Libuše z Paříže
Karolína Fabelová dílo měsíce květen 2015
Peripetie díla Karla Vítězslava Maška (1865–1927) odráží paradoxy historie, na jejichž vlnách se houpají mnozí umělci této generace. Jejich práce se po první světové válce staly povětšinou nepopulárními, zatuchlými, příliš zdobnými a zatíženými významy, symboly a alegoriemi. Nová Československá republika a moderna byla vůči nim nesmiřitelná, skoro bych řekla, v boji o přežití až krutá.
K. V. Mašek: Kněžna Libuše, kolem 1893, olej na plátně, 193 x 193 cm, Musée d’Orsay v Paříži
Druhá světová válka a komunismus s jeho socialistickým realismem ještě prohloubily zapomnění umění konce mocnářství. Oživení zájmu nastalo až v 70. letech 20. století. Vlivem mnoha nepříznivých okolností však Maškovo dílo i nadále zůstalo opomenuto. Psalo se o něm pouze v zahraničí, a to především díky chicagské Galerii Anne and Jacques Baruch, která roku 1968 získala do své sbírky značnou část malířových děl. Jedním z nich byla i Maškova Libuše (1893); monumentální obraz o výšce a šířce téměř dva metry, který jako jeden z mála reprezentuje české umění v Musée d’Orsay v Paříži (zde).
Když jsem před lety psala o Maškovi monografii, doufala jsem, že právě k tomuto obrazu najdu písemné zdroje, které osvětlí jeho pozadí. Nestalo se tak. I když se bezpochyby jedná o nejvýznamnější Maškovo dílo, nevíme nic o tom, proč a za jakých okolností vzniklo. Přestože v 70. letech byl jeho autor v podstatě neznámý, vydobyl si obraz svou nespornou kvalitou své místo na slunci. Z Chicaga se dostal přes Mnichov do soukromé galerie Jeana-Claude Gauberta v Paříži. Philip Jullian právě v této galerii uspořádal v roce 1973 jednu z prvních výstav věnovaných malířům snů a chimér Idéalistes et symbolistes. Pravděpodobně tehdy se setkal s Maškovou Libuší a zalíbila se mu natolik, že ji nejen zařadil do expozice, ale její reprodukci použil i na obálku katalogu. Na výstavu reagoval v časopise Connaissance des Arts Pierre Faveton a ve své recenzi opět vyzdvihl jako jediné z vystavených děl Libuši. Výstava a Maškovo dílo upoutaly pozornost odborníků Musée du Louvre, které následujícího roku 1974 obraz získalo do své kolekce. Od roku 1986, kdy bylo otevřeno Musée d’Orsay, přešel obraz do jeho péče.
Kněžnu Libuši považovanou za zakladatelku dynastie Přemyslovců malíř vyobrazil v okamžiku jejího vidění založení Prahy. Postavu zalitou měsíčním světlem umístil podle principu zlatého řezu doleva, zatímco prostor vpravo vyplnil pouze paží s lipovou ratolestí; jedním ze symbolů české státnosti. Póza, kostým a celková teatrálnost prozrazují vliv divadla. Ze strnulé tváře lemované dvěma silnými copy září jen rudé oči. U nohou se klikatí Vltava. Šat je zdoben řadou kruhů, které představují deset fází Měsíce. Náhrdelník s půlměsícem a zobrazením býka připomíná Libušina muže Přemysla Oráče. Za panovnicí se rozprostírá vesmírná hloubka, jejíž neutralita odkazuje k byzantskému umění, avšak stíny nezávislé na realitě předvídají surrealismus. Maškovi se v obraze podařilo vyjádřit nebývalou monumentalitu. Strnulost kněžny umocňuje dojem sošnosti založené na pravých úhlech. Vlastně nic kromě vzedmuté draperie v pozadí nejeví známky pohybu. Jsme svědky okamžiku věčnosti tolik blízké egyptskému umění. Mašek ovlivněn Georgem Seuratem a Alphonsem Osbertem zde upustil od akademismu a volil techniku čistě pointilistickou. Dosáhl jí mihotavých světelných efektů, jež svou plošnou dekorativností evokují obrazy Gustava Klimta. Celý obraz je založen na kontrastech jednoduchosti celku a tisíců detailů; barevných skvrn, jež vytvářejí linii.
Idealismus symbolismu nacházel živnou půdu v romantismu, který se odvíjel již od umění Caspara Davida Friedricha, Heinricha Füssliho a Williama Blacka. Po celé 19. století se v Evropě projevovala systematická snaha po aktualizaci pradávných mýtů. Jejím cílem bylo probudit zasutou národní identitu podbarvenou nacionalismem. U nás šlo především o demonstraci české historické nezávislosti na kultuře německé. V umění zachváceném nacionální horečkou bylo téma Libuše značně rozšířené. Mašek se jím zabýval již za svého pobytu v Paříži. Hudebním pandánem jeho obrazu by mohla být opera Libuše od Bedřicha Smetany. Výtvarnou paralelou pak samozřejmě Slovanská epopej Alfonse Muchy. Jakou obsahovou hodnotu mají tato díla pro generaci 21. století, zůstává nezodpovězenou otázkou. Jisté však je, že přispěla k tomu, že dodnes mluvíme o České republice jako o „naší“ republice.
Oddat se snění
Karolína Fabelová recenze červenec 2015
Tajemné dálky v Národní galerii / Autoru Otto M. Urbanovi se ve spolupráci s kurátorkou Annou Pravdovou podařilo uskutečnit výstavu, která potěší jak smysly, tak i duši; výstavu, která dala prostor umělcům známým i dlouho opomíjeným, a přesto aktuálním. Slavné autory jako...
Sýkorova geometrická opona
Milan Kreuzzieger dílo měsíce říjen 2018
Opona představuje specifický obraz na pomezí výtvarného umění a divadla, vysoké kultury i lidové tvořivosti a také architektury. Letos znovuobnovená opona navržená Zdeňkem Sýkorou se po boku dalších děl tohoto druhu v rozpětí od 19. století do současnosti představuje do
Člověk člověku vlkem
Markéta Dlábková dílo měsíce únor 2014
Třináctého února uplyne 160 let ode dne, kdy se v Sušici narodil malíř a kreslíř Maxmilián Pirner (1854–1924). Pro umělce narozené v 50. letech se vžilo označení generace Národního divadla. Skutečně i Pirner, stejně jako jeho vrstevníci Mikoláš Aleš, František Ženíšek...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
