Národní a normotvorná

Milena Bartlová poznámky k (dějinám) umění listopad 2016

Čas od času se někdo ptá, co je národního na Národní galerii. Adjektivum národní je slovní neuralgický bod. Vnucuje nám, že to, k čemu se toto přídavné jméno přidává, je tím označeno jako etnicky, pokrevně či aspoň jazykově příslušné k českému národu. Ten se nám přitom tradičně překrývá s lidem. Chceme věřit, že je jako lípa tak nějak přirozeně zakořeněn ve zdejší půdě, zní folklorním zpěvem z jižní Moravy, zároveň chutná jako vepřoknedlo s pivem a skáče při vítězství hokejistů. Navléknout tato stereotypní fantasmata na soubor výtvarných uměleckých děl, vytvářených a sbíraných na území dnešní České republiky, se nejvíc pokoušela doba tzv. třetí republiky (1945–48) a stalinistická 50. léta. S dalším pokusem přišel ředitel Knížák v nultých letech. Jeho nacionalistické myšlení patřilo k novému životu autoritářského českého národovectví, které poslední dobou stále více ožívá a mohutní.

VYČERPALI JSTE SVŮJ MĚSÍČNÍ
LIMIT VOLNÝCH ČLÁNKŮ

Máte předplatné? Pak se stačí přihlásit.

Přihlásit se

Nemáte předplatné? A chcete číst dále?

Získat předplatné

Získejte
roční předplatné
za 885 Kč

10 tištěných čísel

365 dní online verze

Členská karta ARTcard

Získat předplatné