Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast, hraniční momenty, divadlo a zvířecí svět.
„Jako malá jsem chodila do hudebky přes patro, kde si děti kreslily, a já jim to tak záviděla,“ vzpomíná Markéta Hlinovská (*1978), o které se dnes mluví jako o „tiché vodě“ současné české scény. Na výtvarný obor šla až po gymnáziu, když na hellichovce pomaturitně studovala knižní grafiku a ilustraci. Ztráta času to nebyla. Nejenže si dobře osvojila grafické techniky, ale také ilustrování se věnuje do současnosti. Naposled nakladatelství Albatros Plus v listopadu odevzdala výtvarný doprovod Stromu duchů od Raye Bradburyho.
O jejích kvalitách svědčí i to, že ji zároveň přijali na VŠUP i na AVU, kterou si nakonec vybrala. „Pak mě akademie trochu zklamala, včetně kalkulu ohledně instantní polívky ve smyslu kam jít, co dělat a jak se stát slavným,“ přiznává. „Ale na ateliér Jiřího Lindovského si stěžovat nemůžu. Potkávali jsme se v humoru a vytvářel celkem klidné zázemí, kde jsem si mohla zkoušet úplně všechno. Nemusela jsem se vůči němu vymezovat nebo ho následovat. Mohla jsem se soustředit sama na sebe a za to jsem fakt ráda.“
Na počátku měla Markéta Hlinovská pozorovací období a typický pro ni byl reportážní přístup. Domácí náhodné skrumáže věcí, bytové průhledy nebo cestujícími zaplněné tramvajové interiéry zachycovala technikami, které kombinovaly kresbu fixem, linoryt, xerox a stříkání sprejem přes šablonu. Významově pracovala i s podložkami, neváhala použít barevné papíry, igelitový ubrus ani vzorované látky. Už tehdy mohla zaujmout čistou linií, smyslem pro zkratku a otevřeným obrazovým vyprávěním. Další posun znamenala stáž na École nationale supérieure d’Art v Dijonu, která ji přivedla k větším formátům a jinému prostorovému uvažování.
„Poprvé jsem jela sama na tak dlouho do ciziny, a aby se mi nestýskalo, zkopírovala jsem si s sebou ,otisk‘ kuchyňské linky z pražského bytu na netkanou textilii. Byla ve skutečné velikosti, takže když jsem si ji pověsila na koleji na zeď, vytvářela mi iluzi domova,“ vypráví Markéta Hlinovská. Novou zkušenost představovaly také tamní klauzury, při nichž měl každý k dispozici vlastní místnost a hodnocený byl i za úroveň instalace. Pobyt ve Francii do její tvorby přinesl nejen práci s recyklovaným papírem, ale především zájem o opakovanou realitu prostřednictvím zobrazení bytového zařízení v poměru 1:1 a poprvé také temné prolínavé siluety zvířat, lidí a architektonických prostředí, které zpochybňovaly běžné vizuální čtení.
Následující série plných, nebo naopak až inženýrsky subtilních liniových kreseb černou tuší z roku 2007 rozehrála v podstatě všechny základní kódy její živé obrazové imaginace, ať jsou postavené na proměnlivém měřítku, tvarových a vztahových asociacích, nebo matoucím pronikání stínových hmot. Objevuje se v nich také motiv nestability, který představuje jedno z jejích klíčových témat, jak vzápětí ukázala i její sedmapůlmetrová hromada nádobí nastříkaná na tapetu s dřevopotiskem na výstavě Intercity: Berlín–Praha v pražském Mánesu.
Výsledky předchozí etapy plně zužitkovala v diplomové práci Kočkolit (2008). „Už mi nestačilo jen kopírovat vnější realitu, a tak jsem ji začala kombinovat s dějem,“ vysvětluje. „Mám ráda skutečnost, do které vstoupí něco divného, ale vlastně to může naoko reálně existovat. Inspirací k diplomce byla kočka, která vnímá byt jako krajinu. Tu ale doopravdy nikdy nepoznala. Konkrétně – zvíře nechápe, že na stůl nesmí, protože se na něm obědvá. Je to pro něj prostě překážka, jako strom přes cestu.“ Za diplomku získala ateliérovou cenu, cenu rektora AVU, ocenění v národním kole Henkel CEE Art Award a odvinula se od ní i spolupráce s Galerií Vernon, která vyústila ve výstavu Podzemí (2009). „Zajímají mě protiklady a kontrasty, třeba černá a bílá nebo fyzikální zákon versus jeho porušení,“ přibližuje Markéta Hlinovská, „a tady jsem využila možnost ukázat zároveň to, co se děje pod povrchem i nad ním, což vlastně nikdy současně nevidíme.“ Už před tím ale měla za sebou výraznou site specific instalaci nazvanou ZOO +− na dnes již kultovní Benzince u Slaného, kde k sobě skládala zvuk s obrazem a poprvé se ve velkém zaměřila na zvířata – ať to byl osel, lev, slon, nebo čáp marabu. „Já už teď lidi vůbec nemůžu,“ komentuje svůj odklon kreslířka, „pomocí zvířat se mi prostě vztahy, myšlenky a zvláštní situace vyjadřují líp. Nakonec ale stejně používám ta, která dokážou stát na zadních a mají nějakou lidskou dimenzi.“
Zvířata coby hybatelé děje hrají jednu z hlavních rolí i ve většině následujících výstav – Vybavení (Galerie Půda, 2010) nebo Přihořívá (GHMP, 2010), kde zaujala velkým akcentem na interaktivitu. Zároveň se začala objevovat na výrazných kolektivních přehlídkách jako například Fundamenty a sedimenty (Městská knihovna, GHMP 2011) nebo Drak se probouzí (Národní galerie, 2014). Zájem o její tvorbu neopadá, ale Markéta Hlinovská nespěchá a spíš než na kvantitu se soustředí na kvalitu. „Nejsem typ, kterému se zavolá a zítra má hotovo,“ potvrzuje. „Já to musím vždycky trochu vysedět. Vlastně pořád udržuju dvousemestrální režim.“
Inspirací se pro ni stalo i divadlo. „Vnímám ho jako obraz v pohybech,“ uvažuje. Ne náhodou byly obrazy její letošní výstavy Nikdo neví, co se tady stalo v Altánu Klamovka koncipovány v podstatě jako pódium. V zatím poslední samostatné prezentaci Křídla jsou v peřinách v galerii K.art.on svou sbírku protikladů obohatila o kontrast pevné a rozvolněné formy, když proti sobě použila šablony a akvarel, jinými slovy grafické a malířské myšlení. „Snažím se nenudit sebe ani ostatní. Navíc mě hodně zajímají věci na hraně. Mám třeba ráda rychlou jízdu, jenže přitom se při ní bojím. Takže snaha stavět v umění věci proti sobě a třeba je až absurdně vypointovat pro mě možná představuje něco jako bezpečné nebezpečí,“ shrnuje Markéta Hlinovská. Momentálně ji prý nejvíc přitahuje téma vědecké laboratoře, bez ambice stát se vědcem, ikonografie a atributy, bez ambice stát se světcem, a architektura, bez ambice stát se architektem.
Karíma Al-Mukhtarová
Radek Wohlmuth portfolio únor 2018
V poslední době na sebe upozornila hned několikrát. Její dílem vyšívané, dílem vycpané objekty patřily k tomu nejzajímavějšímu, co přinesla kolektivní výstava Perlorodky v nově přestěhované pražské White Pearl Gallery, kde se představila vedle Jiřího Davida, Jana Vytisky,...
Odsud – posud
Radek Wohlmuth recenze září 2017
Jaroslav Róna v Domě U Kamenného zvonu / Pokud chce velká instituce přitáhnout extrémní diváckou pozornost výstavou žijícího českého umělce, vsadí na jistotu, jinými slovy sáhne po někom z Tvrdohlavých. Potvrdila to už Národní galerie, která dala ve Valdštejnské...
Co rozpustí cukr…
Radek Wohlmuth recenze prosinec 2017
Ilona Németh v Karlin Studios / Manufaktura cukrových homolí se jmenovala na začátku prosince skončená výstava slovenské umělkyně s mezinárodním respektem Ilony Németh (1963), na které rozvinula svou linii sociálně angažovaných projektů. Tentokrát šlo o sondu do...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
