Dvakrát o soše
Iva Mladičová recenze prosinec 2015
Daniela Vinopalová a Monika Immrová v GASKu / Galerie Středočeského kraje poskytuje společný prostor sochám Daniely Vinopalové (*1928) a Moniky Immrové (*1970). Autorky se poprvé osobně setkaly v roce 2010 u příležitosti výstavy Green Space v zahradě Trojského zámku, vzájemný respekt je ale mnohem staršího data. Vysvětlení momentu obousměrného zájmu nacházíme v samotném prostoru konfrontace i vzájemnosti, jenž byl v galerii vystavěn. Linie vycházející z konce 50. let se zde potkává se souborem z 21. století. Zatímco se sochami Moniky Immrové jsme se v posledních letech mohli setkávat poměrně často, dílo Daniely Vinopalové doposud zůstávalo pro veřejnost poměrně neznámou sférou.
Úvodní místnost výstavního prostoru, jež je sympaticky otevřena přirozenému světlu, nás okamžitě vtahuje do středu tématu – živého vztahu obou sochařských celků. Zaujme skutečnost, jak formálně odlišné výrazy každé z autorek se v konfrontačních situacích navzájem posilují. Architektonická velkorysost betonových reliéfů Moniky Immrové vymezuje v první části prostor různorodé trojici soch Daniely Vinopalové. Nedávno dokončené práce prvé autorky jsou situovány do prostředí výčtu charakteristik několika hlavních etap celoživotního díla sochařky druhé.
Socha a prostor
Monika Immrová se dlouhodobě zabývá tématem sochařské plasticity, tradičním principem sochy, jež je určena „k obcházení“, a architektonickým prostorem. Do vystaveného souboru zařazuje kromě výborných nejnovějších betonových reliéfů i kartonové verze jim předcházející, dále velkoformátové betonové plastiky, založené na průnicích plných objemových tvarů, a starší práce vycházející z jednoduchých figurálních kompozic. Tvarovou elementární lapidárnost figur a hlav Monika Immrová oživuje ornamentem, jenž svým charakterem odkazuje k osobnímu setkání s francouzskou románskou architekturou. Detail nás vrací k architektonickému prostoru, jenž je od počátku středem zájmu Moniky Immrové. V souvislosti s jejím dílem bývá opakovaně uváděn Constantin Brancusi s jeho geniálním vyjevováním elementárních tvarů. Hledáme-li souvislosti s pozdějšími pracemi Immrové, nacházíme spřízněnost například s úvahami a realizacemi anglické sochařky Rachel Whiteread, jež poměrně samozřejmě vnímá obsah figurálního aspektu v nefigurální formě.
Daniela Vinopalová strukturuje díla do celků, prostřednictvím kterých nám podává jasnou představu o proměnách svého sochařského výrazu. Se stejnou samozřejmostí v rozhovoru vysvětluje, jak „buduje sochu odspodu“, jak intuitivně ponechává hmotě prostor, aby vyrůstal ve vertikálních kmenovitých tvarech. Tvoření se jí stává řešením duševních stavů, jak je patrné z některých názvů. Linie na povrchu soch z 60. let jsou záznamy fyzicky-motorického projevu citové emoce. Právě tato zhmotněná touha je společná např. i pracím Františka Bílka. Ve formě „soch-váz“ je přítomná jistá exaltovanost, která logicky i časově koresponduje s informelními tendencemi v českém prostředí. Podstatný je princip, kdy autorka nechává hmotu dojít do hraničního vychýlení, jde o jakési řízené zacházení s labilitou – Křtitelnice (1964–65). Daniela Vinopalová postupně výchozí tvar vázy velkoryseji proměňuje, objem otevírá do prostoru.
Výsledkem jsou prostorové plány jako vzdušné kompozice – K prostoru IV (1967). Práci výjimečně nestaví na sokl, ale dává do přímého kontaktu se zemí. Zmiňuje inspiraci tvorbou architekta Antonia Gaudího, jeho umělecké ideje směřují ale k univerzálnějším syntézám. Pozornost upoutává fotografie sádrového modelu plastiky pro atrium budovy Ústřední knihovny patentové literatury v Praze (1969), jde evidentně o velmi kvalitní věc. Prostorová kompozice využívá architektonickou vzdušnost konstruktivistického řádu, je ale vystavěna intuitivně. I když byla počátkem 70. let realizována v bronzu, neustála bohužel nevědomost realizátorů rekonstrukce objektu v 90. letech. Vinopalová dlouhodobě řeší téma otevírání prostoru sochy – ruší přesný tvar, tvoří složitější kompozici, do situace vnáší komplikovanější živost.
Opanovat a neomezit
Struktura výstavy je řešena citlivě a chytře. Význam úvodního společného prostoru je zopakován v závěru hlavní výstavní části, v němž dominantní práce Daniely Vinopalové K prostoru IV (1967) architektonicky korespondující s reliéfem Moniky Immrové v samém počátku výstavy – Bez názvu (2015). Mezi těmito ideově dynamickými částmi je ponechán prostor oběma autorkám ke koncentrované prezentaci širších souborů prací. Skutečnost, že přehled díla Daniely Vinopalové má charakter retrospektivy, je zřejmá. Stvrzuje ji i část v paralelním prostoru, v níž Adriena Primusová, kurátorka výstavy, uspořádala fotodokumentaci, ukázky šperků, raných soch a modelů architektonických návrhů autorky. Oddělení této dokumentační části od sochařské je v tomto případě velmi šťastné, neboť poskytuje divákovi možnost oba sochařské celky vnímat v jejich přítomné živosti, aniž by jeden z nich byl ukotvován do sítě faktografických údajů.
V předložené umělecké konfrontaci je patrné, že práce Moniky Immrové vykazují silnější tendenci opanovat prostor, přitom ovšem křehčí projev Daniely Vinopalové nijak neomezují. Daniela Vinopalová svou práci těsně spojuje s průběhem intenzity tvůrčí koncentrace, místy až bodového charakteru, přitom ale vnímáme vertikální směr jejího zaměření. Monice Immrové se při hledání podstaty elementárního tvaru a následné práce s jejich průniky daří prostor otevírat horizontálně, neboť obsahuje extrovertní tendenci. Tato komplementární dualita je pravděpodobně příčinou zprostředkované živosti. Ta je ale až druhou mocninou. Její prvotní síla spočívá ve skutečnosti, že práce obou sochařek vycházejí z reálných zkušeností a prožitků.
Daniela Vinopalová a Monika Immrová: Socha
pořadatel: Galerie Středočeského kraje
kurátorka: Adriana Primusová
termín: 15. 11. 2015–14. 2. 2016
www.gask.cz
Prostor smyslů a syntetické zkratky
Iva Mladičová recenze říjen 2014
Richard Fremund v Museu Kampa / Museum Kampa představuje výrazný soubor velkoformátových maleb Richarda Fremunda (1928–1969). Podává zprávu o proměnách konkrétního malířského výrazu převážně z rozpětí let 1953–1965, z něhož lze současně jako z projekční plochy...
Ruská avantgarda na Hluboké
Jakub Hauser recenze červen 2021
Alšově jihočeské galerii se podařilo šťastným načasováním mezi třetí vlnu koronavirové krize a vrbětickou kauzu (která mohla nepochybně zvrátit vydání vývozního povolení ruským ministerstvem kultury) přichystat na letošní výstavní sezonu unikátní projekt: díky...
Po stopách vlastného tieňa
Tina Poliačková recenze zima 2019
„Čím víc brzdím, tím víc prachu zahaluje můj hněv. Zapomenutý a nedořešený věci žádaj o svý místo, nechat je vysušit na slunci a jejich prach rozsypat po všech těch místech, vrátit jim to zpátky. Mám spoustu nezničitelných zážitků,“ rezonujú slová (anti)hrdinu na...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
