Matyáš Chochola

Radek Wohlmuth portfolio říjen 2013

Umělecký chameleon, který průběžně osciluje mezi rituály a hmotou. Jako jednu z tvůrčích metod používá šamanismus, ale stejně tak je mu blízký eklektický přístup. Důležitá je pro něj svoboda, energie a překračování běžných mantinelů. Víc než často mluví o psychedelii a otevřeně se hlásí k mystifikaci. Loni díky tomu všemu vyhrál Zlínský salon mladých.

„Já, když si nasazuju masku, tak jen proto, abych ukázal svoji pravou tvář,“ usmívá se rodák z Hradce Králové Matyáš Chochola (1986). Momentálně se chystá na diplomku v ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy na pražské AVU a pochvaluje si výstavu Metafyzika kázně v Českém centru v Berlíně, které se účastní. „Baví mě na ní hlavně téma koexistence racia a mystiky,“ vysvětluje. „Celá expozice se nese v lehce alchymistickým duchu, i když je opsaná modernisticky. Formu chytla tak trochu sama ze sebe. Tím mi přijde objevná.“

Studovat gymnázium začal ještě v rodném městě, ale maturoval už na pražském gymnáziu Na Pražačce. Sám o sobě říká, že v mládí jenom meditoval a běhal po lese. Akademie mu tehdy přišla moc nabubřelá, Kurt Gebauer z VŠUP mu doporučil ještě rok počkat, ale mezitím ho do svého sochařského ateliéru na brněnské FaVU už přijal Michal Gabriel. „Spousta lidí tam přijde plná ideálů, ale postupně na talent zapomenou a skončí u odlívání sádry,“ vzpomíná Chochola. „To pro mě byly léta v Brně celkem přímočaře psychedelický. Ovlivnil mě hodně Václav Stratil, který bydlel ve vedlejší ulici, ale i tehdejší bizarní atmosféra životní nezávaznosti. Nemusel jsem nic, jen tak jsem se hledal a čekal, co bude dál. Člověk si má zkusit všechny polohy, i průšvihy,“ pokračuje. „Nebo má překračovat hranice vkusu a nenechat si zvenku určovat mantinely. Součástí téhle mojí periody bylo nakonec i vyhození ze školy,“ uzavírá.

Mezitím už ale na sebe stačil upozornit akcí Houmlesprojekt (2007). O prázdninách se v Praze sblížil se skupinou bezdomovců, s nimiž nějaký čas žil, a společně vytvářeli objekty z různých nalezeností, které pak s gustem instalovali na Václavském náměstí, kde tou dobou právě probíhala „VIP“ přehlídka Sculpture Grande. O rok později, po nových přijímačkách, nastoupil na pražskou AVU.

Dalším milníkem v tvorbě se stala jeho „záškodnická“ Výstava humhala (2008) v galerii Jelení. Hlavní roli tentokrát hrály kalhoty umělců naplněné papíry s informacemi, které o nich vygoogloval a vytiskl, spolu s manifestem o tom, že je možné dělat cokoli. „Chtěl jsem si trošku ďábelsky pohrát s věcmi, které se neříkají nahlas,“ uvažuje Chochola s odstupem. „Vytvořit situaci, kterou spousta lidí nevnímá zrovna s libostí, ale zároveň si uchovat svobodu k její interpretaci.“ Také performance Denní život (2009) na Benzince ve Slaném, tedy grilovačka pro zúčastněné, nad nimiž on cvičil na střeše tai-či, svědčila o volnosti a otevřenosti chápání situace. V té době se Matyáš Chochola podle svých slov osvobodil od definic a práce s hmotou. Zároveň touto „výstavou“ mimoděk potvrdil své momentální naladění na stejnou vlnu s tzv. action galleries, tedy nezávislými a alternativními výstavními prostory, které jsou často na nečekaných místech.

Mezi lety 2008 a 2010, tedy už z Prahy, sám založil a kurátorsky vedl brněnskou galerii Potraviny, jinými slovy výlohu místního obchodu, jehož majitelka (a spřízněná duše) paní Friedová, kterou „umělecky objevil“, měla v jedné části stálou expozici, zatímco v druhé se střídali vystavující umělci. „Na kurátorství mě baví pocit zvláštního multitalentu a možnost ověřit si z teoretické roviny to, co mě samotného zajímá umělecky. Navíc to má blízko i k vaření, který mám hodně rád. Je to, jako když  úplně zvláštní ingredience dohromady vytvoří skvělý jídlo,“ srovnává.

Sám už podobných galerií prošel nespočet i jako ostřílený umělec. Vystavoval v holešovické M.odle, Ve Sklepě na Pohořelci nebo v pasážní Galerii Ferdinanda Baumanna, z mimopražských naposledy řádil v Zutém Mánesu v Českých Budějovicích. „Bylo to ve vzduchu, ta nálada a touha mít vlastní prostory a nemuset spadat pod instituce. Takový návrat k tradici bytových výstav 70. a 80. let,“ myslí si. „Lidi kolem těchhle galerií tím, co dělají, vytvářejí živou energii, která mě baví. Povedená věc a výstava tak můžou kumulovanou energií nakopnout stejně jako třeba dobrej koncert skautský kapely.“

V roce 2010 připravil Matyáš Chochola pro galerii Sam83 v České Bříze výstavu Jezdecký pomník boha, propojenou se čtením mysticko-filozoficko-mystifikačního textu z vlastní stále dopisované knihy s aktuálním názvem Mudrc Bim Bimbas. „Tehdy jsem znovuobjevil spiritualitu a psychedelii jako součást svého výtvarného uvažování,“ tvrdí. Projekt Směr vír – vůně, vůně v Altánu Klamovka ve stejném roce měl pro změnu reinterpretovat konceptuální výraz a pohrát si s jeho významy. Apropriace na Mančušku, Kovandu nebo Courbeta se vydaly vlastní cestou i za cenu rádoby chtěné nesrozumitelnosti. „Když vzniká nový jazyk, nedá se ani vyzradit, ani mu třeba není hned rozumět. Člověk se má holt vyvíjet bez ohledu na nějaký ty komplikace,“ parafrázuje umělec tehdejší komentář Vladimíra Skrepla.

Zatím poslední sebeuvědomující prezentace pojmenovaná Výstava se odehrála loni v A.M. 180. Sám ji vnímá jako zlom, kterým skončilo období vlastního hledání. Spolu s ním přišla i potřeba návratu k pevným formám a snaha předávat emoce a vize nebo koncentrovat energii v jasné a promyšlené podobě oproti předchozím „náhodným setkáním“. S instalací Pohovory o nicotě, která byla jejím základem, vzápětí vyhrál Zlínský salon mladých.

„Nemám chuť se hodnotit,“ říká čerstvý držitel ceny Václava Chada. „Pro mě je ideálem být bez historie. Zároveň ji mám ale pro sebe dost bohatou. Když se k ní vracím, mám pocit, že bruslím po hodně tenkém ledě, pod nímž je celý oceán věcí, které o sobě člověk ani nemůže vědět.“

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získejte
roční předplatné
za 1100 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Koupit předplatné