Michal Nesázal
Radek Wohlmuth profil březen 2012
Ten, kdo uslyší název nové výstavy Michala Nesázala E. L. F., úplně jasnou informaci z něj nedostane. Buď se mu vybaví ušatá lesní mytologická bytost příbuzná skřítkům a vílám, nebo anglická zkratka hesla o věčné lásce (Everlasting Love Forever) provázejícího éru hippies, které do celého světa vykřičel nesmrtelný hit Roberta Knighta z těžko zapomenutelného roku 1968.
Nejlepší by asi bylo vypravit se pro odpověď do Galerie hl. města Prahy, konkrétně do druhého patra věže Staroměstské radnice, kde Michal Nesázal (1963) představuje své kresby z posledních let, ale ani tam nemusí být člověk o nic moudřejší. On sám se totiž jejich jednoznačnému výkladu brání. „Interpretaci bych nechal na divákovi, mám pocit, že je tam pro ni hodně prostoru a já bych ho nechtěl nijak zužovat,“ pronesl ohledně konkretizace svého posledního projektu hned v několika případech. Michal Nesázal se střídmě vyjadřuje, poměrně střídmě také vystavuje. Nepatří ani mezi mediální feťáky. Přesto, nebo právě proto dokáže skoro vždycky překvapit. A že to umí víc než dobře, dokázal už mnohokrát.
Absolvent malířského ateliéru Jiřího Sopka na pražské akademii urazil dlouhou pouť, aby se obloukem dopracoval k jednoduchosti a prostotě. Neklidný počátek 90. let strávil spolu s Milenou Dopitovou, Pavlem Humhalem, Petrem Lysáčkem, Petrem Písaříkem a Petrem Zubkem jako člen skupiny Pondělí. Byla to doba ironického odstupu, objektů, instalací a multimediálních experimentů, pro ně konkrétně pak čas „demise povinnosti k avantgardě“ a neokonceptualismu. Právě tehdy, v úterý 17. listopadu 1992, se Michal Nesázal, který prý už od svých čtrnácti let věděl, že se chce stát umělcem, stal po Vladimíru Kokoliovi a Františku Skálovi historicky třetím laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, a jak řekl přede dvěma lety v rozhlasovém rozhovoru Michalu Pěchoučkovi, ocenění ho zastihlo v těch nejlepších letech. O rok později už připravoval samostatnou výstavu Ropa v nás pro pražskou Galerii MXM.
Pes, klobouk a imaginární zahrady
Revolucionářské tendence po absolutoriu postupně vystřídaly „regresivně progresivní“ kresby a obrazy. Během 90. let ho na nich většinou provázeli třínohý pes nebo pán v klobouku, kterého Milena Slavická označila za malířovo alter ego, smutného, ale šťastného hrdinu. Přelom tisíciletí už Nesázal přivítal precizními a konceptem podloženými produchovnělými krajinami, jež stejná autorka zařadila do umělecké tradice vysněných zahrad, kam podle ní patří Bosch, Peruggino, Ernst, ale také Matthew Barney. Nesázalovy imaginativní scenerie tehdy citlivě připodobnila k rajské zahradě mírně melancholického i mírně psychedelického osobního kláštera jeho vnitřního světa.
Tyto krajiny se pak na dlouhou dobu staly ztělesněním představy o Nesázalově tvorbě. Ale také tyhle obrazy, které jsou občas prvoplánově přijímané především jako „hezké krajinky“ na hranici inteligentního naivismu, dokázal Nesázal postupně opustit, podobně jako ubíjející kolotoč výtvarného provozu, i když se staly vyhledávanou sběratelskou komoditou. „Já se snažím být na okraji, mimo, neviditelnej,“ říká o sobě v současnosti malíř, který je věrný svým rituálům a užívá si čistotu tušové a akvarelové malby.
Vteřinová uspořádanost světa
Michal Nesázal v posledních třech letech už prakticky jenom kreslí. Kresbu přitom nevnímá jako skicu pro nějaké další projekty, ale jako finální záležitost. „Možná pro mě dokonce znamená víc než obraz,“ říká k tomu. „Je cennější v pravdivosti okamžiku a rychlého přenosu emocí, což jsou některé z věcí, co se u obrazu vytrácejí,“ vysvětluje. „Teď jsou zase aktuální úplně ty nejtradičnější techniky. Kresba je nejstarší médium a v dnešní době, kdy se umění stále komplikuje, představuje neúprosné zrcadlo, které prostě ukáže, jestli to tam je, nebo není. V kresbě se nedá nic okecat,“ dodává a připouští, že ho v tomto směřování ovlivnily i jeho opakované cesty do Číny. Odtud si také dovezl vybavení – štětce, papíry, tuše. To nejdůležitější ale musel hledat v sobě.
Už v případě jeho krajin Petr Vaňous upozorňoval, že Nesázal není fascinován jen vnější tvarovou rozmanitostí zemského povrchu, snímanou malířskými prostředky ve větších či menších detailech. Na to jsou prý jeho obrazy příliš nereálné až přízračné, uzavřené a zároveň samy sebe přesahující. „Čitelnost formální stránky obrazu se ale upřesňuje, když se dozvíme, že obraz krajiny vytváří Nesázal pomocí korigovaného automatismu,“ objasňuje Vaňous. „Skládá jednotlivé ,nalezenéʻ formy, ze kterých mu nakonec přirozeně vyplyne podivně stylizovaný ireálný iluzivní prostor.“
Také při kreslení Michal Nesázal spoléhá především na intuitivnost. „Kreslím relativně rychle a sám se někdy divím, co tam vzniká. Ty věci vlastně přicházejí na svět samy. Intuice je mnohem rychlejší než racionální uvažování. Je to takové spontánní polapení vizuální představy, kterému ale předchází koncentrace,“ popisuje způsob své práce. „Obecně se to všechno týká celistvosti vědomí. Jen párkrát za život se nám podaří nějak uspořádat chaos světa kolem, a i proto se mi líbí akvarel. Je to taková vteřinová uspořádanost.“
E. L. F. ve věži
Nesázalova výstava ve staroměstské radniční věži, alespoň co se média týče, volně navazuje na některé předchozí projekty GHMP – například výstavu akvarelů Žlutá skvrna Tomáše Císařovského z roku 2010. Je koncipovaná na míru, a přestože její gros tvoří zhruba šedesát kreseb tuší a akvarelem, rozpomenul se při ní Michal Nesázal na své umělecké začátky a pojal ji jako kombinovanou rozvolněnou instalaci procházející celým interiérem galerie, v níž vizuálně spolupůsobí obrazy, objekty a projekce. Jestliže Nesázalovy akrylové malby představovaly idealizované absolutní krajiny, kde pro člověka nebylo místo, v jeho kresbách je to přesně naopak.
Jejich vyprázdněný, lépe řečeno svobodou nabitý prostor obývají zvláštní éterické bytosti, jejichž těla by Nabokov jistě neváhal nazvat nymfickými, s něžnými výrazy v kulatých naddimenzovaných tvářích. Realitě je vzdaluje i zvláštní monochromie šedých a tyrkysových tónů. „Nejsou to ani andělé, i když se andělům podobají,“ podotkl na jejich účet kurátor výstavy Karel Srp, zatímco autor sám se ohledně nich vůbec odmítal přesněji vyjadřovat. Je možná dobře vyjmenovávat aspoň, čím vším nejsou, ale to, po pravdě řečeno, o jejich pravé podstatě vypoví stejně málo jako mlčení. Snad jen jedno je jisté, že přicházejí z podobného světa jako krajiny, které neobývají.
Škála drobných symbolů, které je provázejí, je významově široká a upomíná stejně tak na ztělesnění zla, pokušení a konečnosti jako na meditaci, antické báje nebo vrstevnatost a různé úrovně vědomí. Ne nedůležitá je jistě i nejistota hry pohledů přivřených očí, permanentně upřených dovnitř i ven zároveň. Názvy psané latinou dneška, angličtinou, se v některých případech stávají nedílnou součástí kompozic a odkazují k dechu, slunci, zrcadlení, lepším světům nebo příštímu životu.
Jistou nápovědou toho, jak věci vnímat, by se snad mohly stát ostatní části expozice. Konkrétně jsou to tři malé dřevotřískové přístřešky nalepené u zdí s kresbami. „Harmonizují prostor,“ osvětlil jeden z jejich účelů autor. „Význam má i jejich záměrná nedokonalost, provizornost a dočasnost. Také vnitřek je koncipován jako pracovní prostor, je to v nich takové jako v neuspořádané hlavě.“ Asi není náhoda, že se člověk musí sklonit, nebo dokonce pokleknout, pokud se chce věnovat jejich interiéru. Ale když to udělá, může v nich, kromě jiného, uvidět nápis Gate dimension. Dalším podpůrným médiem je videoprojekce o velikosti celé stěny. Také ona se svým způsobem týká přechodu nebo průniku do jiných dimenzí. Jde o sestřih záběrů NASA z vesmíru, pořízených Hubbleovým teleskopem. V jednom směru sice výstavu ukončuje, ale zároveň ji otevírá do nekonečna.
„Jedním úkolem umění je vzbuzovat pozitivní emoce,“ tvrdí malíř a fanoušek kvantové fyziky a astronomie Michal Nesázal, a člověk nemá důvod mu to nevěřit. K tomu není třeba být nutně „happy“. Halasného optimismu si ostatně většina z nás užila víc než dost. Nesázalův projev byl skoro vždycky introvertní a vypadá to, že u něj došlo ještě k většímu zvnitřnění. Přestože intuitivní soustředěné malování imaginativních krajin rozložené do delšího časového úseku nahradily spontánní kresby nehmotných bytostí koncentrované do několika prchavých okamžiků, Nesázalova cesta vede jedním a týmž směrem. Proces jeho tvorby se ještě nezastavil, a tak jeho intimní dialog, tichý a konfrontační zároveň, stále pokračuje. Konec je zatím otevřený.
Michal Nesázal: E. L. F.
Pořadatel: Galerie hlavního města Prahy
místo: Staroměstské radnice, 2. patro
termín: 10. 2.–22. 4. 2012
www.ghmp.cz
Nahota mi nevadí
Radek Wohlmuth rozhovor prosinec 2014
S Lenkou Klodovou o sochařství, studu a pornostudiích / Lenka Klodová má za sebou monumentální sochu Miluji, ale i drobné přemalby nahých modelek v pornografickém časopise Leo. Nedávno získala na brněnské FAVU docenturu přednáškou na téma Jak se správně svléknout. I když se...
Markéta Hlinovská
Radek Wohlmuth portfolio prosinec 2014
Nenápadně nápadná, charakteristická pevně vedenou linkou, netradičním kombinováním technik a svérázným nazíráním prostoru. Přestože byl svět jejích prací zatím téměř výhradně černobílý, realita jí slouží především k probouzení imaginace. Má ráda kontrast,
David Helán
Radek Wohlmuth portfolio únor 2014
Intermediální průzkumník vlastní tvorby, vesmíru i emotivní a ideové reality. Jeho záběr se klene od obrazů po performance a stále významnější část jeho tvorby zaujímají texty. Pohybuje se mezi Brnem a Prahou, někdy cvičně zakotví třeba v Londýně nebo New Yorku. Trochu...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
