dokonale snoubí s mimořádnou dávkou hravosti a zálibou v černém a často velmi zemitém humoru.

Hravé je na současné výstavě ono v úvodu nastíněné odkazování dovnitř vlastního díla, převracení a varírování starších motivů. (Jsou tu i odkazy napříč cykly. Třeba na jednom snímku ze současné variace na cyklus Vtipy vidíme prázdný lokál čtvrté cenové skupiny a pod ním text „A kde jsou chlapi, co?“. No a ti chlapi jsou na fotkách ze série Chlapi.)

Hrát s Jasanským a Polákem tuhle hru znamená mít jejich práci takříkajíc pod kůží, je to náročná hra znalců. Umějí však zahrát i na podstatně lidovější notu. Nemám teď na mysli úsměv, jenž – vedle nebo namísto pohoršení, že „tohle“ vystavuje galerie – může vyvolat absurdnost jejich počítání – focení věcí, které nestojí za to, aby byly fotografovány, třeba všech 10 000 numerických kombinací pětimístného mechanického číselníku v cyklu 10 000. Jde mi například o občasné „velmi zemité“ skatologické konotace jejich snímků. Tak třeba v cyklu Vtipy najdeme foto pánských trenek a dámských bombarďáků na šňůře s legendou „Kdopak si dal u nás dostaveníčko? Pan průjem a paní běhavá.“

Napadá mě také výstava 10 000 chlapi v galerii U Bílého jednorožce v Klatovech (2010). Na jednom místě tu byla na podlaze hromádka fotografií překrytá jakýmsi koberečkem. Když jej zvídavý návštěvník odkryl, uviděl „hovno“ – záběr klozetové mísy s exkrementem. (Omlouvám se za ten vulgarismus, bez něj bych však nebyl schopen vyjádřit ten „zemitý“ efekt.) Tohle na současné výstavě není. Řádově subtilnější skatologické konotace by snad bylo možné hledat jen ve snímku z Barevné fotografie, na němž je zachycena kompozice z pánských boxerek a hnědého motýlka. Zato tu je hojně zastoupen jiný motiv endemický v českém lidovém humoru – ironizování institucionalizovaného náboženství.

Lidový antiklerikalismus

To se týká především cyklu Tlucte. Tvoří jej snímky vstupů do kostelů, modliteben a shromaždišť různých křesťanských denominací, od katolíků přes husity a české bratry po svědky Jehovovy. Pěkně vedle sebe vystavené vyvolávají obtížně řešitelnou, v českých lokálech však s úsměvem na rtech často řešenou otázku, kudy vede cesta do nebe – na které dveře zaklepat, když je jich tu tolik najednou a za každými vždy stojí někdo, kdo vám bude tvrdit, že ji (tu cestu) zná lépe než ti, kdo stojí za dveřmi ostatními. A na notu jistého antiklerikálního humoru hraje i současná variace na cyklus Na bílém papíře. V tom původním byly atributy odkazující k době reálného socialismu. Třeba bankovky z východního i západního Německa a cestovní pas možno interpretovat jako narážku na obtíže spojené tehdy s cestováním do zahraničí. V současné variaci najdeme zas arma Christi – snímek jednoduchého bílého krucifixu s hřebem vedle něj, tedy spíše hřebíkem, obyčejným, takovým, jaké se dříve kupovaly na kila v železářství U Rotta. Tahle fotka se spolu s ještě jednou dokonce ocitla na obálce katalogu. Na té druhé je nějaký nejspíš doma ukutěný nástroj, k čemu sloužil, netuším. Nemohu se zbavit vzpomínky na pořad Kufr a disciplínu hádání předmětu.

Sečteno, podtrženo, na tvorbě Jasanského s Polákem mě nepřestává fascinovat intelektualizovaná vulgarita spolu s vulgarizovanou intelektualitou. Pátrání po zdrojích tohoto svébytného tvůrčího amalgámu – vernakulárních i internacionálních – by samo o sobě mohlo představovat fascinující intelektuální dobrodružství. A ještě poznámka na závěr, na poměry bulváru ne zrovna krátká informace o výstavě se objevila na serveru blesk.cz. Citován v ní je i Karel Císař.

 


Fotografie Lukáše Jasanského a Martina Poláka

místo: Uměleckoprůmyslové muzeum
pořadatel: Moravská galerie v Brně
kurátor: Karel Císař
termín: 11. 10. 2013–5. 1. 2014
www. moravska-galerie.cz

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné