Koolhaas Houselife
Ondřej Hojda architektura prosinec 2011
Často se zdůrazňuje – a nikoliv neprávem –, jak fotografická reprodukce zplošťuje zážitek z architektonického prostoru. Nejlepší je samozřejmě každé místo vidět osobně, ale nemáme-li tu možnost, nabízí se filmové médium.
To se dá pochopitelně použít různým způsobem. Například na posledním bienále architektury v Benátkách si na začátku Arsenalu diváci nasadili 3D brýle, které měly prohloubit jejich úžas nad Rolex Learning Centrem v Lausanne tak, jak jej prezentoval krátký film Wima Wenderse. Ten však působil poněkud nadutě, zřejmě díky nepříjemnému prodchnutí reklamní estetikou. Spoluautorka inkriminované stavby, japonská architektka Kazuyo Sejima, byla navíc kurátorkou celého bienále. Jiné její stavby však na film zachytila i nizozemská tvůrkyně Fiona Tan, jež k věci přistoupila mnohem civilnějším, ale i poetičtějším způsobem. Ten je, troufám si říct, duchu těchto staveb bližší. Na benátské přehlídce jsme tak měli možnost porovnat, jak různými způsoby mohou filmaři k architektuře přistoupit. Malou senzaci nicméně už o dva roky dříve způsobil film poněkud odlišného ražení.
Italský architekt a filmař, který si říká Ila Bêka, je usazen v Paříži. Spolu s kolegyní Louise Lemoîne se rozhodli sledovat několik staveb současných slavných architektů a pokusit se při tom o zcela nový pohled. Zatímco architektura se dnes v časopisech prezentuje obvykle těsně po dokončení, a pokud možno bez lidí, filmaři nám časosběrnou metodou představují stavby již ne zcela nové. Projekt Living Architectures, jehož je Houselife první zveřejněnou částí, nabídne ještě čtyři další pohledy: na římský kostel od Richarda Meiera, vinařský domek Pomerol ve Francii od Herzoga a de Meurona, na Guggenheimovo muzeum od Franka O. Gehryho v Bilbau a konečně firemní budovu BB v italské Novaře od Renza Piana.
Luxování architektury
Dům u francouzského Bordeaux zadal zámožný francouzský pár kanceláři OMA Rema Koolhaase. Řešení překračuje konvence v každém ohledu. Hlavní atrakcí domu je ale konstrukční paradox. Betonová horní patra s kruhovými okny podpírají jen dva sloupy a jeden tubus se schodištěm. Tuto nestabilitu vyvažuje ocelová traverza, která je zvenku ukotvena lanem. Výsledek jak ohromuje, tak znejisťuje: horní patro se doslova vznáší nad dvěma prosklenými podlažími. Francouzi, nedostižní ve schopnosti ze všeho hned vytvořit instituci, už stihli dům, dokončený v roce 1998, prohlásit za památku. O ničem z toho ale film nemluví. Začínáme spolu se zájezdem, který se sem jede podívat. Kamera pak už ale nezabírá prohlídku domu, ale ulpívá na kupě bot, kterou po sobě zanechali návštěvníci v přízemí, aby v deštivém dni novodobý monument nezabahnili. Už z tohoto prologu je patrné, že v tomto filmu bude něco jinak.
Hrdinkou snímku je Guadalupe Acedo, zaměstnaná zde jako uklízečka, na což poukazuje i slovní hříčka v názvu filmu. Je v domě spolu se svým manželem údržbářem zaměstnaná po celý pracovní týden, protože tento rodinný dům, obývaný nyní jen vdovou po majiteli (!), vyžaduje neustálou péči: „Když skončíte, můžete zase začít tam, kde jste prve začínali.“ Uklízečku sledujeme většinou při jejích běžných pochůzkách po domě, přičemž Guadalupe svou lapidární, silně akcentovanou francouzštinou celý dům postupně představuje ze své perspektivy. Díky tomu máme šanci zažít celou stavbu, která je i tak bezpochyby výjimečná. Guadalupe přitom zodpovídá filmařovy otázky.
Lehká ironie a humor jsou jen implicitní, ale vnímá je každý: ukazují se tu lidé a činnosti, které jsou při ukazování „velké architektury“ tabu: čištění, luxování, vytírání, opravy. Film tak nabízí rozměr, který u slavných staveb většinou nezažijeme ani při osobní návštěvě, kdy jsme stále v roli návštěvníka. Je to žitá perspektiva jeho obyvatel, složená v tomto případě z řady záběrů pořízených během delšího časového období. Svého přístupu se tvůrci drželi důsledně: Pracují s ruční kamerou; dům nikdy nezabírají například z nadhledu, odkud je patrná jeho celková forma známá ve všech knihách o architektuře. Podhled, který nechává vyniknout monumentalitě domu, se mihne jen jednou, vizuální působivost ve světle soumraku se nakonec dostaví.
Je to umělecké dílo
To, co postupně vyplouvá na povrch, je docela jiná dimenze, mnohem méně lichotivá vrstva, spočívající v nikdy nekončících problémech, často už zakódovaných v návrhu. Zadavatel byl po autonehodě na vozíku a Koolhaas z toho učinil téma celého domu. Centrálním motivem je plošina, která majiteli umožňovala přesun mezi patry. K ní je ale natěsno přistavěná knihovna, přičemž i lehce povysunutá kniha plošinu zablokuje. Guadalupe i její muž se z pochopitelných důvodů vyhýbají přílišné kritice. Některé momenty ale mluví samy za sebe: údržbář, jenž v létě vykropí každý den litry vody, aby udržel při životě nesmyslně umístěný pruh trávníku, prostě jen pokrčí rameny a řekne: „Je to umělecké dílo.“
Film přitom není žádná prvoplánová denunciace. Nechává vyniknout jedinečné kontinuitě prostorů, ale i problematickým místům. Věci se v něm dějí postupně tak, jak se přihodily: tu zatéká jednou dírou, tu se běžná kontrola vodotěsnosti promění v malou potopu. Každý prováděcí nedostatek pochopitelně není chyba architekta, ale přesto v divákovi postupně houstne přesvědčení, že tu je „něco špatně“ už v rovině koncepce. Třeba když se dozvíme, že dřevotřísková deska (kolem které jsme už několikrát prošli) je opravou za prasklou skleněnou stěnu. Příčina je snadno pochopitelná – betonová hmota zavěšeného horního patra si postupně „sedá“, přičemž tlačí na prosklené stěny pod sebou. Konceptu „nahoře plné, dole prázdné“ padl za oběť i nádherný výhled na město Bordeaux, který je možný jen po poměrně složitém otevření jednoho z kruhových okenních otvorů v posledním podlaží.
Rem Koolhaas sklízí mezi širokou veřejností úspěch díky své jedinečné kombinaci talentu, arogance a vtipu. Film Houselife nabízí jiný druh humoru než ten jeho, jemnější, ale o to bližší životu. Mluvíme-li už o životě, nabízí nám dokument i určitou odpověď na zdánlivě primitivní otázku, „jak se v tom slavném domě žije“. Je také možné, že už na ni odpověděl původní majitel – svým úmrtím dva a půl roku po nastěhování.
Ila Bêka, Louise Lemoîne: Houselife, 2008
http://www.koolhaashouselife.com/index.html
Ósaka 1970: Mezník a křižovatka
Ondřej Hojda architektura červenec 2021
Když se 14. března 1970 zahajovala Světová výstava v japonské Ósace, shlížely delegace v čele s císařem Hirohitem na pestrou scenerii: Na takzvaném Festivalovém náměstí pod obří příhradovou střechou, jejíž pravidelný rastr kruhovým otvorem prorážela surreálná Věž...
Cesty a návraty Bedřicha Feuersteina
Ondřej Hojda recenze prosinec 2021
Bedřich Feuerstein (1892–1936) není úplně zapomenutý tvůrce – jeho nymburské krematorium (1922–24) se běžně vyskytuje v dějinách české architektury, ví se o jeho zahraničních zkušenostech z Paříže a Tokia; jeho scénografické práce, například ty pro Osvobozené...
Japonská zkušenost českého architekta
Ondřej Hojda knižní recenze listopad 2014
Biografie je nejstarší, ale také nejčastěji zatracovaná uměleckohistorická metoda. Vyprávěním životního příběhu jednotlivce je přesto i dnes možné přiblížit obecnější téma – například sbližování dvou odlehlých kultur, v našem případě japonské a české....
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
