Filomena Borecká
Terezie Zemánková portfolio červen 2008
Žije a pracuje převážně v Paříži. Koncem 90. let krátce studovala na pražské AVU, záhy byla přijata na pařížskou Ecole Nationale Supérieure des Beaux-Arts, kde ve studiu umění pokračovala a v roce 2004 diplomovala. Na francouzské akademii prošla ateliéry profesorů Joela Fischera, Erika Dietmana, Guiseppa Penona a Richarda Deacona. V rámci studia ve Francii obdržela prestižní stipendium Collin-Lefrancq pro roční stáž Master Fine Arts Program na Hunter College v New Yorku, profesorkou jí zde byla Andrea Blumová. Všechny tyto vlivy a pocity z nich plynoucí se v její tvorbě transformovaly ve svébytný umělecký projev, který v sobě snoubí intuici i konceptuální přístup. V současné době je jejím ústředním tématem lidský dech, který překládá do výtvarného jazyka.
Tvorba Filomeny Borecké (1977) se cyklicky pohybuje ve třech navzájem se prolínajících celcích – kresbě, zvukové plastice a performanci. Filomena studovala původně Hořickou sochařskou školu, jejím výtvarným východiskem tedy bylo plastické vyjádření. Kresba se razantně přihlásila o slovo při stáži v New Yorku, kde začala zachycovat na velkých plochách papíru smyslové a emocionální zážitky. Její kresby jsou trajektoriemi duchovně-fyzických procesů, jsou „mapami duše“. „Zaznamenávám vznik vnitřně nazíraných forem, pokud možno oproštěných od vnějších smyslových podnětů. Kresba je vytvářena především při nádechu a vzniká v naprosté koncentraci, kde dochází k vnitřní stabilitě,“ vysvětluje autorka proces vzniku. Pro newyorské kresby byla charakteristická zauzlení, nervní shluky, zapouzdřené chuchvalce, které odkazovaly k embryonálnímu stadiu existence, zato v poslední době se stal určujícím rytmus dechu – ten podněcuje a kontroluje pohyb ruky. Nádech souzní s in-spirací, výdech s ex-spirací. Gesta se rozvolnila, pouzdra pukla, formy se nadechly a vypučely. Kresby jsou v jistém smyslu slova seismografem dynamického procesu rozvíjení. Mají charakter zvýtvarněného snění (ne však snu). Proudí plynule z nevědomých rezervoárů, ale jsou zároveň korigovány vědomými autorskými zásahy. Ty u senzitivního umělce nejsou cenzurou, ale naopak obohacením a rozvinutím emocionálního chrlení o další, intelektuální rozměr.
Dráždivé tajemství kreseb (a plastik) Filomeny Borecké spočívá v jejich ambivalenci, která osciluje na pomezí organického a minerálního, tělesného a duchovního, konkrétního a abstraktního. Pracuje s primárními tvary, které jsou tušením konkrétní formy – jsou jejím prenatálním stadiem. Akt tvorby je pak svébytným aktem stvoření. Borecká jako by formulovala plynutí prvotních energií a snad i materie, která je naznačena ve své poetické metafoře. Tvůrkyně nutí diváka, aby opustil předurčená dogmata vnímání, oprostil se od všech kontextů a stal se z něho spectator novus, který přijímá jevy v jejich náhlé existenci – takové, jaké jsou. Jen takovému divákovi je dovoleno nahlédnout a užasnout; zapomenout na své dosavadní bytí zatížené každodenností.
Také plastiky Filomeny Borecké zachycují přerod z nerozlišeného stadia v konkrétní formu. Připomínají nalité pupeny, motýlí kukly v momentě, kdy se jimi začínají prodírat ještě vlhká křídla. Na principu přírodní metamorfózy je postaven cyklus Méristèmes, ale i starší instalace zvukových plastik nazvaných Chrliči – od potřeby chrlit, vyslovit se, sdělit a sdílet. Chapadlovití hlavonožci působí jako živé organismy, které se shlukují do hejn nebo se sdružují v intimních párech. Jsou metaforou koexistence různých bytostí s odlišnými povahami. Každý z nich je nositelem jiného charakteru – má osobité tělo a dech. Jsou vymodelováni z hlíny, latexu nebo molitanu. Jedinečná plastická membrána modeluje zvuk, který zní v každé plastice jinak. Tento zvuk jim ale musí nejprve být vdechnut a právě zde se skýtá místo pro performanci: „Já, která sochy vytvořila, jim také symbolicky vdechuji život. Ožijí mým dotykem, ale také díky zvukovému sytému DVD 5.1., který je skrytý uvnitř,“ popisuje autorka.
Vyvrcholením dlouhodobého hlubinného zájmu o fenomén lidského dechu se pro Filomenu Boreckou v současné době stává projekt Phrenos, na kterém spolupracuje s pařížským sociologem Stéphanem Hugonem z kabinetu Eranos a s Nadací podniku Ricard. Cílem je vytvořit banku zvukových záznamů lidských dechů, jež budou následně vtěleny do jakéhosi tunelu připomínajícího zvětšenou plastiku Chrliče, který do svého dužnatého těla pulsujícího lidskými dechy pojme diváka-posluchače. „Dech je základem všeho, je všude a prochází vším živým. Všichni sdílíme jeden vzduch, a to bez jakékoli materiální restrikce. Vzduch je jediné, co ještě lidi spojuje ve vzájemné nehmotné výměně. A cílem mé zvukové banky je na tento fenomén upozornit,“ vysvětluje.
Phrenos by se měl nadechnout i v Praze a svou pařížskou sbírkou inspirovat i další místa na planetě. Tím, že je tento projekt úzce spojen se sociologickým výzkumem, Borecká převrací dosavadní přístup umělců k sociologii. Spolupráce s jinými vědními odvětvími u ní nepotlačuje výtvarnou řeč. „O výzkum s typologií dechu odlišných jedinců obohacuje můj projekt vstup sociologa, kterého jsem pozvala ke spolupráci. Výtvarné uchopení myšlenky však zůstává primární a sociologický výzkum jej neurčuje.“
Vedle samostatných projektů se Borecká účastnila řady skupinových výstav a rezidenčních pobytů – kromě Francie pobývala například v Bosně a Hercegovině či Španělsku. Spolupracovala například s Whitney Independent Study Program v New Yorku a své kresby prezentovala v rámci International Studio and Curatorial Program. U nás jsme mohli její práci vidět v roce 2005 v galerii Francouzského institutu v Praze pod názvem Amplitudy.
Istanbul v původním znění
Terezie Zemánková depeše září 2010
Za nálož kýčovitých předsudků by se měl hned na Atatürkově letišti platit poplatek za nadváhu. Romantické představy z Cesty do Istanbulu od Miky Waltariho něco váží, stejně jako malebná bída z fotek Ary Gülera, tureckého Cartier-Bressona. Oprýskané ulice, tu a tam...
Muzeomanie
Terezie Zemánková téma listopad 2014
Nové pařížské muzeum Louis Vuitton od Franka Gehryho / Každá doba má své ikonické stavby. Ve Francii jsou obvykle okázalejší než kde jinde. Ať už se jedná o symboly víry v podobě gotických katedrál, nebo symboly moci, jako je zámek ve Versailles, plní svůj účel –...
Poslední věci umělce
Terezie Zemánková téma únor 2013
Co s uměleckými pozůstalostmi? / Dílo každého umělce se jednoho dne stane pozůstalostí. Záleží na dědicích i na samotných autorech, jak jej zaopatří. Způsobů, jak pozůstalost spravovat, aby se nezničila a neupadla v zapomnění, se nabízí celá řada. Vzhledem ke svému...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?