Karíma Al-Mukhtarová
Radek Wohlmuth portfolio únor 2018
V poslední době na sebe upozornila hned několikrát. Její dílem vyšívané, dílem vycpané objekty patřily k tomu nejzajímavějšímu, co přinesla kolektivní výstava Perlorodky v nově přestěhované pražské White Pearl Gallery, kde se představila vedle Jiřího Davida, Jana Vytisky, Vladimíra Skrepla a dalších. Samostatný autobiograficky laděný projekt The Rooms ve Futuře pak pracuje s otevřeností a výrazovou i emoční intenzitou, které nové výstavní sezoně nastavují vysokou laťku.
Karíma Al-Mukhtarová (1989) letos končí studia na Akademii výtvarných umění v ateliéru intermediální tvorby Mileny Dopitové a právě The Rooms jsou součástí její diplomové práce. Její studijní cesta je nicméně poměrně klikatá. Není bez zajímavosti, že původně se chtěla stát módní návrhářkou. Odtud pramení zaujetí šitím a výšivkou, které dodnes patří mezi její nejvýraznější vyjadřovací prostředky. Nakonec ovšem Al-Mukhtarová skončila na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Panské, kde se věnovala oboru filmová a televizní tvorba. Tam získala především vztah k analogové fotografii, jakkoli ji fascinovala hlavně její komerční podoba.
Pokračovala v roce 2009 do ateliéru interaktivních médií Pavla Kopřivy na Fakultě umění a designu ústecké Univerzity J. E. Purkyně. Po počátečních rozpacích, plynoucích z toho, že její představa o studiu byla „filmovější“, začala pracovat s počítačovými hrami a game-art se stal její úvodní platformou. Bakalářské zkoušky už ale dělala v nově otevřeném ateliéru performance Jiřího Kovandy. Tehdy například fyzicky naplnila úsloví o Hledání jehly v kupce sena (Galerie Umakart, Brno, 2012). Zásadní psychologický zlom pro ni ale znamenala už o rok dřív stáž ve Finsku (KyAMK University of Applied Sciences, Kouvola). Právě tam si uvědomila, že jí vyhovuje fungovat individuálně a vyjadřovat se sama za sebe, což se moc neslučuje s filmovou tvorbou, která je z podstaty kolektivní.
Následovala pražská UMPRUM a ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida a poté, co získala Essl Art Award CEE pro Českou republiku (2013), i paralelní fungování v Praze a Berlíně. „Jiří David učí především odolnost,“ hodnotí tuto studijní epizodu. „U něj nebyl nejlepší ten, kdo pracoval, ale ten, kdo se dokázal prezentovat. Kdo ustál cokoliv, jakoukoliv kritiku. Já hodně brečela, než jsem se začala hádat. Možná to byla taková forma performance,“ říká s časovým odstupem autorka. Zřejmě i z tohoto důvodu se mezi její klíčová témata dostalo také samotné fungování výtvarné scény, které pro ni znamenalo zcela novou zkušenost.
V té době už se pohybovala mezi živými akcemi a objektovou instalací. Na jednu stranu vytvořila působivou performance Between, spočívající ve „vzá/jemném“ sešití dvou kamarádek k sobě skrze kůži na prstech na rukou, zároveň začala svým cyklem 28X1509/2011/12 systematicky prověřovat drobné fyzikální absurdity na pomezí ekvilibristiky. I tady šlo ale především o prověřování a kritiku konceptuálních přístupů. Nápady totiž přebírala hlavně z televizního seriálu MythBusters a prostřednictvím „neuvěřitelné podívané“, kam patřila třeba levitující knihovna nebo igelitové pytlíky naplněné vodou propíchané skrz na skrz špejlemi, vlastně zkoumala jak se „hodnota“ série proměňuje podle kontextu, tedy toho, kde a s kým jej vystavuje.
„Berlín byl pro mě důležitý především ve svobodě a volnosti. Člověk – na rozdíl od českého prostředí – nemusel řešit, aby někam zapadal, je tam tak pestrá společnost, že svoje místo prostě najde vždycky,“ vysvětluje dcera Slovenky a Iráčana, která vyrůstala v Kutné Hoře. „Problém tam byl přesně opačný, vůbec jsem nemohla být sama a pracovat, proto jsem se i vrátila. Když se tady týden nikde neukážu, nikdo to pomalu ani nezjistí,“ dodává lakonicky. Performancím se věnovala i proto, že je to nejlevnější způsob vyjadřování. V Berlíně se pustila také do vyšívání, když začala jehlou a nití obšívat masivní trámy použité jako výdřeva při stavbě dálnice. To se stalo základním principem její série Exception (2013).
„Kromě jiného mi výšivka dává čas na uklidnění, už proto, že trvá tak dlouho. Jestliže v umění, jako v každé oblasti lidské činnosti, je vzrůstající tlak na rychlost produkce, všechno ideálně teď hned, já jdu opačným směrem. Než vytvořím celý soubor prací, může to trvat klidně rok,“ komentuje autorka, která se v Německu v rámci výstavy Above the Roofs of Berlin (2014) objevila například po boku Niny Pohl nebo Dana Grahama. Na první místo klade obsah, ale na rozdíl od mnoha jiných je pro ni hodně významná i rukodělnost. „Chci se pořád učit další techniky,“ poznamenává, „mám pocit, že je důležité i skrze ně hledat k věcem vztah, už proto, že žijeme v době, kdy lidi přestávají mít vztah k čemukoli.“ Keramika, sklo, textil, to jsou materiály úzce vázané na techniku, které ji vyloženě fascinují, a neuhýbá ani před preparací zvířat.
Samostatně vystavuje od roku 2011. Od počátku se při tom pohybovala především v rámci respektovaných nezávislých prostorů, jako jsou Galerie Altán Klamovka (Jarní úklid, 2012), NoD (Needlework, 2013), INI Gallery (Kouzelník, 2014) nebo Galerie Ferdinanda Baumanna (Thirteen Joints, 2015). Krom toho má za sebou i StartUp v Galerii hl. města Prahy (Dear Valued Customers, 2014) nebo autorskou výstavu I Don’t Agree With Myself v berlínské pobočce Galerie Švestka (2016). Ta pro ni byla zvlášť významná, protože poprvé mohla vystavit kompletní rozsáhlou sérii svých prací, podobně jako momentálně ve Futuře.
Přestože o sobě neváhá říct, že má sklony nechat něčeho v půlce, svým přístupem, který staví obsah i techniku na stejně vysokou úroveň, se našemu prostředí vymyká. „Už samo dokončení věci je pro mě silná emoce,“ tvrdí Karíma Al-Mukhtarová. „Umění je pro mě prokletí, ale zároveň i závislost, takže ho musím dělat, i když nechci. Ale aspoň si to uvědomuju. Často než zjistíš, že ten, koho hledáš, jsi ty, je už pozdě.“
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
