Lev na Klárově
Johanka Lomová názor červenec 2014
U příležitosti oslav narozenin britské královny Alžběty II. byl na pražském Klárově odhalen pomník českým letcům, kteří sloužili za druhé světové války u britského letectva (RAF). Rozhodnutí zvedlo vlnu protichůdných emocí. Ty rozhodly o tom, že pomník byl nakonec vztyčen v rozporu s odborným názorem Národního památkového ústavu, a ty také cloumají kritiky, kteří upozorňují na privatizaci veřejného prostoru i kolektivní paměti.
O kýčovitosti a nevhodné ikonografii sochy bylo již publikováno několik textů (za všechny předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková na blogu Aktuálně.cz a Milena Bartlová pro A2). Jasně vyslovené argumenty o tom, že socha byla umístěna v rozporu s platnými předpisy a o ohyzdnosti sochy však zůstávají slovy pro přesvědčené, protože v očích veřejnosti patří pomník hrdinům, a odpor proti němu se zdá být proto něčím nemorálním.
Když se informace o plánovaném odhalení pomníku počátkem března objevila poprvé, reagoval můj děda, který sloužil na konci druhé světové války u 311. perutě RAF, pohoršeně. Řekl doslova, že lev „vypadá jako hladový kocúrik, který se hrabe ve smetí“, a dále tvrdil, že „realismus se hodí na učební pomůcky, ne na symbol“. Tolik první reakce dědy. On podobně jako další ze své pozice postupně ustupoval. Zvykl si na to, jak pomník lva vypadá, a mnohem důležitějším se pro něj stalo, že vůbec něco podobného vzniklo. Přijetí lva nakonec komentoval slovy, že vlastně dobře zapadá do toho, jaké pomníky mají vojáci druhé světové války po světě, a není správné odmítat dar. Neodpustil si zároveň poznámku o tom, že „krása je subjektivní“, autoritativní odsudky mu proto vadí a socha své právo na existenci má.
V tom je ale právě ten problém. Povedenost sochy nesouvisí jen s tím, jestli lev vypadá věrohodně, anebo jako karikatura zvířete. Povedená socha ve veřejném prostoru je ta, která rezonuje se svou dobou, která v přehnaném slova smyslu pomáhá vyrovnat se s minulostí a rámuje naše fungování v současnosti. Krása tedy subjektivní sice může být, samotný akt vztyčení pomníku subjektivní akcí rozhodně být nemá.
Ačkoli se to nezdá, hledání společné řeči zastánců a kritiků sochy by nemělo být příliš komplikované. Otázka nezní, jestli na letce vzpomínat, ale jak. Jakým způsobem vyjadřuje pomník to, co více než 2500 lidí cítilo, když odešlo z Československa, za které byli připraveni položit život? Jak ukazuje to, proč do armády mladí exulanti vstupovali, a především, co nám jejich čin říká dnes? Hrdinství, které bývá v souvislosti s jejich počínáním zmiňováno, považuji za automatickou, ale nedostatečnou odpověď. A je to, co v souvislosti s válkou chceme dnes oslavovat, právě hrdinství? Chceme válku heroizovat? Není nakonec tím nejdůležitějším, co bychom si v souvislosti s vojenskými událostmi 40. let měli opakovaně uvědomovat, to, že válka je špatná? Namísto heroického lva by pak asi mělo stát spíše něco, co oslavuje mír (v kontextu doby před rokem 1989 téma pro některé vyprázdněné) anebo ukazuje ohavnost války. Otázky, které se v souvislosti s násilným konfliktem naléhavě objevují i necelých sedmdesát let po jeho skončení, je celá řada. Proč tedy není možné vést o pomníku diskusi?
Svou roli jistě sehrála arogance, se kterou byl pomník vytvořen a osazen. Historikům umění a památkářům pak nezbývá než upozorňovat na absurdní podobu sochy, připomínající přežvýkání podnětů 19. století, a na to, že hyzdí historické centrum Prahy. Ostatně, co čekat od autora, kterého podle výsledků googlování reprezentují hlavně postavičky v bratislavském nákupním středisku. Zastánci pomníku pak jeho podobu raději nekomentují (nikde jsem nezaznamenala, že by sochu britská ambasáda označila za krásnou, kvalitní nebo hodnotnou) a odvolávají se na morální povinnosti oslavit hrdiny a přijmout dar. Takový je stav vzájemné izolace. Do podrobností o možné politické korupci s dary spojenou se raději pouštět nebudu, tím by se celá věc ještě zkomplikovala.
Máme tedy lva. Je ohyzdný a jeho vztyčením došlo k porušení zákona. Historici umění jsou právem dotčení, že jejich odborný názor, jako tolikrát v minulosti, byl přebit rozhodnutím skupiny mocných. Zastánci lva zase tím, že vůbec ke zpochybnění jeho legitimity došlo. To, že se jedná spíše než o pomník o lacinou turistickou atrakci připomínající třeba bronzového fotografa lezoucího z bratislavského kanálu, je vlastně dobrý obrázek naší současnosti, kdy namísto diskuse a snahy pochopit je nám servírovaná bezobsažná atrakce okořeněná silným příběhem hrdinství.
Byli jsme naivní
Johanka Lomová rozhovor březen 2013
Rozhovor s Markem Pokorným / Marek Pokorný ukončil k 30. listopadu svou práci pro Moravskou galerii a nyní promýšlí, co bude dělat dál. Začali jsme vzpomínkou na ztracený rozhovor se Zbyňkem Sekalem a nevděčné roli přepisovatelek, pak jsme se vrátili na konec 80. let.
Rok dobrovolného vstupu
Johanka Lomová zprávy prosinec 2014
Brno/Bratislava – Na přelomu let 2013 a 2014 zavedla Slovenská národní galerie a Moravská galerie v Brně volné, respektive dobrovolné vstupné. Po roce považují obě instituce toto své rozhodnutí za šťastné. Alexandra Kusá, generální ředitelka SNG, popisuje změnu jako...
Návštěvnost galerií v roce 2013
Johanka Lomová zprávy únor 2014
Praha – Loňskou nejpopulárnější výstavou byla přehlídka plakátů Alfonse Muchy ze sbírky tenisty Ivana Lendla, která proběhla v Obecním domě a jejíž celková návštěvnost přesáhla hranici 170 tisíc lidí. Druhou nejnavštěvovanější byla Cesta k Amorfě, kupkovská výstava...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
