Munch vlastními slovy
Marie Rakušanová knižní recenze leden 2008
V roce 2005 uplynulo sto let od legendární pražské výstavy norského symbolisty a expresionisty Edvarda Muncha. Význam této události pro vývoj českého moderního umění byl již mnohokrát zmíněn, její stoleté výročí však až na výstavu jednoho zapůjčeného obrazu v Národní galerii prošlo bez povšimnutí. O nápravu se až nyní zasloužilo nakladatelství Arbor vitae knihou Edvard Munch: Být sám (obrazy – deníky – ohlasy), která nabízí tři neobvyklé pohledy na slavného umělce.
Pražská výstava v roce 1905 byla jednou z největších umělcových samostatných přehlídek, které byly do té doby v Evropě uspořádány. Proto si Češi nepochybně zaslouží, že do češtiny byla – teprve jako do čtvrtého jazyka na světě – přeložena reprezentativní edice Munchových deníkových záznamů, které si psal od svých třinácti let. Veřejnosti byly poprvé rozsáhleji představeny až v roce 2000 dánským badatelem Poulem Erikem Tøjnerem. Do té doby byly známy pouze dílčí části zápisků, například texty vázající se k obrazu Výkřik. Překladatelka Jarka Vrbová připravila pro české vydání Tøjnerovu verzi, obohacenou ovšem o další dosud nepublikované záznamy, které vybrala přímo v archivu Munchova muzea v Oslu. Velmi pietní a profesionální byl Vrbové přístup k překladu. Na rozdíl například od verze anglické, která Munchův písemný projev estetizovala, zachovává český překlad nepříjemně syrovou, neučesanou podobu textu.
Sám Munch uspořádal některé části svých deníků do celků, které jsou v předkládané knize reprezentovány například Fialovou knihou a Deníkem šíleného básníka. Skladba a řazení těch souborů, které vytvořili překladatelka Jarka Vrbová a editor Tomáš Vrba z dílčích a bohužel nedatovaných záznamů z pozůstalosti, však rovněž nepostrádají kompaktnost a logiku. Komentář, dobové fotografie a samozřejmě reprodukce, které Munchův vlastní text doprovázejí, účelně představují širší souvislosti jeho života a tvorby. Celek působí nesmírně živým dojmem a plasticky vykresluje autorovu osobnost.
Svou vlastní cestou
O tom, jak Munch viděl sám sebe, v knize vypovídá také výběr jeho autoportrétů. Tuto reprezentativní kolekci děl, reprodukovaných v barvě, doprovází text historika umění Otto M. Urbana Ráj bolesti. Urban se Munchovým dílem zabývá dlouhodobě a v textu, představujícím umělcův život a tvorbu, se jeho důvěrná obeznámenost s výsledky mezinárodního bádání o tomto autorovi zřetelně odráží. Důkladně líčí kulturní a společenské zázemí rodiny, ze které Munch pocházel, a upozorňuje na přítomnost strachu, nemoci a smrti v Munchově životě od nejranějšího dětství, kdy ztratil matku a sestru.
Vylíčení tvůrčích začátků v Kristianii, během kterých Munch ukončil systematické vzdělávání už roku 1882 opuštěním umělecké školy, i popis jeho následujících kontaktů s Kristiánskou bohémou Hanse Jaegera je v Urbanově textu mnohem podrobnější než v řadě jiných Munchových monografií také díky znalosti norské „munchovské“ literatury (především Ragna Stang: Edvard Munch. Mennesket og kunsteren, Oslo 1977). Urban zdůrazňuje, že Munch se vydal svou vlastní cestou, nezávislou na naturalismu Christiana Krohga z okruhu Kristiánské bohémy, ještě před svou francouzskou (1889-92, 1896-97) i německou zkušeností (1892-96).
Ostatně skandál, který v roce 1892 způsobila Munchova výstava v Berlíně, která vedla ke generačnímu rozštěpení tamní umělecké scény, naznačuje, že na Munchův expresivně naléhavý a přímý umělecký projev byl v tehdejší situaci evropského umění připraven jen málokdo. Pochopení nalezl Munch mezi členy Berlínské bohémy, scházející se ve vinárně U černého selete. Jak uvádí Urban, právě od Munchových přátel z tohoto intelektuálního okruhu vzešel v roce 1894 impuls k vydání umělcovy první monografie.
Mezi Berlínskými secesionisty
K zásadní změně vztahu německého prostředí k dílu Edvarda Muncha došlo až v roce 1902, kdy mu byla uspořádána výstava spolkem Berlínské secese. Jeho obrazy se staly rázem jedněmi z nejlépe prodávaných děl moderního umění v Německu. V této souvislosti by bylo možné také zmínit, že v období po roce 1906 usilovali o navázání užších kontaktů s Munchem členové drážďanské expresionistické skupiny Die Brücke, kteří později – na rozdíl od českých umělců – jakýkoliv vliv Muncha na své umění popírali. Dochované písemné doklady i umělecká díla však dokazují, že význam působení Muncha na moderní umění v Německu byl stejně zásadní jako v Čechách.
Navzdory stoupajícímu věhlasu došlo v roce 1908 k Munchovu naprostému psychickému a fyzickému zhroucení. Po následném pobytu v sanatoriu se stáhl do soukromí a radikálně změnil svůj životní styl. Jeho projekt maleb pro univerzitu v Kristianii vznikal již v ateliéru ve venkovském Kragerø a byl, jak Urban upozorňuje, ovlivněn v obrazech Historie a Slunce okolní krajinou. Lze dodat, že realizace tohoto ambiciózního záměru byla poznamenána také Munchovým zájmem o filozofii Friedricha Nietzscheho, jak odhalil německý historik umění Dietrich Schubert.
Urban zmiňuje účast Muncha na několika významných výstavách, které jej před vypuknutím první světové války prezentovaly jako jednoho ze zakladatelů evropského moderního umění. Jednalo se především o výstavu Sonderbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1912 a Armory Show v New Yorku v roce 1913. V souvislosti s účastí Muncha (a Picassa jako jediných dvou cizinců) na slavném Podzimním salonu uvádí Urban chybnou informaci: Munch se velkého mezinárodního Podzimního salonu, uspořádaného Herwarthem Waldenem v galerii Der Sturm v roce 1913 (ne 1914) a obeslané také Emilem Fillou a dalšími členy Skupiny výtvarných umělců, neúčastnil. Walden o jeho zastoupení usiloval, paralelně se salonem však probíhala Podzimní výstava Berlínské secese, kterou organizoval Paul Cassirer, který měl od roku 1904 výhradní právo na vystavování a prodej Munchových grafik v Německu a účast Muncha tedy zajistil (podobně jako podíl Picassa) pro secesionisty.
Pozdní tvorba
Za velmi důležitou považuji Urbanovu zmínku o neúnosnosti permanentního podceňování Munchovy tvorby od 20. let do jeho smrti (1963) dosavadním uměleckohistorickým bádáním. Pozornost, kterou tomuto velmi dlouhému tvůrčímu období Urban věnuje, je jistě zasloužená a snad přispěje k jejímu dalšímu rehabilitování.
Neméně přínosná je část knihy, věnovaná rezonanci tvorby Edvarda Muncha v českém umění a umělecké kritice. Antologie dobových textů věnovaných Munchovi bude pro český dějepis umění znamenat velký přínos. Často velmi obtížně dostupné články, statě a studie jsou uvozeny Urbanovým textem, který navazuje na starší munchovská bádání Šámala, Lamače, Kotalíka a Wittlicha. Postřehy těchto autorů Urban obohacuje o velmi podrobnou analýzu vlivů Edvarda Muncha v tvorbě umělců z okruhu Moderní revue, zástupců generace 90. let (Bílek, Slavíček, Preisler, Švabinský) a členů skupin Osma a Sursum (Filla, Kubišta, Zrzavý, Kobliha, Konůpek). Ačkoliv se některé informace objevily už v Urbanových dřívějších textech či ve studiích již zmiňovaných předchůdců, jejich syntéza a výrazné obohacení přinesly přehledný obraz silného zapůsobení Munchovy lekce v českém prostředí.
Čeští obdivovatelé rozjitřeného a drásavého umění Edvarda Muncha musí dál snít svůj sen o velké pražské výstavě tohoto autora. Díky publikaci Edvard Munch: Být sám si však mohou alespoň důstojně připomenout nedávné výročí jeho první výstavy na našem území.
Edvard Munch. Být sám. Obrazy-Deníky-Ohlasy
Otto M. Urban, Jarka Vrbová, Tomáš Vrba
Arbor Vitae, Praha 2006
338 stran, cena 880 Kč
Ambiciózní témata, či velká jména?
Marie Rakušanová názor květen 2007
Návštěva dvou evropských metropolí, Paříže a Vídně, nabízí v těchto dnech možnost zhlédnout řadu zajímavých výstav. Evropské umění 19. a 20. století představuje několik tematicky zaměřených projektů – některé mapují uměleckou tendenci či hnutí, jiné nabízejí...
Akademismus jako východisko pop-kultury
Marie Rakušanová výstava listopad 2008
Proměny a konstanty akademického umění / Výstava Bytosti odnikud, kterou je do 1. února příštího roku možné zhlédnout ve druhém patře Městské knihovny v Praze, se soustředí na tvorbu dosud přehlížených umělců, kteří v první polovině 20. století rozvíjeli odkaz...
Rod a národ
Marie Rakušanová knižní recenze únor 2015
O budování národní identity politikou genderu / „Řeč sajeme stejně jako mateřské mléko a díky matce jsme propojeni s prapůvodním počátkem svého národa a nezkalenou čistotou lidství.“ Tuto myšlenku Johanna Gottfrieda Herdera cituje Libuše Heczková ve svém příspěvku v...
VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ
Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.
Přihlásit seNemáte předplatné? A chcete číst dále?
