Jak poznat Rembrandta?
Veronika Wolf téma březen 2011
Projekt souborného malířova katalogu po letech končí
O tom, že Rembrandt je jednou z největších osobností světového umění, panuje obecný konsenzus. Mnohem menší shoda je v tom, co je a co není mistrův originál. Čím víc jeho dílo zkoumáme, tím těžší je dospět k jednoznačné odpovědi. Problémem nejsou ani tak padělky, jako nepřenositelnost moderního konceptu autorství do prostředí, ve kterém Rembrandt žil a pracoval.
Rembrandt Harmensz van Rijn se narodil roku 1606 v rodině zámožného mlynáře v Laidenu. Po vyučení malířem a několika letech praxe ve svých pětadvaceti letech přesídlil do Amsterdamu, kde byl zprvu zaměstnán jako pomocník v dílně jiného malíře. V roce 1634 se bohatě oženil a umělecky osamostatnil. V centru Amsterdamu koupil na úvěr dům a začal sbírat obrazy a starožitnosti. O jeho dílo byl mimořádný zájem a početné objednávky zvládal plnit jen za pomoci několika žáků a spolupracovníků. Postupně jich jeho dílnou prošlo asi padesát.
Na začátku padesátých let došlo v Holandsku v důsledku války s Anglií ke zhoršení ekonomické situace a Rembrandt se dostal do vážných finančních potíží. V roce 1656 proto vyhlásil bankrot a jeho majetek byl rozprodán v několika aukcích. Jejich průběh byl však zmanipulován a výnos z prodeje na pokrytí dluhů zdaleka nestačil. Aby unikl věřitelům, nechal se Rembrandt napříště zaměstnat v obchodě, který vedl jeho syn Titus. I když oficiálně nedisponoval vůbec žádným majetkem, znovu se vrátil ke své sběratelské vášni. Zájem o jeho dílo ale postupně upadal, neboť do módy přišel hladký malířský styl francouzského klasicismu. Na samém sklonku života jej postihla další osobní tragédie, když teprve sedmadvacetiletý Titus nečekaně zemřel. Malíř jej přežil jen o rok. Zemřel v chudobě a osamění 4. října 1669.
Bohém, či businessman?
Rembrandtův životopis svádí k romantické představě nepochopeného génia, který žil jen svým uměním. Pravda je však mnohem komplikovanější. V tom, jak vedl svou dílnu a jak přistupoval k uměleckému trhu, se podobá spíše rafinovanému obchodníkovi než bohémskému umělci. Podle posledních výzkumů například signoval i obrazy, které samostatně vytvořili jeho pomocníci.
Oproti většině ostatních umělců měl Rembrandt výsadní postavení i v tom, že se vymanil z tehdejší praxe stanovovat cenu podle času, který „výroba“ obrazu zabrala. O tom, kdy obraz prohlásí za hotový, rozhodoval jedině on sám. Známe několik případů, kdy se nespokojení objednavatelé kvůli tomu dožadovali vrácení peněz, a Rembrandt sám někdy nabízel, že za doplatek obraz ještě přepracuje, respektive dodělá. Minimálně v jednom případě máme důkaz, že s dodatečnými dodělávkami za extra úhradu počítal již při uzavření objednávky.
Rembrandt nejraději pracoval pro volný trh a nikdy neusiloval o přízeň nějakého mecenáše či o místo dvorního umělce. Bohatství a věhlasu chtěl dosáhnout prostřednictvím uměleckého trhu, podobně jako amsterdamští obchodníci bohatli na burze. Jeden čas dokonce skupoval své vlastní grafiky ve snaze vyhnat jejich cenu nahoru. Skutečnost, že celá jeho grafická sbírka, jejíž pořizovací cena byla přes čtyři tisíce guldenů, se v nucené aukci nakonec prodala za méně než pět set guldenů, byla částečně dána tím, že mnohdy nakupoval za přemrštěné ceny.
Tohle není Rembrandt…
Co se týče obrazů, má se dnes za to, že z Rembrandtova štětce jich vyšlo na 320. Toto číslo ale bylo v minulých dekádách dramaticky měněno směrem nahoru i dolů. V první polovině 20. století Abraham Bredius, který byl považován za největšího experta své doby, označil za Rembrandtovy práce 613 obrazů. Mnoho odborníků o tomto údaji pochybovalo, a proto s nadšením uvítali záměr Nizozemské organizace pro vědecký výzkum seskupit tým špičkových expertů, kteří na základě nejnovějších technologických průzkumů i podrobného archivního bádání sepíšou kompletní vědecký katalog Rembrandtova díla. Poetický název pro uskupení byl sice nasnadě –„Vnesme světlo na Rembrandtovo světlo“ –, nicméně nakonec zvítězilo pragmatické označení Rembrandt Research Project (dále jen RRP).
RRP byl založen v roce 1968 v Amsterdamu a předpokládalo se, že původní záměr se podaří naplnit během deseti let. Skutečnost, že plánovaná jedna dekáda se protáhla na více než čtyři, by se dala přičítat tomu, že vědci brali svůj úkol nanejvýš svědomitě. Složení pětičlenného týmu, který tvoří RRP, se v průběhu let postupně měnilo. Z původního týmu zbyl jen Holanďan Ernst van de Wetering, který je od roku 1993 předsedou RRP, ostatní členové se rekrutovali z význačných nizozemských nebo zahraničních institucí (Rijksmuseum, Netherlands Institute for Art History, New York University a další).
První výsledky bádání RRP poukazovaly na to, že tvorba označovaná Alfredem Brediem za Rembrandtovu, bude dramaticky zredukována. Členové čerstvě založeného RRP předpokládali, že číslo 613 stlačí na méně než 250 obrazů (tzn. o téměř dvě třetiny). A tak se také stalo. Vydání prvních třech dílů Rembrandtova souborného katalogu, tzv. korpusu, v 80. letech bylo pro mnohá muzea a sběratele jak rána mezi oči. Celá stovka děl, doposud pokládaných za autentická, byla odmítnuta. Nejznámější „obětí“ byl obraz Muž se zlatou přilbou ze sbírek berlínské Gemäldegalerie. Z jednoho z vůbec nejslavnějších Rembrandtů se rozhodnutím RRP stalo „jen“ dílo neznámého malíře z mistrova okruhu.
…a nebo možná je
Dramatická redukce počtu Rembrandtových obrazů vedla ke krizi nejen na trhu s uměním a v akademických kruzích, ale dokonce i uvnitř samotného RRP. Na počátku 90. let si Van de Wetering, tehdy nejmladší člen týmu, veřejně postěžoval, že jeho kolegové odmítají příliš mnoho děl. Následoval demonstrativní odchod starších badatelů, kteří sveřepě hájili svůj konzervativní přístup, a Van de Wetering se stal předsedou RRP a vytvořil nový tým. Změny ve složení se rychle odrazily i ve výsledcích práce, kdy nastal opačný trend – řada děl byla nově připisována, a to včetně některých, která byla v prvních svazcích souborného katalogu RRP odmítnuta.
Van de Weteringovi je dnes 72 let a zdá se, že za sebe nenašel odpovídajícího mladého nástupce, kterému by předal pomyslné žezlo. Letos v únoru časopis The Art Newspaper informoval, že RRP na konci tohoto roku svou činnost po 42 letech ukončí. Původně zamýšleného cíle, vydat kompletní katalog Rembrandtových děl, se přitom nepodařilo dosáhnout. Katalogy vycházely postupně a ten zatím poslední, v řadě pátý, byl vydán v říjnu 2010. Stojí nezanedbatelných 35 tisíc korun, což je cena, která je odrazující nejen pro laiky, ale i pro řadu vědeckých knihoven.
Za práce pocházející z ruky mistra RRP v zatím posledním katalogu označil 240 děl, u 162 bylo Rembrandtovo autorství zpochybněno nebo zamítnuto. Zbývajících 80 děl považovaných za vlastnoruční práce doposud nebylo zpracováno a informace o nich by měly být součástí jakéhosi souhrnu, který nahradí poslední chybějící díl korpusu. K ukončení projektu jistě přispěly i problémy s financováním. Už roku 1998 zakládající Nizozemská organizace pro vědecký výzkum RRP přestala přispívat na činnost.
Nezpochybnitelná autorita
Záhy po svém založení se RRP stal hlavní autoritou rozhodující, zda zkoumané dílo je autentický Rembrandt, či nikoliv. Aukčním síním se myšlenka jediné nezpochybnitelné autority velice líbila. V nepřehledné situaci trhu se starým uměním, kde se to jen hemží výroky „dílna, připsáno, následovník, okruh…“, požehnání RRP o pravosti díla okamžitě z prodávané položky udělalo trhák aukce, a naopak, bez dobrozdání RRP by aukční domy odmítly práci zařadit jako práci mistra, nehledě na to, kolik jiných význačných expertů by se vyslovilo kladně. „Práce RRP měla jediný efekt, že řadu skvělých obrazů šlo díky jejich negativním posudkům koupit velice levně,“ chválí RRP ironicky jeden z nejvýznamnějších současných sběratelů nizozemského malířství 17. století Alfred Bader.
V souvislosti s RRP se dá mluvit až o jakémsi rembrandtovském monopolu pěti vědců, což je z hlediska jakéhokoliv vědeckého výzkumu situace značné neobvyklá a nezdravá. Mezi známé kritiky RRP patří například v Nizozemsku usazený americký historik umění Gary Schwartz, který loni na podzim na pozvání Národní galerie navštívil Prahu. „Hovoříme-li o dílech malířů ze 17. století, nemůžeme autenticitu chápat v tom smyslu, že pouze mistr pracoval na díle,“ vysvětluje. „Jednalo se, chcete-li, o značku, o to, co dílna produkovala. V dnešní době bych to přirovnal k módnímu domu. Když půjdete na přehlídku Armaniho, také nebudete očekávat, že by návrhář šil každý kousek sám. Co očekáváte, je kvalita a shodná linie, ve které jsou oděvy navrženy.“
Otázka kresby
Rembrandt byl svými současníky popisován jako neúnavný kreslíř neustále zkoušející nové verze. Arnold Houbraken, o generaci mladší životopisec malířů holandského zlatého věku, zaznamenal komentáře Rembrandtových žáků, že mistr byl schopen nakreslit figuru v deseti různých variacích, než byl s výsledkem spokojen a motiv použil. Právě dynamický a nikdy nekončící proces hledání nových, originálních kompozic a způsobů, jak staré příběhy vyprávět nově, je ostatně tím, co Rembrandta i jako malíře a grafika nejvíce odlišuje od jeho současníků.
Víme, že mistr kresbu také hojně využíval k výuce svých žáků, kterým dával za úkol kreslit stejné kompozice a pokusit se co nejvíce se přiblížit jeho stylu. A tím jsme zpět u otázky značky, u brandingu, jak bychom řekli dnes. Od dob italské renesance bylo dokonalé zvládnutí kresby považováno za nezbytný předstupeň malby. Dokázal-li žák napodobit kresbu svého učitele, o to lépe pak dokázal napodobovat i styl jeho malby. Odlišit, kdo je konkrétním autorem té které kresby z Rembrandtova studia, je proto úkol, se kterým badatelé zápasili v minulosti, zápasí dnes a zápasit jistě budou i nadále.
Zatímco RRP se více či méně úspěšně snažil po 42 let vytvořit kompletní soupis Rembrandtovy malby, kresba na podobné shrnutí stále ještě čeká. Za autentické je dnes pokládáno šest až sedm stovek kreseb. Významným počinem v této oblasti byla výstava v Gettyho centra v Los Angeles na přelomu let 2009 a 2010, věnovaná právě kresbám Rembrandta a jeho žáků. Jasně ukázala, jak totožné motivy (akt, krajina) zachycovali různí tvůrci z Rembrandtovy dílny. Autoři výstavy spustili na stránkách muzea interaktivní program, který ukazuje vedle sebe kresby se stejným námětem a vysvětluje, co je důvodem odlišné atribuce.
Jistou záhadou je, že většina z dnes známých Rembrandtových kreseb se neváže ke konkrétním obrazům. Mnohé vědce to vedlo k závěru, že Rembrandt maloval zcela bez přípravných kreseb a studií. Gary Schwarz toto pojetí považuje za pouhý romantický mýtus. Není totiž jasné, proč by se tento vášnivý kreslíř, kterého popisuje Houbraken, zrovna u obrazů kresby vzdával. V soupisu Rembrandtova majetku, pořízeném roku 1656 exekutorem, je mimo jiné uvedeno 23 alb plných kreseb a skic, u nichž je odhadováno, že každé obsahovalo na 375 listů. S připočítáním dalších položek uváděných v inventáři (například koš plný skic) se dostáváme k číslu kolem devíti tisíc kreseb. „Je velmi pravděpodobné, že až 90 procent z nich bylo ztraceno. Pokud dnes nenajdeme přípravné kresby a studie pro většinu Rembrandtových obrazů a leptů, nemůžeme to brát jako důkaz, že by nikdy neexistovaly,“ zdůrazňuje Schwartz.
Setkání po staletích
Gary Schwartz v Praze vystoupil s přednášku na téma Rembrandtovi Orientálci. Šlo o jakousi předehrou k připravované výstavě Rembrandt, Hals a přátelé: Zlatý věk holandského malířství, na kterou bude mimo jiné zapůjčen obraz Orientálec z amsterdamského Rijksmusea. Právě tento obraz byl jedním z děl, které RRP Rembrandtovi nejprve odepsal a později znovu připsal. Stejný osud, jak Schwartz připomenul, měl i další obraz z malířovy série Orientálců, Muže v turbanu ze sbírky Aetas Aurea.
Podrobná dendrochronologická analýza ukázala, že dřevěná deska amsterdamského Orientálce pochází ze stejného stromu jako jiné obrazy, s určitostí namalované Rembrandtem. Další zkoumání také potvrdilo autenticitu malířovy signatury. Možnost, že obraz pod Rembrandtovým vedením namaloval některý z jeho pomocníků, nelze vyloučit. Snažit se rozlišovat, jak velká část malby je Rembrandtovým „vlastnoručním“ dílem, je podle Schwartze poněkud pošetilé. Dá se říct, že Rembrandt neprodával ani tak své obrazy, jako svůj styl. V tomto smyslu byl velice moderním umělcem a Damien Hirst či Jeff Koons, jejichž díla vznikají v dílnách o desítkách zaměstnanců, se s jistou licencí mohou považovat za jeho následovníky.
Výstavu Rembrandt, Hals a přátelé: Zlatý věk holandského malířství Národní galerie chystá na konec letošního roku. Jejím vrcholem bude konfrontace již zmiňovaného amsterdamského Orientálce s jediným českým Rembrandtem, obrazem Učenec v pracovně ze sbírky Národní galerie. K oběma stál malíři modelem tentýž, nám dnes bohužel neznámý, postarší muž. Na stejné myšlence, tedy na shodě modelu, bude postavena i zápůjčka Portrétu Jaspera van Schode od Cornelise Jonsona van Ceulen z muzea Enschede. Doplní pražský portrét od Franse Halse zachycující téhož urozeného muže, ovšem o devět let dříve.
Po medvědovi kocour
Veronika Wolf zprávy leden 2009
Londýn – Zatímco v letech minulých kandidáti prestižní Turnerovy ceny, která je udělována výtvarníkům do 50 let, kteří žijí a tvoří v Britanii, provokovali svou kontroverzností, letos překvapili pro změnu svou ne-kontroverzností.
Vzpomínky na budoucnost
Veronika Wolf recenze prosinec 2012
Futurismus v Západočeské galerii v Plzni / V plzeňských Masných krámech probíhá až do 13. ledna výstava RYTMY + POHYB + SVĚTLO s podtitulem Impulsy futurismu v českém umění. Jedná se o výjimečný výstavní počin, jelikož otevřeně polemizuje s tradiční interpretací...
Leden v Londýně
Veronika Wolf depeše únor 2009
S každým koncem roku zažívá Londýn pravidelně se opakující úkaz: ke známé výměně stráží před Buckinghamským palácem se tentokrát přidává i výměna obyvatel. Odliv místních, kteří využívají volna k návštěvě měst i zemí svého původu, je střídán přílivem...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
