Jsem svůj vlastní ready made
Alena Řičánková zahraniční výstava prosinec 2009
Performer, architekt, fotograf, designér, sociální aktivista a kritik Ai Weiwei razí heslo, že umění je život a život je umění. Dokáže pokrýt tři tisíce let starou vázu nápisem Coca-Cola, slisovat tunu čajových lístků do rozsáhlé krychle, dopravit tisíc a jednoho Číňana na festival Documenta v Kasselu či vyprojektovat olympijský stadion. Na jeho mnichovské výstavě jsou zastoupeny objekty a instalace všech velikostí a materiálů, od slunečnicových semínek vyrobených z porcelánu po monumentální dřevěné konstrukce.
Rodina Ai Weiweie měla blízký vztah k umění a kultuře. Oba rodiče byli básníci, otec Ai Qing ve třicátých letech navštívil Paříž, která ho velmi inspirovala. V Číně se stal pro svá sociálně kritická díla nepohodlným a spolu s dalšími stovkami tisíc intelektuálů byl prohlášen za nepřítele lidu a národa. „Nejhorší je, když jste nařčeni ze zločinu, který ve skutečnosti ani zločinem není,“ říká Ai Weiwei. Rodina byla odsunuta z Pekingu do pracovního tábora ve vzdálené provincii Xinjiang na severozápadě Číny, kde strávila pět let v jámě vyhloubené v zemi, svrchu zakryté větvemi. V roce 1978 byl Ai Qing oficiálně zproštěn viny a mohl se vrátit zpět do Pekingu.
Téhož roku se Ai Weiwei zapsal na pekingskou Filmovou akademii, kde studoval společně s Chen Keigem či Zhang Yimouem. Spoluzakládal uměleckou skupinu Star, jejíž důraz na individualitu projevu a experimentální umělecké snahy byly v rozporu s převládající vlnou socialistického realismu. Roku 1982 se mu podařilo získat vízum do USA, kam odletěl s třiceti dolary v kapse a minimální znalostí angličtiny. V New Yorku poznal svět do té doby netušených možností: „Poprvé jsem zjistil, kdo jsou Jasper Johns, Andy Warhol či Marcel Duchamp, a bylo to zjištění vskutku vzrušující. Zcela změnili moje dosavadní nazírání na umění. Myslel jsem si, že jde hlavně o konečný výtvor. Až tam mi došlo, že se jedná o životní názor, filozofii.“ Především osobnost Marcela Duchampa měla na budoucí Ai Weiweiův umělecký projev zásadní vliv. V roce 1983 vytvořil první ready made – housle s rukojetí od lopaty místo količníku. Během dvanácti let strávených v New Yorku realizoval Ai Weiwei řadu objektů ovlivněných dadaismem, věnoval se performanci, konceptuálnímu umění a fotografii. Studoval také na Parsons School of Design u malíře Seana Scullyho.
Zpět v Číně
V roce 1993 se Ai Weiwei vrátil do Číny, aby se postaral o vážně nemocného otce. Po jeho smrti se rozhodl usadit v rodné zemi, aby se tu aktivně podílel na formování umělecké komunity. Spolu s přáteli založil první prostor pro experimentální umění v Pekingu. Vydal tři knihy rozhovorů s čínskými umělci undergroundu: Black Cover Book (1994), White Cover Book (1995) a Gray Cover Book (1997), které se staly manifesty nového radikálního umění. V roce 2000 spoluorganizoval kontroverzní výstavu Fuck off coby protipól současně probíhajícího třetího šanghajského Bienále. Vystavovalo zde čtyřicet tři soudobých čínských výtvarníků, expozice však byla pro svou provokativnost záhy uzavřena policií. V roce 2000 se Ai Weiwei přestěhoval do Caochangdi na okraji Pekingu, kde se mu podařilo dle vlastního návrhu vybudovat nejen zázemí pro svou rodinu a ateliér, ale také otevřít China Art Archives and Warehouse – rozsáhlé ateliéry, dílny a nekomerční galerii. V posledních několika letech vzniká v těsné blízkosti experimentální umělecká kolonie s řadou galerií (Pekin Fine Arts, Swiss Gallery Urs Meile, Three Shadows Photography Art Center), ateliérů, kaváren a restaurací. Z předměstské usedlosti se stalo epicentrum současného umění, takzvaná pekingská East Village. V Caochangdi vzniká také většina Ai Weiweiových objektů, a to v ateliéru a zároveň architektonické praxi nesoucí název Fake Design.
Ptačí hnízdo
V roce 2002 se díky Ullimu Siggovi, bývalému švýcarskému vyslanci v Číně a vlivnému sběrateli současného čínského umění, setkal Ai Weiwei s architekty Jacquesem Herzogem a Pierrem de Meuronem. Ti ho vyzvali ke spolupráci na architektonickém konceptu stadionu určeného pro letní olympijské hry v Pekingu 2008. Vznikla čtyřicetidvoutunová konstrukce organického tvaru, které se přezdívá „Ptačí hnízdo“. Monumentální stavba za čtyři sta milionů dolarů nabízí prostor pro rekordních devadesát jedna tisíc diváků.
Ai Weiwei se sice podílel na výsledné architektonické podobě stadionu, nicméně po dobu trvání olympiády opustil Peking. Otevřeně kritizoval zneužití olympijských her čínskou vládou k vlastní propagandě. Vyjádřil své pohoršení nad oficiálními oslavami země, která ignoruje vlastní minulost a zamlčuje skutečnou situaci v oblasti lidských práv. Jeho názory však nebyly čínskými médii zveřejněny. „Nenávidím propagandu, všechny ty sentimentální výlevy o předstírané realitě, které odvádějí lidi od skutečné diskuse. Cítím se pobouřen chováním čínské vlády a znechucen způsobem, jakým je v této zemi užívána hrubá síla. Nicméně si myslím, že olympijské hry by mohly být dobrou příležitostí ke zlepšení celkové transparentnosti.“
Jak naložit s vlastní minulostí?
Pro Ai Weiweie má země jeho původu stěžejní význam. Téměř ve všech dílech vystavených nyní v mnichovském Haus der Kunst se objevují odkazy na čínskou historii a kulturní tradici. Její neměnnost, fungující po tisíciletí, je konfrontována se současnou, rapidně se proměňující společenskou situací. Návaznost na tradici je patrná i ve výběru materiálů, se kterými Ai Weiwei pracuje, ať už se jedná o dřevo, porcelán, či keramiku.
Na výstavě jsou zastoupeny četné objekty sestavené z dřevěných architektonických článků z období dynastie Čching (1644–1911). „Používám dřevo, které pochází ze svatyní, jež byly zničeny ve jménu inovace,“ říká autor. Monumentální sloupy a architrávy často s dochovanými dekorativními řezbami jsou skládány do nepravidelných rozsáhlých struktur, pod nimiž a mezi nimiž je možné volně procházet (Through, 2007–08). Dřevěné kusy tak nabývají na novém významu a zároveň v sobě nesou odkaz k dávno zaniklým stavbám. Jednotlivé díly jsou spojeny dlaby a čepy, tedy klasickým tesařským postupem. Právě tradiční a vskutku precizní řemeslo je dalším charakteristickým znakem vystavených objektů. Ai Weiwei spolupracuje s týmem profesionálních truhlářů, řezbářů a tesařů, kteří realizují jeho návrhy.
V Haus der Kunst je ale k vidění nejen dřevo, které prošlo lidskýma rukama. V jednom z nejrozsáhlejších sálů je na podlaze rozloženo sto masivních kmenů a kořenů, které pocházejí ze 100 čínských regionů (Rooted Upon, 2009). Dramaticky pokroucené pahýly, prohlubně a temné dutiny ve starých vysušených kmenech dávají tušit nespoutanou energii přírodních sil. Ta je však přenesením přírodních artefaktů do galerijního prostoru vytržena z původního kontextu, a tím umrtvena.
Ai Weiwei pracuje také s neolitickými nádobami, které by ve své původní podobě mohly být předmětem obchodu s orientálními starožitnostmi. K jeho raným realizacím v této oblasti patří váza pokrytá červeným logem firmy Coca-Cola, se kterou Ai Weiwei slavil v roce 2002 první úspěch na aukci současného umění ve Švýcarsku. Na výstavě je k vidění pět keramických nádob pocházejících z období mezi pěti až třemi tisíci lety před naším letopočtem. Tyto objekty, namáčené v technických barvách, pocházejí ze série padesáti jedna výrazně barevných neolitických váz různých tvarů a velikostí (Colored Vases, 2005). O kousek dál je umístěna skleněná nádoba s víkem plná hnědého prášku, připomínající urnu s popelem. Jedná se o prach z rozemletých střepů prehistorické vázy. Setkáváme se zde opět se snahou o vyjádření vztahu k vlastní historii. Jak by asi působily keramické nádoby únětické kultury namalované namodro? Nebo by byly zajímavější rozemleté na prach?
So sorry
V minulém roce došlo v Sečuánu k rozsáhlému zemětřesení. Čínská vláda odmítla zveřejnit skutečná vyčíslení škod a počty obětí. Ai Weiwei se rozhodl se skupinou dobrovolníků pátrat v zasažené oblasti. Postupně zveřejňoval jména obětí na svém internetovém blogu, který byl ale úřady záhy odpojen. Vinou levných stavebních materiálů a chatrného stavu školních budov zemřelo přes pět tisíc dětí. Právě jim je věnováno obložení vstupní fasády Haus der Kunst barevnými školními batohy, kterých byly po zemětřesení v Sečuánu plné ulice. S přicházejícím podzimem postupně opadává stromořadí před galerií, a vzpomínka na oběti tak získává na naléhavosti. Název výstavy So Sorry poukazuje na nesčetné omluvy, které byly v poslední době vyjádřeny vládami a průmyslovými či finančními korporacemi za jimi napáchané škody a tragédie. Omluva je také dle Ai Weiweie to jediné, co jsou ochotny poskytnout. Původní význam slova „sorry“ se v současné Číně postupně proměňuje na „fuck off“.
Ai Weiwei – So Sorry
místo: Haus der Kunst, Mnichov, Německo
termín: do 17. ledna 2010
www.hausderkunst.de
Hory jako kulturní krajina
Alena Řičánková knižní recenze únor 2022
Kniha Markéty Svobodové Hore zdar s podtitulem Stavební strategie Klubu českých/československých turistů má široký přesah do řady oblastí lidské činnosti.
„Neohroženě, do neznáma a bez cesty zpět“
Alena Řičánková knižní recenze červenec 2022
Martina Hrabová nabízí dějiny moderní architektury psané poutavou formou blízkou krásné literatuře. Uměleckohistorická fakta citlivě splétá do jednotného, hutného a nosného celku s ryze osobními, svébytně nezaměnitelnými životními osudy. Čtenář tak intenzivně prožívá...
Tenkrát v Reichenbergu
Alena Řičánková k věci červenec 2016
Před sto deseti lety se slavnostně otevřela brána Německočeské výstavy v Liberci, kterou tehdejší Reichenberg vyzdvihl a stvrdil svůj primát hlavního města českých Němců. Výstava na neuvěřitelných 44 hektarech představila širokou škálu oborů lidské činnosti: techniku,...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
