Mánes

Josef Ledvina editorial květen 2013

Umělecká obec vyrazila na barikády – po dva dny okupovala Mánes. Je to s ním špatné (s Mánesem). Špatné výstavy, špatní lidé ve správní radě, možnost domluvy žádná, řešení jediné – REVOLUCE. Revoltování to bylo pěkné. Na pódiu se během akce recitovalo, koncertovalo, přednášelo, performovalo, bojovně provolávalo. Z vystupujících se stávalo publikum, z publika vystupující. Nový Mánes bude (musí být) demokratický, horizontální, nehierarchický…

Program byl opravdu pestrý. Role revoltující akademičky se zhostila medievalistka Milena Bartlová. „Legální není legitimní,“ zněl hlas zkušené řečnice. Nechyběla ani informace o etymologii slova revoluce. Publikum tak nebylo jen revolučně nalazováno, ale také intelektuálně obohacováno. Na praktičtější strunu zahrál Tomáš Vaněk. Z AVU dorazil se svým ateliérem – reflexní vesty na tělech, helmy na hlavách, lopaty v rukou. Dělníkům rekonstruujícím Mánesa nabídli, že přiloží ruku k dílu. Bohužel bez úspěchu. Jejich horizontální gesto bylo rázně odmítnuto. (Dle neověřených zpráv jim dokonce byla v průběhu akce zabavena lopata.) Jakkoli praktická obsahem, vyzněla nabídka povýtce konceptuálně. Moment vzájemnosti selhal. Přišel tak čas pro gesta nesmlouvavější. Nejmenovaní členové umělecké obce lezou v (bezpečnostní agenturou) nestřeženém okamžiku po lešení na střechu. Ze střechy okupovaného objektu se začíná valit dým. Pravda, nevalí se ho mnoho, ale pozornému diváku nemohl konceptuální požár výstavní síně uniknout. Přesto dosažený efekt představoval určité zklamání. Byl to už druhý den okupace a mezi organizátory i v publiku byla cítit jistá únava. Navíc začal selhávat benzínový generátor a s ním nevyhnutelně i připravený program. Umělecká obec se naštěstí odmítla s nepřízní osudu smířit: Na opravě nefunkčního zařízení pracoval s maximálním nasazením předloňský finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého Pavel Sterec se svým slovenským kolegou Tomášem Džadoněm (Cena Jindřicha Chalupeckého, finále 2009; Cena Oskára Čepana, finále 2012). Po dlouhých 30 minutách zvuk nastartovaného motoru vyvolal v publiku vlnu euforie, kterou vzápětí ještě prohlubuje elektrizující set dýdžejky Johany. Byl pátek, něco po páté a najednou to přišlo, neočekávané, nehorizontální, nekonceptuální: Přes ulici se rozbíhá trojice mužů, na ramenou jakýsi objekt. Vypadá to jako obří (cca 4 m) plastika paže držící meče, navíc z ní vychází hustý dým (snad je v ní důmyslně instalována dýmovnice?). Po riskantním překonání frekventované vozovky ji (ruku) vhazují do okna Mánesa.

Byl jsem tam taky. A nebylo to jen pěkné, ale taky VÁŽNĚ MÍNĚNÉ. Mánes totiž musí opravdu patřit umělcům.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné