Lom

Richard Adam názor březen 2008

Kvalita uměleckého díla – a tím spíše díla výtvarného – se projeví nejdříve po 50 letech. Je to zřejmě jakýsi magický časový úsek, jakési neúplatné síto. V běhu oněch pěti desetiletí vyplavou na povrch dosud skryté hodnoty, projeví se tvůrcovo mistrovství, nebo naopak břídilství. V každém případě je u současného umění (nebo neumění) nutno při posuzování počkat – a pak se uvidí.

Tak nějak uvažuje řada lidí, podobně jsem počátkem 80. let přemýšlel i já. Je dílo dobré? Je špatné? Jak to mám, prosím vás, poznat?

A tak jsem kupoval a nevěděl. Občas jsem šel na výstavu, občas jsem se na splátky upsal v Díle. Vajce, Velčovský, ano, i Janeček. Jenom na Zdeňka Hajného jsem nedosáhl. Ale líbil se mi velmi. Stejně jako Lhoták nebo Gross. Stejně jako Van Gogh a Vermeer.

Jan Merta kdysi mluvil o rozevírání opon. O postupném pronikání do výtvarného světa. O rozkrývání jeho tajemství. Pokud si pamatuji, bylo sychravo a škaredě, když jsem poprvé nakoukl coby sběratel škvírou mezi díly opony. Bylo to v Galerii Platýz na Národní třídě v Praze a já si historický význam toho nakouknutí tenkrát samozřejmě vůbec neuvědomil. Až mnohem, mnohem později…

Obraz namaloval jakýsi Ivan Ouhel a jmenoval se Lom. Měřil 65 x 50 cm a ten pan Ouhel ho vyfikl olejem na překližku. Stál na splátky 5000 korun – to byl v té době můj plat za dva a půl měsíce. Teď si, prosím, představte, jak chodíte, jeden den za druhým, do Galerie Platýz a obraz znovu a znovu studujete. Ale co je horšího, neumíte se rozhodnout. Koupit? Nekoupit? Kdo je to vlastně ten Ivan Ouhel? A vůbec, nejsou ty prachy za obraz naprosto vyhozené peníze? Nejspíš ano!

Nakonec jsem zašel za svým vedoucím. Byl to inteligentní a vzdělaný pán. Třeba mi poradí, říkal jsem si. Ten inteligentní a vzdělaný pán se na mě podíval šibalsky: „To myslíte toho malíře, co o něm před chvílí mluvili v rádiu jako o významném představiteli mladé generace?“

„Oni o něm mluvili v rádiu?“ podivil jsem se upřímně a šel obraz koupit. Co jsem taky mohl dělat jiného...

Dodnes nevím, jestli tenkrát Dr. Michalíček jenom nežertoval. Proč by o nějakém mladém malíři (notabene nerežimním) mluvili v režimním rádiu? To přece nedávalo žádný smysl. Na druhou stranu – vykročení na cestu skutečného sběratele, to už smysl dávalo! Ale to, že jsem někam vykročil, jsem pochopitelně také nevěděl.

Ivana Ouhela jsem osobně poznal až o čtyři roky později. Chodil jsem pak do jeho ateliéru jako do svatostánku a s hrdostí odnášel tu obraz, tu kresbu. Bylo jich hodně a já je mám pořád rád. Ale obraz Lom, nevelká překližka z roku 1984, ta zaujímá dodnes postavení zcela výsadní. No řekněte, copak obraz, který stojí na počátku cesty sběratele, může zaujímat nějaké jiné místo?

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné